Rozhovor s arcibiskupem Gänsweinem o odpovědi Benedikta XVI. na mnichovskou zprávu o zneužívání

Arcibiskup Georg Gänswein, osobní sekretář emeritního papeže Benedikta XVI., v rozhovoru z 11. února podrobně hovořil o kontroverzi, která obklopuje postup tehdejšího kardinála Ratzingera v případech sexuálního zneužívání duchovními v době, kdy byl mnichovským a freisingským arcibiskupem. Rozhovor pro EWTN vedl v němčině vedoucí římské kanceláře EWTN Andreas Thonhauser. Pro přehlednost byly provedeny drobné redakční úpravy. Níže uvádíme český překlad.

Excelence, jste osobním sekretářem emeritního papeže Benedikta XVI. Jak se mu daří? Jak přijal zprávu o zneužívání a co si myslí o mediální bouři, která ji provází?

Dnes ráno jsme spolu - jako každý den - slavili mši svatou. Pak jsme se pomodlili ranní chvály a posnídali. Poté se věnoval svým záležitostem a já jsem teď tady. Daří se mu dobře, tlak z něj díky Bohu spadl poté, co byl zveřejněn jeho dopis spolu s přílohou s vysvětlením právníků. Ale mohu říci, že byl vždy klidný a plný důvěry v Boha. Samozřejmě, jedna věc je odolávat tlaku, a úplně jiná věc je odolávat tlaku vnitřně. Ale díky Bohu se mu to podařilo, je klidný a především nikdy neztratil svůj smysl pro humor.

Ve svém posledním dopise se Benedikt XVI. omluvil obětem sexuálního zneužívání, ale zároveň odmítl všechna obvinění. Jak to jde dohromady?

Tu historii znáte - po zveřejnění Mnichovské zprávy došlo k omylu. Nebyla to však chyba na straně papeže Benedikta, jak sám ve svém dopise naznačil. Příloha vysvětluje, jak k tomu došlo. Bylo to nedopatření, které se bohužel stalo. Nemělo k němu dojít. Ale stalo se.

Ještě si vzpomínám, když jsme si procházeli prohlášení, které poslal právní kanceláři, jak během posledního bloku „otázek a odpovědí“ řekl: „Tu schůzku - tu slavnou - 15. ledna 1980, si nepamatuji. Ale pokud se tam píše, že jsem nebyl přítomen, pak je tato nepřítomnost prokázána - nebo byla prokázána tehdy - díky dokumentu z té schůzky.“ A tam se stala ta chyba. „Takže pokud je tam napsáno, že jsem byl nepřítomen, tak to akceptuji. Nepamatuji si to.“ Řekl jsem: „Svatý otče, je to v digitálních dokumentech, které jsme právě zkontrolovali, takže můžeme předpokládat, že je to pravda.“ Znovu se to nekontrolovalo, vůbec ne. Znovu se to objevilo, až když byla předložena ta zpráva a jeden z expertů řekl: Benedikt byl přítomen, nikoli nepřítomen. Byl jsem v šoku a ostatní byli v šoku také. A pak jsme si to znovu ověřili. A skutečně došlo k přehmatu. Řekl jsem to papeži Benediktovi a on řekl: „Musíme okamžitě říct, že to byl omyl z naší strany.“ Nebylo to úmyslné, takže to nebyla lež - lži jsou úmyslné; byl to omyl. „Musíme to říct co nejdříve,“ trval na svém. „Připravte tiskovou zprávu, projednejte to se Státním sekretariátem a pak pokračujte dál.“

A tak jsem 24. ledna odpoledne vydal tiskovou zprávu a oznámil, že bude vydáno prohlášení, v němž se k této záležitosti papež Benedikt XVI. vyjádří osobně. A pak přišlo jeho prohlášení. Řekl: „Napíšu osobní dopis. Ale měla by tam být také odpověď na obvinění vznesená proti mně, a nejen na ta obvinění, ale také na nařčení, založená na spisovém materiálu. Bude tam tedy můj osobní dopis a druhá část bude příloha nebo - jak tomu říkáme v němčině - 'kontrola faktů' (Faktencheck).“ Dopis napsal a poradci - které již jménem známe a kteří mu s výpovědí také pomáhali - udělali svou práci a řekli, jak k této chybě došlo a také kdo za ni může nebo kdo je za ni zodpovědný.

