Rozhovor s o. Igorem Bibkem o válce na Ukrajině a ukrajinské komunitě (nejen) v západočeském regionu

O. Igor Bibko působí jako farář v kostele sv. Mikuláše v Plzni, v řeckokatolické farnosti s četnou komunitou věřících pocházejících z Ukrajiny. Povídali jsme si o ruském útoku na Ukrajinu i o dopadech této války nejen na lidi, s nimiž se o. Bibko ve své farnosti pravidelně setkává. Vojenský útok na Ukrajinu začal ve čtvrtek 24. února, rozhovor jsme natáčeli v úterý 1. března. Připravila Jana Lazarová.

Jaká je ve Vaší farnosti atmosféra necelý týden po vypuknutí válečného konfliktu?

Jistě si to dovedete představit – atmosféra v kostele sv. Mikuláše byla v neděli 27. února těžká, dusná. Nebylo to jako na pohřbu, takové přirovnání bych nezvolil. Šlo o pocity zoufalství, neštěstí a soucítění. Znatelná ovšem byla také bezmoc. Byl jsem překvapen, jak se Ukrajinci zorganizovali mezi sebou. Dozvěděl jsem se, kolik lidí, žijících u nás, má své rodiny od Lvova, ale jsou tu také rodinní příslušníci z Charkova či z Kyjeva. Takových lidí se současná agrese na Ukrajinu pochopitelně velmi dotýká – mí farníci mají své blízké napříč celou Ukrajinou, jde vlastně o takovou velkou ukrajinskou rodinu. Například jedna paní z naší farnosti má rodinu v Charkově. Charkov je ostřelovaný a její blízcí se teď odtud nemohou dostat. Někteří ze západní Ukrajiny ještě stihli utéct, ale čím dál od hranic ti lidé žijí, tím je teď pro ně útěk těžší. 

Jste už v kontaktu s uprchlíky?

V přímém kontaktu s utečenci zatím nejsem, vždyť první z nich k nám do České republiky začali přijíždět teprve v neděli a v pondělí. Utečenci přijeli třeba ve vlacích Českých drah, jsem moc rád, že taková pomoc teď funguje. Mnoho našich dobrovolníků také odjelo a odjíždí pomáhat Ukrajincům, prchajícím před válkou, přímo na hranice. My jsme ovšem od hraničního přechodu na Slovensko či Ukrajinu velmi daleko a u hranic jsou zase jiné organizace a farnosti, které poskytují potřebnou pomoc. Proto se teď chceme orientovat především na situaci tady u nás, v západočeském regionu. Vždyť tu s námi žije mnoho Ukrajinců, z nichž někteří už si do Čech přivezli o víkendu své blízké. Pro ně teď budeme muset zajistit především ubytování a případně také materiální pomoc. Dále je nutné pomoci třeba se zajištěním zdravotního pojištění, školní výuky…      

Finanční i materiální pomoc nabízí od začátku konfliktu velké množství organizací i dobrovolníků.

Ano. V této souvislosti se v neděli 27. února konala velká sbírka pro Ukrajinu. My jsme při této sbírce už reagovali na konkrétní požadavky – například medici žádají o neprůstřelné vesty, velká poptávka je také po dronech. Málokoho napadne, že neprůstřelné vesty nepotřebuje pouze vojsko. V první linii jsou ve válečné době i lékaři. Autobus ještě v neděli večer odvezl vybavení, které se narychlo (víceméně o víkendu) podařilo sehnat: kromě již zmíněných vest a dronů také třeba spacáky nebo termoprádlo. Další pomoc teď zajišťujeme v koordinaci s místními organizacemi, tedy s Charitou, Diakonií a Červeným křížem, za pár dní se setkám také s lidmi z Člověka v tísni. Jsme v živém kontaktu i se salesiány, kteří umí dobře pracovat s dětmi.

Očekáváte velké množství Ukrajinců mířících do západních Čech?

Těžko odhadovat, ale je třeba, abychom byli připraveni. Uprchlíci přejdou přes hranici, ale pak se musí také někde zastavit a usadit. Bude záležet na jejich rozhodnutí. Východní Slovensko má dost starostí samo se sebou a cizinci tuto oblast moc nevyhledávají, hodně Ukrajinců je například v Itálii.  

