Různé pozvánky na cestu...

Jak zakoušely Boží přítomnost ve svém životě některé osobnosti, s nimiž jsem měl možnost dělat knižní rozhovory?

„Z řady situací vím, že Bůh něco nabídne a pak si počká, třeba i několik let. Nikdy mě nenutí, ale spíše láká ve stylu ‚pojď ještě kousek‘. A když nechá člověka vydechnout, zve ho ještě o kousek dál,“ popisuje svou zkušenost boromejka Angelika Pintířová v knižním rozhovoru Padá mi to z nebe (Portál, 2017). Tímto způsobem pocítila Boží pozvání do řehole, do studia na vysoké škole, aby šla učit do školy, pracovat do pasťáku či usednout k mikrofonu v rádiu. „Člověk musí najít odvahu a udělat ten krok do neznáma,“ dodává.

Vždyť tady nejsi sama!

Vedle těchto Božích „pozvánek“ ale boromejka popisuje i nejeden silný zážitek Boží přítomnosti – třeba ten, který se odehrál při řízení auta, když přišla do pražské komunity a do té doby ho sama neřídila. „Ale jednou přijela moje rodná sestra s maminkou, a abych s nimi mohla být, naložila jsem je do auta a objížděla úřady a vyřizovala různé věci. Pak jsem je vysadila na Smíchově u nádraží. Byl pátek odpoledne, všude rušný provoz a já jsem zůstala v autě sama a měla poprvé dojet domů. První myšlenka byla, že auto nechám zaparkované a někdo pro ně pak dojede. Bratr mi vždycky říkal: ‚Dokud neřídíš auto sama, nejsi řidič.‘ Je to totiž úplně jiné než se spolujezdcem. Takže jsem sbírala síly k rozhodnutí a pak mi došlo: Vždyť ty tady nejsi sama! Najednou jsem seděla v Boží náruči, cítila jeho fyzické objetí. Nastartovala jsem a odjela.“

Velmi často si Boží přítomnost ve svém životě uvědomujeme skrze události či druhé lidi, které nám Bůh „poslal do cesty“ a tím zásadně nasměroval náš život. Když se P. Karel Fořt ocitl jako skaut za války ve spárech gestapa, ve vězení rozpoznal, že ho Bůh volá ke kněžství. Do té doby snil o partyzánském odboji, chtěl páchat sabotáže. „Najednou jsem poznal, že moje cesta musí být jiná,“ vzpomíná v knize Život voněl člověčinou (KNA, 2007). Slovy skauta, potkal svého životního „vůdce“. „Znal jsem ho důvěrně vlastně už od dětství – tehdy to byl náš ‚Ježíšek, panáček‘, nyní Ježíš z Nazareta. A tak jsem ve vězeňské cele našel své povolání.“ Podobnou zkušenost zažili lidé i v komunistických kriminálech, kde za mřížemi vstoupil Bůh do jejich života – jako třeba u poručíka Luboše Hrušky, který zde přijal tajně křest od provinciála jezuitů Františka Šilhana a po pádu komunismu vybudoval v Plzni známou meditační zahradu.

Jindy člověk až zpětně zjistí, že některá setkání nemohla být zkrátka náhodná. Stejného jezuitu P. Šilhana potkal jednou psychiatr a kněz Max Kašparů, když se ještě jako student medicíny při cestě na nádraží schoval před náhlou průtrží mračen do kostela sv. Ignáce, než se přežene. Chtěl zrovna „seknout“ se školou, ale nevěděl, co bude dělat dál. „Vypadal jsem asi dost zdrceně, protože ke mně přistoupil starý pán v brýlích a řekl: ‚Co jsi tak smutný?‘ A já se rozpovídal…“ vzpomíná Kašparů v knize Do výšky volím pád (KNA, 2008). Netušil tehdy, že mluví s knězem. „Starý pán se mnou asi hodinu hovořil a byla to řeč, kterou bych dnes nazval jedinečnou intervenční psychoterapií. Nepoužíval žádná zbožná slova nebo pobožná hesla. Musel mě ale tehdy hluboce oslovit, protože jsem se vrátil na fakultu a pokračoval ve studiu,“ líčí klíčové setkání s jedním ze tří lidí, kteří ho nasměrovali k přijetí křtu.

Měl jsem v sobě pokoj a radost

A samozřejmě můžeme Boží přítomnost zakoušet při modlitbě. Někdy při ní pociťuje jen suchopár, jindy se otevírá nebe. Jednu takovou duchovní zkušenost popisuje karmelitán P. Vojtěch Kodet, když se modlil ještě za komunismu v jednom tajném charismatickém společenství. „Poprvé v životě jsem zažil velmi silně, jak ve mně Duch svatý působí, jak podněcuje moji modlitbu. Měl jsem v sobě hluboký pokoj a radost z Boha. Dokonce jsem se vůbec nechtěl přestat modlit, ani když bylo hotové jídlo,“ vzpomíná v knižním rozhovoru Bůh své bitvy neprohrává (KT a Doron, 2021) na klíčový zážitek svého života. Najednou k němu i Boží slovo začalo promlouvat víc než kdykoliv předtím. „A nejen to, stalo se ve mně stravujícím ohněm, jak tuto zkušenost popisuje prorok Jeremiáš. Měl jsem pocit, že mi hoří srdce.“