K tomu omylu. Zpráva o zneužívání měla více než 1000 stran. Papež Benedikt před zveřejněním této zprávy obdržel katalog otázek včetně tisíců stran dokumentů. Musely se prostudovat a na základě této práce pak napsal dvaaosmdesátistránkovou odpověď. V tomto dokumentu se objevil omyl v tom, zda se Benedikt setkání účastnil, či nikoli. O případech zneužívání se však na této schůzce vůbec nehovořilo, což je zdokumentováno. Můžete k tomu říct více?

Rád bych vám nastínil souvislosti. Papež Benedikt byl požádán, zda by byl ochoten se na této zprávě podílet. Odpověděl: „Nemám co skrývat, rád to udělám.“ Poté obdržel asi 20 stran otázek a bylo mu sděleno, že bude mít samozřejmě možnost nahlédnout do dokumentace, na jejímž základě byly otázky sestaveny. Papež Benedikt odpověděl, že vzhledem ke svému věku nebude moci cestovat do Mnichova, a nebude se tak moci dostavit do arcibiskupského ordinariátu, aby nahlédl do archivních spisů. Bylo tedy navrženo, že by to bylo možné provést také digitálně. Protože se však papež Benedikt nevyzná v novém počítačovém světě, ve světě digitálním, navrhl jsem mu, aby tím pověřil profesora Mückla z Říma, jak nyní vešlo ve známost, kterého velmi dobře znám a vážím si ho: Je to právník a kanonista a velmi dobrý teolog. Musel také podepsat prohlášení o mlčenlivosti pro diecézi a advokátní kancelář, že úkol přijme a samozřejmě zachová mlčenlivost. To také udělal a pak mu bylo předloženo 8 000 stran digitálních záznamů. Nemohl je „zkopírovat a vložit“. Musel tedy udělat to, co dělal, když byl studentem: Musel si dělat poznámky. A to je neuvěřitelné množství informací.

Kolik času na to měl? Ne snad něco jako tři měsíce?

Ne, ne, ve skutečnosti ta informace o digitálním formátu nebyla dána hned na začátku, ale až na vyžádání. A on se tím probojoval. A pak se samozřejmě všechno seřadilo do logické posloupnosti s ohledem na otázky. Pak konzultanti nebo zaměstnanci vypracovali první návrh. A Benedikt se na něj podíval. A už v tomto prvním návrhu ta chyba byla. Nikdo si té chyby nevšiml, nikdo ze čtyř spolupracovníků, ani já, ani papež Benedikt. Bylo to tak, jak jsem již řekl: Když se mě zeptal: „Je pravda, že jsem nebyl přítomen?“. [Odpověděl jsem]: „Ano, tak je to napsáno, tak to stojí ve spisech.“ A to byla ta chyba.

No, a pak se věci daly do pohybu. Prohlášení bylo odesláno poštou - 82 stran sepsaných konzultanty, které Benedikt pravidelně procházel, přičemž dělal také nějaké změny a vylepšoval. A nakonec to bylo 82 stran. A pak se objevila kritika: „Je to příliš právnické, vůbec to není Benediktův hlas,“ říkali. Ale na právnické otázky, které jsou často dost složité a psané poněkud „rozvlněným“ jazykem - mohu-li to tak říci - lze odpovědět jen jazykem stejným.

Co se dělo dál?