Pokud se jim to podařilo, odcházeli Ukrajinci zatím hlavně z větších měst, např. ze Lvova či Kyjeva. V pohraničí (např. Mukačevo, Užhorod) lidé prozatím zůstávají, protože tam se nebojuje. Na několik Ukrajinců, kteří chodívali do našeho kostela, jsem ztratil kontakt, takže nevím, co s nimi teď je, v jaké jsou situaci.

Myslíte si, že po skončení války se budou chtít Ukrajinci vrátit zpět domů?

Zůstává pro mě otázkou, kolik lidí bude ochotných se na Ukrajinu vrátit a kolik z nich u nás bude chtít zůstat. Ukrajinci, kteří k nám přijeli, si možná nejdřív mysleli, že den dva počkají a pak se vrátí zpátky. Ale zatím se zdá, že to všechno možná potrvá mnohem déle. Jedna věc je ukončení války. Druhá věc je dát zase svou zničenou zemi nějak dohromady. Jak se z toho Ukrajina dostane?

Mnozí Ukrajinci ještě před tímto konfliktem u nás už léta pracovali. Myslím, že někteří z těch nerozhodnutých teď už u nás definitivně zůstanou.  

Mám ve farnosti mladé lidi, kteří k nám přišli na dva tři roky, aby si tady vydělali. Protože u nás se dá vydělat. Potkávám se i se staršími Ukrajinci, kteří v České republice pracují a na Ukrajinu se chtějí vrátit až na důchod. Ale návrat do takhle zničené krajiny už možná nebude tak jednoduchý. Těžko odhadovat, možná se Ukrajinci vrátí do těch oblastí, které nebudou zasažené válkou. Ale když člověk vidí ty zničené domy a infrastrukturu… Jde z toho hrůza.

Naši ukrajinští farníci říkají, že Ukrajina je jejich domovem, tam vyrostli, tam mají rodiče… Je jistě pochopitelné, že je to pořád táhne domů. Domnívám se však, že současný válečný konflikt bude takovým posledním hřebíkem do rakve; ti lidé možná ztratí poslední důvody vrátit se na Ukrajinu.

Je vidět, že pocity mnoha mých farníků jsou docela rozpolcené. Na jedné straně si chtějí vydělat peníze a vrátit se domů. Ale zároveň říkají, že už si u nás zvykli. Vzpomínají, že mají na Ukrajině rodinu, ale způsob života tady v Čechách jim vyhovuje. Když půlka jejich rodiny zůstávala na Ukrajině, bylo rozhodování těch, kteří už žili u nás, docela jasné. Současná válka ale může hodně zamíchat kartami – teď (po útěku rodinných příslušníků z Ukrajiny do České republiky) už možná nezbyde jediný důvod, proč se vracet zpět do rozbombardované země.

Zatím ještě mnozí z Ukrajinců vyčkávají. Ale je třeba, abychom byli připraveni – je třeba mít prostředky, možnosti a energii, aby se tady Ukrajinci mohli usadit. Aby neměli dojem, že jsou u nás jen na návštěvě. Kdo je soudný, nemůže snad říct, aby se lidé, prchající před válkou, vraceli domů. Budu pořád zdůrazňovat a opakovat, že Ukrajinci nejsou problematický národ (i když v každém národě se někdo problematický najde). Ostatně setkávám se s nimi ve farnosti už 20 let.

Jak na základě své zkušenosti vnímáte integraci Ukrajinců v naší zemi?

Věřím, že na Ukrajince se u nás nikdo nebude dívat jako na hladové krky. Jsou to pracovití lidé a je vidět, že takové povědomí o nich máme i my Češi.

V prvních letech, když jsem začínal, neměl jsem ve farnosti ani mládež, ani staré lidi. Byli tu jenom pracující. To se ve fungování farnosti pochopitelně odráželo, její provoz nemohl být úplně standardní. Lidé zkrátka přicházeli za prací a já jsem nikdy nemohl vědět, jestli zůstanou, nebo odejdou. Nejdříve pracovali tady, pak odjeli do Prahy, do Hradce Králové nebo do Brna… Ale už po Majdanu se situace začala měnit – rodiny se pomalu dávaly dohromady. Najednou jsem měl ve farnosti i malé děti, mládež, což bylo dobré. A dnes už jsou nedílnou součástí našeho společenství také důchodci.      

Tenhle proces může být současným tragickým děním na Ukrajině ještě posílen. Dosud to bývalo tak, že manželka nebo manžel v České republice pracoval a ostatní rodinní příslušníci zůstávali na Ukrajině. Myslím si, že během současné války se dá dohromady ještě mnohem více ukrajinských rodin, což pro ně bude jenom dobré, protože vzájemná vzdálenost manželství a rodině rozhodně neprospívá.

