Rozhovor s novým předsedou biskupské konference USA

Arcibiskup, který byl nedávno zvolen hlavou amerického episkopátu, se zúčastnil dvoudenního setkání Generálního sekretariátu synody s předsedy a koordinátory kontinentálních shromáždění. V interview hovoří o průběhu synodního procesu v USA, o jeho potenciálu v boji proti rozdělení v církvi a o strategiích, jak zapojit hlasy těch, kteří jsou nejvíce na okraji.

Mezi účastníky dvoudenního setkání (28.-29. listopadu), které uspořádal Generální sekretariát synody s předsedy a koordinátory kontinentálních shromáždění, byl i nový předseda Konference katolických biskupů Spojených států amerických arcibiskup Timothy Broglio. Dosavadní vojenský ordinář hovořil s Vatican News o tom, jak budou v USA přistupovat k této druhé fázi cesty, kterou zahájil papež. Broglio zejména vysvětlil, jak probíhalo setkání v Římě, a nastínil strategie, jak oslovit hlasy lidí na okraji. Synoda je podle něj také příležitostí k boji proti polarizaci v americké církvi.

Právě jste ukončili dvoudenní setkání se sekretariátem synody. Jaké to bylo? O čem jste mluvili a co jste se dozvěděli? 

Myslím, že to bylo velmi užitečné setkání, na kterém jsme v podstatě viděli, jak jednotlivé skupiny přistupují ke kontinentálnímu zasedání. Je zajímavé, že každý kontinent to dělá jiným způsobem, což také odráží různorodost zastoupených skutečností. Zejména Spojené státy a Kanada používají virtuální přístup, protože jejich země jsou velké a je to logisticky náročné, ale je velmi zajímavé sledovat tuto různorodost přístupů. Co se týče věcí, které jsme se v posledních dnech naučili, myslím, že čas strávený duchovními rozhovory byl velmi užitečný. Výzvou nyní bude, jak vše uvést do praxe na našich různých kontinentálních setkáních. Velmi důležitá bude samozřejmě schopnost naslouchat a následně dát dohromady to, co jsme slyšeli.

Jedním z nejčastěji se opakujících požadavků v pracovním dokumentu pro kontinentální fázi je, aby synoda naslouchala hlasu všeho Božího lidu. Mluví se zejména o tom, aby byly slyšet hlasy žen a laiků, lidí žijících v chudobě a na okraji. Jak se církev ve Spojených státech pokusí tuto žádost uvést do praxe?

Jak jsem řekl, používáme virtuální metodu... Doufáme, že tím, že nebudeme lidi nutit cestovat na určité místo, můžeme oslovit i ty, kteří se ocitli na okraji, a ty, pro které mohou být náklady na cestu problematické. Nyní bude velmi záležet na každém diecézním biskupovi, zda tyto lidi bude jmenovat, protože každý z nich může mít tři až pět delegátů. Bude tedy záležet na jednotlivých diecézích, aby zajistily zastoupení různých skupin osob. Doufejme, že se tak nyní stane; myslím, že skutečnost, že jsme lhůtu o několik dní prodloužili, to některým diecézím, které se trochu opozdily, trochu usnadní. Doufám, že to bude plodná výměna. Máme deset příležitostí k účasti: pět v angličtině, dvě ve francouzštině a tři ve španělštině. Doufejme tedy, že se zúčastní široké spektrum účastníků ze Spojených států i Kanady, protože to děláme společně.

Jednou z věcí, o které v souvislosti s církví v USA často slýcháme, je polarizace. Myslíte si, že synodální cesta může v tomto ohledu pomoci?

V to rozhodně doufám. Myslím, že důraz na naslouchání velmi pomůže, pokud lidé budou do těchto okamžiků rozhovoru, dialogu a rozlišování vstupovat v duchu vzájemného naslouchání. Bohužel jedním z problémů - nevím, nakolik je rozšířený v církvi, ale určitě je rozšířený v celé společnosti ve Spojených státech - je neschopnost naslouchat jeden druhému. Posloucháte jen zprávy, které říkají to, co chcete slyšet, nebo vyjadřují váš názor, a pokud s někým nesouhlasíte, neposloucháte ho. Vidíme to dokonce i na univerzitní půdě, kde je základním aspektem učení také naslouchání těm, kteří s vámi nutně nesouhlasí. Uzavíráme se do sebe, nechceme lidem naslouchat, a pokud reprezentují určitý postoj, nejsou vítáni. Doufám, že alespoň mezi katolíky, kteří se účastní synodního procesu, bude tato otevřenost vůči přítomnosti Ducha... To nutně neznamená, že je čas na změnu názorů, ale je to příležitost, kdy člověk naslouchá pohledu druhého a snaží se sdílet názory. Doufám, že to pomůže zacelit některé polarizace, alespoň co se týče církve.

Co vás nejvíce těší na synodálním procesu v této další kontinentální fázi?

Obzvláště mě těší, že budeme spolupracovat s Kanadou. Jak můj kanadský bratr mnohokrát zdůraznil, je to nejdelší hranice na světě, která nebyla změněna. Máme hodně společného - a samozřejmě dost společného na to, abychom se odlišili - ale je obohacující mít možnost vstoupit do jiné země a naslouchat tam. Vzhledem k tomu, že se jedná o smíšená sezení, nebudete k účasti na nich potřebovat cestovní pas. Proto si myslím, že v obou zemích bude církev velmi otevřená a vděčná. A pak bude zajímavé vidět, až dospějeme k závěrům, jaký bude příspěvek církve v Severní Americe k celému synodálnímu procesu. Bude velmi zajímavé to sledovat.