Poslední termín pro odeslání stránek byl stanoven na 15. prosince - takzvaný „deadline“. Poté advokátní kancelář v tiskové zprávě oznámila, že budou zveřejněny ve třetím lednovém týdnu. To bylo vše, co jsme se doslechli, vše, co jsme věděli. Bylo nám řečeno, že po prezentaci zprávy si budeme moci vše stáhnout, soubor PDF, a že si pak budeme moci vše přečíst. A to zde nemluvíme o 1 000, ale téměř 2 000 stranách! Zpráva měla 1 983 stran, včetně Benediktova vyjádření a vyjádření ostatních kardinálů, kteří reagovali. Představte si to obrovské množství papírování: 2 000 stran, a očekává se, že na ně hned odpovíte! To bylo prostě nemožné. O týden později kardinál Marx oznámil, že se v Mnichově uskuteční tisková konference. A papež Benedikt řekl: „Musím si to nejdříve přečíst, chci si to nejdříve přečíst. A také požádám zaměstnance, aby si to přečetli. A pak odpovím.“ Musíte přiznat každému, člověku jakéhokoli věku, že toto zabere čas.

V této zprávě bylo zdokumentováno téměř 500 případů. Papež Benedikt byl obviněn z nesprávného řešení čtyř případů. ... Papežův dopis byl nedávno zveřejněn. Byl to velmi osobní dopis a byla k němu připojena také více právnicky pojatá odpověď vyvracející kritiku. Dopis však vyznívá emotivně. Emeritní papež se v něm jménem církve omlouvá všem obětem. Mnozí zástupci médií si to vyložili tak, jako by se omlouval specificky za konkrétní případy. Tak tomu ale nebylo?

Než odpovím na vaši otázku, rád bych se vrátil k onomu neslavnému setkání. V protokolu z tohoto setkání se píše: „Přítomen arcibiskup kardinál Ratzinger“; tehdejší generální vikář přítomen nebyl. Byl nepřítomen. Odpovědní pracovníci obdrželi žádost z jedné německé diecéze, zda by kněz, který přijede na určitou dobu do Mnichova na léčení, mohl zůstat na mnichovské faře. To bylo předmětem schůzky. Žádosti diecéze bylo vyhověno. „Jmenujeme kněze nebo faráře, na jehož faře může zůstat,“ bylo řečeno. Vůbec nešlo o obsah. Tedy, šlo pouze o to, zda má být této žádosti vyhověno, nebo ne. A přítomný kardinál Ratzinger samozřejmě souhlasil: Samozřejmě, pokud můžeme pomoci, pomůžeme. Co se stalo později, spolupráce tu, spolupráce tam, to už bylo mimo jeho vědomí. Tehdy se o tom vůbec nehovořilo. Také důvod terapie, že se mohlo jednat o pedofilního kněze, nebyl nikdy zmíněn. V protokolu o tom není žádná zmínka. Tvrzení, že o tom věděl, že ho chránil a kryl, je prostě lež. A musím zcela upřímně říci: Je to pomluva. Prostě to není pravda. Musíte znát fakta taková, jaká jsou, a také přijmout fakta taková, jaká jsou. A pak je mohu interpretovat. Ale nemohu stavět vůz před koně. To prostě nemohu. To je podsouvání. A to nakonec papeži Benediktovi bere morální důvěryhodnost, a pak už se nemůže bránit.

Ale dovolte mi odpovědět na otázku, kterou jste mi položil předtím – máte naprostou pravdu. Benedikt při psaní dopisu řekl: „Měl by to být velmi osobní dopis. A proto je tam ta distinkce mezi mým dopisem a přílohou. Aby lidé viděli, že jde o můj dopis, o dopis, který jsem napsal já, a o přílohu, která je dílem čtyř spolupracovníků, které znám a které schvaluji.“ Ale tento dopis je něco, co napsal, chcete-li, v Boží přítomnosti. Poslední odstavec je možná klíčem ke všemu. Říká: „Poměrně brzy se ocitnu před posledním soudcem svého života,“ před soudcem milostivým.

