Rutilio Grande – symbol země, která žádá pravdu a spravedlnost

V sobotu bude salvadorská církev slavit blahořečení jezuity o. Rutilia Grandeho a jeho spolupracovníků, laiků Manuela Solórzana a Nelsona Rutilia Lemuse, kteří byli zavražděni 12. března 1977. Spolu s nimi bude beatifikován františkán Cosma Spessotto. Podle jezuitského historika a životopisce Rodolfa Cardenala spočívá přínos těchto mučedníků v tom, že se postavili na stranu chudých v krizovém dějinném údobí poznamenaném násilím.

Dne 12. března 1977 kolem páté hodiny odpoledne byli otec Rutilio Grande spolu se svými spolupracovníky, dvaasedmdesátiletým Manuelem Solórzanem a mladým Nelsonem Rutiliem Lemusem (15), na cestě do El Paisnalu, vesnice vzdálené asi 40 kilometrů od San Salvadoru, aby oslavili poslední den novény ke cti sv. Josefa, patrona tamního společenství. Otec "Tilo", jak jezuitovi Rutiliovi přezdívali zemědělci, ale nikdy nedorazil. Jeho vůz totiž přepadla skupina ozbrojených mužů, při střelbě se auto převrátilo a uvnitř zůstala tři těla. Zpráva o následném ohledání potvrzuje, že otec Rutilio byl zastřelen dvanácti ranami. Zemřel mučednickou smrtí za svou péči o salvadorské chudé.

Od roku 1970 začala salvadorská společnost, která se vyznačovala značnou sociální nerovností, podnikat kroky k větší organizaci rolníků. Rolnické organizace se domáhaly svých práv, docházelo ke vzájemným konfrontacím mezi jednotlivými odbory, ale též k tvrdým represím ze strany vlády, které se projevily násilím, jež postihlo hlavně příslušníky církve, obviněné z podněcování rolníků a chudých vrstev společnosti. Do roku 1992, konce občanské války, která vypukla v roce 1980, bylo zavražděno více než dvacet kněží, čtyři řeholní sestry, stovky katechetů a dokonce i arcibiskup Óscar Romero. Během těchto let se otec Grande snažil zajistit, aby práva rolníků byla respektována, připomíná jezuita Rodolfo Cardenal, autor knihy o mučednictví svého spolubratra (Vida, pasión y muerte del jesuita Rutilio Grande, 2016).

Otec Rutilio Grande se řídil ideálem bratrství pro církev a svět, který plasticky popsal v jedné homilii (1977): „Dlouhé ubrusy, společný stůl a stoličky pro všechny, Kristus uprostřed! Ten, který nikomu nevzal život, ale obětoval ho pro tu nejušlechtilejší věc...Budování Království, které je bratrstvím u společného stolu, eucharistie“. Nový blahoslavený také zaujal inovativní přístup k formaci seminaristů i laiků, včetně žen, když ve farnosti Aguilares prohlásil: „Teď už nebudeme čekat na misionáře zvenčí. Spíše musíme být sami misionáři“. V tomto úsilí se otec Grande a jeho jezuitští spolubratři snažili navštěvovat lidi ve venkovských komunitách i ve městech. Blízkost k rolníkům a jejich utrpení měla být jedním z hlavních bodů jejich pastorace, protože tento osobní přístup časem přitáhl lidi ke slavení eucharistie, dalším svátostem a studiu Písma.

Jezuita Cardenal potvrzuje, že sobotní blahořečení čtyř salvadorských mučedníků se pojí k mučednické smrti arcibiskupa Romera, jehož nelze pochopit bez pastorační cesty připravené Rutiliem Grandem. Otec Grande a další tři mučedníci však zároveň symbolizují „požadavek po pravdě a spravedlnosti v zemi, kde lži jsou strukturální, kde převládá beztrestnost a kde válečné zločiny dosud nebyly vyšetřeny ani odsouzeny“.

Nejdůležitějším přínosem těchto mučedníků, říká otec Cardenal, je skutečnost, že se postavili na stranu chudých v době konfliktů a těžkostí: „Je to ona Františkova vycházející církev, která jde na periferii. Vydali se na periferii. To byl sen otce Grandeho, který chtěl, aby stvoření bylo společné pro celé lidstvo, aby nikdo neprohlašoval za své něco, co je společné všem. Podporoval vytváření komunit, kde měl každý svůj vlastní prostor na základě tzv. týmové pastorační péče. Což je v podstatě to, co papež František nazývá synodální cestou“, vysvětluje jezuitský historik.

(jag)