Ukrajinci jsou velmi pracovití lidé. Tušíte, co je k tomu motivuje či nutí?

Život na Ukrajině není jednoduchý. Ukrajinci si musí zaplatit školné (od střední školy a výš), kompletní zdravotní péči (zdarma je pouze vstup do nemocnice, ale samotný lékařský výkon, léky, skalpely, obvazy atd. si musí každý pacient uhradit v plné výši). Proto u nás ti Ukrajinci tolik pracují. Říkají mi, že během u nás běžné osmihodinové směny si nevydělají tolik, kolik potřebují. Vždyť musí zaplatit také zde za své bydlení, a ještě chtějí poslat alespoň nějaké peníze domů. A mnozí přiznávají, že mnohdy vlastně ani neví, co by po práci dělali. Kdoví, možná by skončili v herně, možná v hospodě… Ale oni raději pracují, jedou v podstatě nonstop. Kolikrát jsem jim kladl na srdce, aby si dali alespoň jeden den pauzu, než se úplně zničí. Pořád k nim mluvím o odpočinku a o svěcení neděle. Ale je to těžké.

Když to umožňovala pandemická situace, zorganizovali jsme ve farnosti pár výletů. A byl jsem pak velmi překvapen, že se těch výletů účastnilo víc rodičů než dětí. Byli nadšení a sami říkali, že sice žijí tady v Čechách, ale vlastně ani nevěděli, jak vypadá třeba Karlův most. I u nás v pohraničí je tolik krásných míst k vidění! Až si jeden muž povzdechl: „Jak já jsem mohl dělat tři roky šestnáctky?“ I samotní Ukrajinci si uvědomují, že život velmi rychle uteče a nelze jenom dřít. Fabrika – postel – fabrika – postel… To nejde. Je třeba si život také trochu užít.

Jak vnímáte politickou reakci na ruskou agresi?  

Zarazila mě zpočátku velmi rozpačitá reakce Evropské unie – počítá s tím, že nepůjde o stovky tisíc, ale o miliony uprchlíků. Jak si s tou vlnou poradíme? Tak to přece nejde. Před lety jsme zachraňovali uprchlíky na otevřeném moři, ale teď k nám lidé, zasaženi válečným konfliktem, přicházejí sami. Můžeme se jich snad ptát: Co s vámi budeme dělat? To je strašné. A ti lidé to vnímají. 

Jsou slyšet hlasy, že počet utečenců bude obrovský a že nás to bude stát mnoho eur. Tito lidé ale nebudou žebrat, nebudou na sociálních dávkách. Jsem přesvědčen, že Ukrajinci budou pracovat, starat se o rodiny a budou mít zájem o vzdělání dětí. Všichni Ukrajinci, s nimiž se setkávám v kostele sv. Mikuláše, mají minimálně středoškolské vzdělání, hodně je vysokoškoláků, ale pracují v dělnických profesích (kvůli problému s uznáváním vysokoškolských diplomů). 

Bezmoc je hrozná. Musíme zůstat v rámci možností v klidu a situaci sledovat, průběžně připravovat pomoc. Jezdit na hranice (na druhou stranu Slovenské republiky) se mi v této chvíli zdá zbytečné, ostatně na hranicích už dnes pomáhá mnoho organizací, soukromých osob a také policistů, kteří mají mnohem lepší přehled než my. Když se Ukrajinci rozhodnou jít dál směrem k nám do České republiky (hranicí jen procházejí), je třeba, aby věděli, že mohou přijít. Jeden dva lidé někde mohou dočasně složit hlavu, ale těchto lidí, prchajících před válkou, bude přibývat. Nejen problematiku jejich ubytování je třeba řešit koncepčně. Je moc dobře, že na mnoha místech v České republice už vnikají centra, která uprchlíky přijímají. 

Lze vůbec odhadovat budoucí vývoj na Ukrajině a v Evropě?

Začátek války (čtvrtek 24. února) nás zaskočil. Očekávali jsme, že Putin neprojde, protože ruské tanky nesplňují normy Evropské unie. Ve čtvrtek se ale ukázalo, že to, co jsme nečekali, se skutečně stalo. V pátek a v sobotu už mozek začal pracovat na plné obrátky. Nastal zlom.