Ve skutečnosti to nebylo poprvé, co se omluvil obětem zneužívání. Velmi dobře si vzpomínám, a to je v dopise také zmíněno, že se během svých cest jako papež často setkával s lidmi, kteří byli sexuálně zneužiti kněžími. Tato setkání byla velmi emotivní, vždy v kapli, bez přítomnosti tisku, vždy začínala v kapli krátkou modlitbou a pak následovalo setkání. A já jsem potom mohl vidět, jaké účinky tato setkání měla. A toto je prosté podání faktů. Mnohé z těch obětí potom vypovídaly, ať už v rozhlase nebo v televizi, jak jim toto setkání prospělo a ulevilo od veškerého tlaku, tíhy. Benedikt vždycky říkal: Každá oběť zneužití je přespříliš, každý případ zneužití je přespříliš a ve výsledku se to nedá napravit. Jediné, co může pomoci, je prosba o odpuštění a také jakási prosba o to, aby tito lidé byli svěřeni pod Boží ochranu.

Doprovázíte ho už mnoho let. Jako člověk, který s ním pracoval, který ho podporoval. Změnil se jeho postoj k problematice zneužívání, nebo byl vždy takový, jak ho vnímáme nyní z jeho dopisu?

V Kongregaci pro nauku víry jsem pracoval od roku 1996, tedy od roku 1996 jako zaměstnanec a poté od roku 2003 jako jeho osobní tajemník. A to, jaký byl jeho postoj, jsem viděl od samého začátku. Je úplně stejný jako dnes, stejný jako v době, kdy byl papežem, nikdy se nezměnil. Naopak, od samého počátku byl přesvědčen, že je třeba transparentnosti, že je třeba jasnosti, že je třeba nazývat věci pravými jmény a že nesmíme nic zakrývat. A to dělal společně s Janem Pavlem II. a snažil se, aby činy následovaly jeho přesvědčení. Jinými slovy: Co musí Vatikán, co musí církev udělat, aby tohoto cíle skutečně dosáhla? Došlo ke změně myšlení, po níž ovšem musela následovat změna na právní úrovni, to znamená, že člověk měl skutečně nástroj, aby s tím mohl něco udělat. Následně Jan Pavel II. přeměnil Kongregaci pro nauku víry na soud, mohu-li to tak říci, a udělil jí potřebné kompetence. Tato kompetence byla předtím propůjčena jiné kongregaci. Této kongregaci ji odebral a dal ji Kongregaci pro nauku víry. A od té doby pokračuje proces nápravy, vyjasňování.

Hrál Benedikt, tehdy ještě kardinál Ratzinger, také rozhodující roli při řešení případů zneužívání v církvi?

Nejenže sehrál rozhodující roli, on byl klíčovou postavou, rozhodujícím mužem; tím, kdo nejen navrhl transparentnost, ale také k ní podnikl konkrétní kroky. Dá se říci, že je „otcem transparentnosti“, a tak se mu také podařilo přesvědčit i papeže Jana Pavla II.

Bylo to pro něj snadné, nebo musel bojovat? Bylo jeho reformní úsilí přijato s otevřenou náručí?

Nerad bych to rozmazával, ale odpor zevnitř skutečně existoval. A tento odpor se projevil velmi jasně. Ale on byl vždy přesvědčen, že tento odpor může a musí být překonán s pomocí papeže Jana Pavla II., a tak se také stalo. Díky Bohu! Pokud nahlédnete do archivu kongregace, uvidíte řadu důležitých dokumentů, které krok za krokem, jako mozaika, vedou právě k tomuto cíli. A pokračovalo se dál: Jako papež samozřejmě pokračoval ve vytyčování této linie na vyšší a účinnější úrovni. A v této linii pokračuje i papež František.

Osobně jsem o těchto skutečnostech v posledních dnech a týdnech v médiích četl a slyšel jen velmi málo. Máte pocit, že po tomto dopise, i po tom právním objasnění, věřící na celém světě pochopili, že všechna obvinění byla objasněna? Jak to vnímáte?

