Rekviem za kardinála Miloslava Vlka

V den pátého výročí úmrtí kardinála Miloslava Vlka, 18. března v 18.00, za něj bude kardinál Dominik Duka sloužit rekviem v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Na připomenutí kardinála Miloslava Vlka zde nabízíme text jeho kázání, které rezonuje s dnešní dobou.

Kardinál Miloslav Vlk, promluva při mši svaté, rok 2013

Když spolu chodili po Galileji, řekl jim Ježíš: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou. Zabijí ho, ale třetí den bude vzkříšen.“ (Učedníci) se velmi zarmoutili.

V evangeliu je vždycky něco, co mluví také k dnešku. Tento úryvek přichází s myšlenkou, že Ježíš mluví o svém utrpení a o své smrti. Když chodili po Galilei, když sestupovali s hory, bavili o tom, že jdou Jeruzaléma „a tam bude Syn člověka vydán“. Petr si ho tehdy vzal stranou a řekl mu, když to budu parafrázovat: „To tě nesmí ani napadnout!“ Je to slovo, které, myslím, nikde jinde v evangeliu není: „Pryč ode mne, satane!“

Toto ukazuje, jak nesmírně Ježíšovi záleží na kříži, na jeho přijetí. Toho, kdo ho odmítá, Ježíš nazývá satanem, svůdcem. Mne napadlo, že vlastně ta slova: „Pryč ode mne, satane!“, dopadá na všechny, kteří se rozhodli kříž nepřijímat, kteří kříž odmítají. Ježíšovi záleží právě na tomto jádru, které je nejsilnějším jádrem jeho učení.

Toto slovo možná nedostatečně vyhodnocujeme pro svůj život. Tato myšlenka nám znovu silně vtiskuje to, co je jádrem celého křesťanství – Kristův kříž. My víme, a já jsem o tom mluvil mnohokrát, že kříž není jen smrt a konec, ale že s křížem je úzce a neoddělitelně spjato vzkříšení. Čili kříž je zjevením nesmírné Boží lásky. Je to vrcholné zjevení, jak Bůh miluje, protože Ježíš, když přišel z nebe, přinesl si styl nebe, styl lásky Trojice, a tento styl ukázal vrcholně na konci svého života, to je na kříži. To je jedna stránka mince – velikost Boží lásky do krajnosti, zadarmo, ne proto, abych si někoho získal, abych druhému odplatil, ale prostě proto, že tohle je základní styl Trojiční. To je jedna věc.

Druhá věc: Otec v tom Ježíše nenechal, když křičel: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Potom říká: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Pak přišlo Vzkříšení. Tohle je základní styl – přijmout kříže ve víře v Boží lásku, své kříže, své problémy, přijmout je, protože Bůh je větší, než naše ubohosti a nemožnosti něco dokázat. S tím je spojeno skrze naši víru také vzkříšení. Ten kříž, který tady je, nás má vést a ukazovat ke vzkříšení. Věřit ve vzkříšení, to je základní a nejvyšší bod naší víry! Vzkříšení nejenom to konečné, poslední, ale že Bůh i tady na zemi dá vzkříšení.

Myslím, že máte zkušenost, že přijetí kříže často znamená bezprostřední odpověď Boží, co jsme nebyli schopni řešit, se najednou obrátí. Vzkříšení je nejen ona konečná fáze, shrnutí, poslední slovo Boží lásky v našem životě, ale je to také znamení i na naší cestě víry, kde Bůh ukazuje, jaksi v drobném, svou lásku, aby posílil naši víru v konečné naplnění. V tomto smyslu si tuto větu připomeňme.

Je to nová a nová výzva, že je zapotřebí ve svém životě jako to základní, jako to hlavní a podstatné, prostě obejmout ty kříže, to, co nám jde proti srsti, to, co se nám nelíbí, to, co jde proti nám, a přijmout to s vírou v Boží řešení. Bůh to řeší, Bůh o tom ví, Bůh nás miluje. Toto stojí za tou větou: „Syn člověka bude trpět a třetí den bude vzkříšení.“ To je životní styl křesťana. Myslím si, že jsme tuto cestu, myslím obecně křesťanstvo, že jsme tuto cestu trošku pozapomněli, nechci říct – ztratili. Věta: „Pryč ode mne, satane!“ mi toto tvrdě připomíná. Takže, to znovu a znovu chceme říkat, v této Eucharistii, která je zpřítomněním smrti a vzkříšení. To máme stále před očima, to slavíme. Je třeba to přenést života. Často kroužíme okolo tohoto centrálního bodu víry, ale často ho neuplatňujeme, často podle něj nejednáme. To je taková připomínka evangelia dnešního dne.