Jsem překvapený, že i Švýcarská národní banka zmrazila Rusům konta. Když k takovému kroku přistoupí Švýcarsko, už to něco znamená. VISA zablokovala karty. Tohle musí v dnešní době pomoct! Vždyť karty dnes používáme všichni. Myslím, že tento krok pomůže velmi rychle.

Když se z nás Slováků najednou v Čechách stali cizinci (vstup do Schengenu), zažil jsem něco podobného na vlastní kůži: banka mi v roce 2004 omezila týdenní výběr hotovosti na 4000 Kč. Velmi dobře si pamatuji, jak mi to tenkrát komplikovalo život. Člověk je dnes nastaven na placení kartou a covid-19 tenhle proces ještě urychlil.

Kdysi jsem slyšel, že pokud bude válka, tak to bude válka o energie, o vodu. A nakonec je to úplně jinak; zdá se, že příčina války je spíš filozofická. Chápu, že Putin je vyhraněný vůči Západu, ostatně západní kultura také není žádná svátost a sláva.

Snažíme se mluvit neutrálně, s nadhledem, abychom se náhodou někoho nedotkli (chytáme se za slova). Kolikrát v Evropě nebo v Americe řešíme hlouposti – ne kdo kým je, ale jak se cítí. Když pak přemýšlíme v takových intencích, jak to může vypadat, když řidič projede křižovatku na červenou, následně zasahující policisty obviní z diskriminace (případně z rasismu), nakolik on měl pocit, že svítila cyklámenová, purpurová nebo podobná spektrální barva. A když budou u něho stát všichni svatí, tak by skončil maximálně u očního specialisty.

Ovšem teď tu máme opravdový problém. Dá se říct, že Putin se snaží svou rétorikou nastavit zrcadlo současné společnosti a tak zdůvodnit svůj postup. Druhá věc je, že na to doplatí nevinní lidé, jak na Ukrajině, tak i obyčejné ruské obyvatelstvo (dosud byli vinni Němci, tak je čas vyměnit je za Rusy). Ano, evropská civilizace si nadělala dost svých problémů. Ale zasáhnout takto vojensky, to není řešení…

Kdyby se Pán Ježíš nenarodil, ale jako Terminátor spadl z nebe s URNOU nebo černými barety – chcete do nebe, nebo ne? Zanecháte svých hříchů, dáte se pokřtít? Vždyť proto! Jak bych si osobně přál mít v životě Boží nervy.

Máte nějaký recept, jak nepropadnout strachu a beznaději v téhle tragické době, kdy válku (pár stovek kilometrů od našich hranic) sledujeme doslova on-line?

Zaslechl jsem ještě jeden vtip – 24. února byl Putin nominován na Nobelovu cenu za medicínu: skončil covid, už se o něm v titulcích nepíše.

Černý humor snad může být pro některé lidi určitou obranou proti všem děsivým zprávám, které se teď na nás valí ze všech stran. Je dobré sledovat, co se děje, abychom měli přehled. Ale spousta informací se k nám nedostává z médií, ale přímo od lidí. Tak už jsem se třeba dozvěděl, že pár Ukrajinců od nás z farnosti odjelo bojovat…

Všechno je ještě velmi čerstvé a vlastně se nedostává moc času to množství informací zpracovat. Člověk se se současnými tragickými zprávami potřebuje sám nějak vypořádat, ale aktuální situace se zároveň velmi rychle mění. Příští středu nebo čtvrtek bychom o tom všem mluvili zase jinak. Každý se z prvotního překvapení postupně nějak oklepe a začne přemýšlet. Já dnes přemýšlím hlavně nad pomocí v našem regionu.

Ale co je nejdůležitější: nesmíme se přestat modlit. Dejme si pozor, modlitba skutečně funguje! Prověřeno i v této situaci, když předpokládaná rychlá válka Putinovi nevyšla!

To nedělní čtení (27. února) sedlo parádně: „…když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy…“ (Matouš 15,14). Každý [politik] má své názory a pohledy. A dopadlo to tak, že jsme teď všichni spadli do jámy.

Východní církev má při bohoslužbě při přinášení evangelia liturgické zvolání „Premúdrosť prosti,“ které se do staroslověnštiny překládá jako „Nejvyšší moudrost“. Tohle je ta čtvrtá vláda: ani Amerika, ani Čína, ani Rusko, ale Nejvyšší moudrost.