Kdybych to mohl takto vyhodnotit, cítil bych se mnohem lépe. Nevím to ale jistě. Mohu jen říci, že reakce médií byly a jsou velmi rozdílné, liší se i v jednotlivých zemích. Když se podívám například na Německo, musím říct, že se lidé snažili - a tady trochu zobecňuji - papeže z něčeho obvinit. Mohl jsem pozorovat velkou, někdy až neúměrnou zaujatost proti jeho osobě, spojenou s neméně neuměřenou neznalostí faktů. Buď je neznáte, nebo je nechcete brát vážně, protože by nemusely odpovídat vytvořenému narativu. A je zřejmé, že proti tomuto člověku, ať už jde o kardinála Ratzingera jako prefekta, ať už jde o papeže Benedikta XVI., se udržují při životě určité věci, které prostě nejsou pravda. Čili že je tu přání jít proti němu tvrdě.

A to je pro mě prostě šokující. Člověk, který v této důležité otázce - v celé otázce zneužívání a pedofilie - navrhl a následně realizoval rozhodující nástroje pomoci, ať už jako prefekt, nebo jako papež, je obviňován z něčeho, co je v rozporu s pětadvaceti lety jeho práce. Takže to, co znovu a znovu vnímám, je na jedné straně neznalost a na druhé straně přílišné přeceňování vlastního názoru na druhého. A to je něco, co nemá s pravdivým zpravodajstvím nic společného. Mohu jen doufat, že lidé, kteří dopis čtou a kteří si ho už přečetli, lidé, kteří znají kardinála Ratzingera, papeže Benedikta, se nenechají ovlivnit nebo přesvědčit takovými zaujatými soudy. To je má naděje.

Již nyní můžeme asi říci, že pověst Benedikta XVI. touto zprávou o zneužívání a neprávem šířenými podezřeními velmi utrpěla. Proč se to však stalo právě nyní? A možná můžeme trochu spekulovat: Má tato zpráva také politický rozměr, zvláště když si uvědomíme, v jaké situaci se nyní nachází církev v Německu?

Když byla zpráva před dvěma lety zadána, pokud si dobře vzpomínám, měla být zveřejněna už loni. Pak byla z různých důvodů odložena. Naposledy byla odložena, myslím, z listopadu na leden. Můžeme spekulovat o tom, do jaké míry to časově nebo příčinně souvisí s tím, co jste zmínil, tedy - abychom to jasně pojmenovali - se Synodální cestou v Německu a dalšími hnutími. Jedno je však jasné: určité cíle, k nimž Synodální cesta směřuje, jsou něčím, čemu osoba a dílo Benedikta XVI. stojí v cestě. A je tu to velké, velké nebezpečí, že všechno, co souvisí s pedofilií a zneužíváním, se nyní bere takříkajíc monokauzálně, aby se nejdříve otevřela tato cesta a pak se touto cestou šlo. Minulý týden jsme viděli, jaké texty byly přijaty a kam to má vlastně vést.

Mluvíme o morálním učení církve. Účastníci Synodální cesty v Německu hlasovali o otázkách, jako je sexualita, manželství, kněžství a odmítli postoj církve.

No, chci říci, že Synodální cesta je událost, která z teologického nebo církevního hlediska neodpovídá synodě. Je to událost, která se může konat, a také mohou vytvářet texty. Ale tyto texty nejsou nijak závazné, a už vůbec ne pro život církve. Uvidíme, do jaké míry mohou být výsledky těchto textů plodné - nebo ne - pro proces světové synody. Jsem přesvědčen, že plodné nebudou. Chci-li jinou církev, která už není založena na zjevení, chci-li jinou strukturu církve, která už není svátostná, ale pseudodemokratická, pak musím také vidět, že to nemá nic společného s katolickým chápáním, s katolickou ekleziologií, s katolickým chápáním církve.

