Rozhovor s novým předsedou Caritas Internationalis

Během 22. plenárního zasedání Caritas Internationalis, které se konalo minulý týden v Římě, byl jejím novým, v řadě již třináctým, předsedou zvolen v sobotu 13. května Tarcisio Isao Kikuchi SVD, arcibiskup tokijský. Jeho funkční období je na dobu čtyř let.

Tarcisio Isao Kikuchi se narodil 1. listopadu 1958 v Iwate. Své sliby složil v kongregaci Misionářů Božího slova v březnu 1985 před svým kněžským svěcením 15. března 1986. Jako čerstvě vysvěcený mladý kněz působil jako misionář v Ghaně, kde byl osm let farářem ve venkovské farnosti.

S Caritas Internationalis Kikuchi spolupracuje v různých funkcích od roku 1995, kdy začínal jako dobrovolník v uprchlickém táboře v Bukavu v Demokratické republice Kongo (tehdy známé jako Zair). V letech 1999-2004 působil jako výkonný ředitel Caritas Japan a v letech 2007-2022 jako předseda Caritas Japan. V letech 2011 až 2019 byl také předsedou Caritas Asia, v letech 1999 až 2004 členem výkonného výboru Caritas Internationalis a v letech 2011 až 2019 členem Rady zástupců. Arcibiskup Kikuchi byl také předsedou Japonské katolické biskupské konference a generální sekretář Federace asijských biskupských konferencí (FABC). 

Krátce po svém zvolení poskytl nový předseda následující rozhovor pro Vatikánské rádio:

Excelence, jaké cíle si ve své nové roli kladete?

Caritas Internationalis je po Mezinárodním červeném kříži druhou největší agenturou humanitární pomoci na světě. Je tedy dobře známá jako profesionální nevládní organizace, která nabízí pomoc lidem v obtížných situacích. Jsme organizací katolické církve a institucí služby církve. To znamená, že Caritas má svědčit o Boží lásce. To, co děláme, není jen poskytování potravin, materiálu nebo jakékoli pomoci, chceme také lidem ukázat, že  Bůh miluje všechny.

Během tohoto zasedání jste, mimo jiné, hovořili o zapomenutých lidech, o lidech, které jiné organizace opomíjejí. Jak se na ně Caritas zaměřuje?

Vycházel bych ze své vlastní zkušenosti. V roce 1995 jsem byl jako dobrovolník japonské Caritas vyslán do uprchlického tábora ve Rwandě, do Bukavu v Zairu (nyní Demokratická republika Kongo). Tam jsem se setkal s řadou uprchlíků. Postrádali všechno. Neměli jídlo, oblečení, přístřeší, tito lidé potřebovali vše. Když jsem pak do tábora přijel podruhé a zeptal jsem se jich, co potřebují, čekal jsem, že mi opět odpoví jídlo, vzdělání, léky, přístřeší. Jinými slovy, dlouhý seznam potřeb, ale místo toho řekli: "Otče, vy pocházíte z Japonska. Takže až se vrátíte do Japonska, řekněte jim, že jsme stále tady. Všichni jsme zapomenuti." A to mě opravdu šokovalo.

Po této zkušenosti jsem se setkal s mnoha lidmi v různých zemích zasažených katastrofami nebo s lidmi v oblastech zmítaných válkou či konflikty. Stále jsem slyšel ten samý příběh a to samé volání, že "na nás se zapomnělo; na nás se zapomnělo."

To je tedy to skutečné poslání Caritas. Pomáhat lidem, aby věděli, že nejsou zapomenuti. Samozřejmě poskytujeme i odbornou pomoc, ale zároveň jim chceme říci, že jsme stále s nimi. Stále s nimi pracujeme, stále na ně pamatujeme. Nikdo nebude vyloučen, na nikoho se nezapomene.

Vy sám jste byl také misionářským knězem, kromě toho, že jste působil jako dobrovolník. Jak tato zkušenost ovlivňuje vaše poslání?

Patřím k verbistům, Společnost Božího Slova (SVD). Po svém kněžském svěcení v roce 1986 jsem byl vyslán do Ghany v západní Africe do farnosti hluboko v buši, bez elektřiny, bez vody. Byl jsem tam sedm let jako farář. V Ghaně jsem byl celkem osm let. A to pro mě byla opravdu důležitá zkušenost, která mi pomohla vytvořit mou identitu.

V té době nebyla ekonomika v západní Africe příliš dobrá a lidé žili opravdu v chudobě. Mnoho lidí umíralo bez vhodných léků a šířil se virus HIV-AIDS. Ačkoliv tam byly nejrůznější problémy, lidé vypadali šťastně a stále se usmívali. A tak jsem se několika lidí ve farnosti zeptal: "Proč jste tak šťastní?" A někdo mi žertem řekl: "Otče, máme ghanské kouzlo!" V čem tedy spočívalo jejich kouzlo? Bylo to jejich přesvědčení, že se na ně nezapomene.

V takovém kulturním prostředí se lidé navzájem podporují. Nevidíte lidi umírat na kraji silnice, protože nikdo nebude opuštěn. Toto vědomí skutečně vytváří naději na život. Takže to byl základ mého přesvědčení, že když na lidi nezapomeneme, podaří se nám vytvořit naději na přežití.

Naději nemůžeme přinést zvenčí. Můžeme přinést jídlo, materiál a vše ostatní lidem v nesnázích dát, ale naději musíme vytvořit v jejich srdcích. Pokud se budeme snažit být jim přítelem a kráčet společně, budou mít jistotu, že nejsou zapomenuti. Z toho pak mohou čerpat energii na přežití.

Co byste vzkázal nesčetným dobrovolníkům a zaměstnancům místních organizací Caritas po celém světě, kteří se snaží přinášet solidaritu a lásku církve potřebným?

Vždycky říkáme, že Caritas je svědectvím o Boží lásce a že do Caritas nepatří jen ti, kteří jsou na nejvyšších administrativních úrovních nebo nejvyšší úředníci. Ale i ti  zdola, všichni dobrovolníci, ti jsou Caritas.

Možná bych se měl podělit o jeden příběh. V Japonsku se místní  Caritas po katastrofálním tsunami a zemětřesení v roce 2011 podařilo vyslat dobrovolníky ke všem lidem v místních oblastech a zřídili tam dobrovolnické základny. V té oblasti nejsou vůbec žádní křesťané. Po několika letech všechny ostatní nevládní organizace většinou zmizely. Caritas však v oblasti postižené katastrofou stále zůstávala a lidé začali těmto dobrovolníkům říkat: "Pan Caritas, paní Caritas". To jsou skuteční pracovníci Caritas.

Lidé jim budou říkat: "Pan Caritas. Paní Caritas", protože představují naše řadové dobrovolníky. Jsou to oni, kdo nás reprezentují. Je tedy velmi důležité, aby každý z těchto dobrovolníků nesl znaky Caritas. My společně se všemi těmito dobrovolníky tvoříme Caritas.

Caritas Internationalis (CI) byla založena v roce 1951 a v současnosti sdružuje 162 nezávislých národních Charit a katolických sociálních organizací, které působí ve 200 zemích světa. Hlavním úkolem CI je koordinovat humanitární akce a rozvojové programy na celocírkevní úrovni. Charita ČR také spadá do sítě CI.

Zdroj: Vatican News