Zpráva byla také použita k ospravedlnění Synodální cesty v Německu. Byla prezentována jako odpověď na zprávy o zneužívání. Nebylo by fér říci, že se zde sleduje politická, dokonce ideologická agenda a že jsou oběti zneužívání k tomuto cíli zneužívány?

O tom jsem také přesvědčen. Vždy se říká, že v centru pozornosti jsou oběti zneužívání. A to je naprosto správné. Existuje však také pojem „zneužívání zneužívání“. A právě v tom spočívá nebezpečí. Nesmíme zapomínat, že kdykoli se někdo snaží něčím nebo někým manipulovat, nedělá nic jiného, než že se snaží dosáhnout cíle tím, že ho schová za jinou realitu, dokud nemá za to, že cíle dosáhl.

Ale mohu vám upřímně říci, že jsem optimista. Výhodou života tady v Římě je, že člověk přichází do styku s tolika různými národy, s tolika různými kontinenty. A někteří lidé mi říkají: Už nedovedeme pochopit nebo zkrátka nerozumíme tomu, co se děje ve vaší zemi. Pokud si v Německu, obecně řečeno, ti, kteří se setkali ve Frankfurtu a kteří teď mají své texty, myslí, že musí Řím poučit, že jejich důležitý hlas musí být v Římě slyšet, aby Římu pomohli, pak jsou v jejich snaze vítáni. Já bych však byl opatrnější, byl bych trochu méně - a teď to říkám surově - domýšlivý, trochu bych se uskromnil, také v tom, jak se prezentuji na veřejnosti.

Benedikt ve svém dopise také zmiňuje, že mu papež František vyjádřil podporu. Jak ho podpořil?

Vyjádřil se velmi jasně. Zavolal mu a ujistil ho o své solidaritě, absolutní důvěře, o své bratrské důvěře a modlitbě. Řekl také, že nechápe, proč se proti němu tak tvrdě nasadili. Když Benedikt XVI. napsal svůj dopis, zaslal ho papeži Františkovi, samozřejmě ještě předtím, než byl zveřejněn. Poděkoval mu za telefonát a zeptal se ho, zda je to v pořádku. O dva dny později přišel Benediktovi krásný dopis od papeže Františka - dopis, v němž ho znovu a opravdu dojemnými slovy ujistil o své podpoře a solidaritě, a řekl mu, že mu kryje záda. Byl jsem požádán, zda by nebylo možné tento dopis zveřejnit. Je to dopis, který Benediktovi napsal papež František, a jako takový by měl zůstat důvěrný a soukromý. Ale mluvit se o něm smí.

Benedikt XVI. se v dopise zmínil, že je nyní na konci svého dlouhého života, znělo to téměř jako dopis na rozloučenou. Jak na něj budeme vzpomínat? Jaký bude jeho odkaz?

Někteří komentátoři říkají, že tento dopis je jakýmsi duchovním testamentem. A já myslím, že s tím souhlasím. Svým způsobem je tento dopis duchovním testamentem, protože ho napsal před Boží tváří jako muž víry, muž, který - jak víme - chtěl do svého biskupského znaku zařadit slovo z Janova listu: „Cooperatores Veritatis“, spolupracovníci pravdy. To byla takříkajíc červená nit, která se táhne celým jeho životem - vědeckým, osobním, ale i kněžským a papežským. A tomuto heslu je hluboce oddán. Dělal vše pro to, aby podle něj žil: také a především s ohledem na pravdivost.

Jsem přesvědčen, že až tyto bouře pominou a některé věci, ze kterých byl obviněn, prostě „vyhnijí“ - řečeno nahrubo -, uvidíme, že jasnost jeho myšlení, jasnost jeho práce, věcí, které vykonal, jasně září a jsou velkým pokladem pro církev: pro ty, kdo věří, pro věřící - pokladem, který může přinést mnoho ovoce.

Excelence, velmi vám děkuji za tento rozhovor.

Děkuji za pozvání.

Přeložila Terezie Kvapilíková