Recenze filmu Díra: Meditace se stádem krav

Přinášíme recenzi filmu Díra, který můžete zhlédnout na křesťanské streamovací platformě Filmana.

Italský snímek Díra (2021), režiséra Michelangela Frammartina, je v pravém slova smyslu „odpočinkovým filmem”. Pod tímto pojmem si většinou představíme jednoduché, nenáročné filmy, které nekladou složité otázky a mají jedinou funkci – pobavit diváka a vyplnit jeho čas. Díra ale nabízí zcela jiný druh odpočinku – spočinutí uvnitř obrazů, uvědomění si plynutí času, možnost společně s filmem rozjímat. Díra nechává divákovi velký prostor, nikam ho nežene, nevnucuje mu emoce a neříká mu, co si má myslet. Napětí buduje pozvolna. Po kapkách.

Díra je prostý film, jak obsahem, tak stylem. Ale zároveň se pomocí jednoduchých filmových prostředků dokáže dotknout nitra diváka, pokud ten je ochotný nechat se unášet jeho obrazy a zvuky. Na takový film je dobré být odpočatý a bdělý. Zároveň tento snímek nevyžaduje od diváka absolutně žádné intelektuální úsilí. Stačí se jen uklidnit a dívat se. Vnímat.

Režisér vzdává filmem hold mladým speleologům, kteří se v roce 1961 vydali prozkoumat jeden z nejhlubších jeskynních systémů v Evropě. Z bohatého italského severu, který zažíval průmyslový rozpuk, přijela parta průzkumníků na venkov v jižní Kalábrii, kde čas plyne úplně jinak. Hlavní slovo zde ještě stále udává krajina s ostrými skalními monumenty, nekonečnými zelenými pláněmi a stády dobytka. Mladí jeskyňáři se zaujetím sledují zabíjačku na vesnici, podobně fascinovaně žasnou místní kluci nad jejich moderními helmami se svítidly.

Jakmile se městský člověk dostane do takové krajiny, musí přistoupit na její pravidla. Nákladní auto, vezoucí jeskyňáře přes pláně k puklině v zemi, má skoro stejné tempo, jako stádo krav. Nemůže jet rychleji, musí se přizpůsobit. Stejně tak sestup do hlubin jeskyně vyžaduje pomalé kroky, nedá se zrychlit. Vždy jen o kousek níž, pak se zase vrátit na povrch a další den znovu. O pár metrů dál. Až do hlubin, kam doposud nevkročila žádná lidská noha.

Krajina hraje v tomto filmu jednu z hlavních rolí. Většinu obrazů snímá kamera ve velkých celcích, kde vyniká prostředí a lidé jsou zde nahlížení zdálky, jako nepatrné postavičky. Jako někdo, ne až zas tak důležitý. Člověk se v krajině na chvíli objeví a po čase zase zmizí. Díra na jednu stranu oslavuje lidskou touhu objevovat, zkoumat, dobývat a popisovat svět, ale zároveň podtrhuje pomíjivost všech podobných lidských snah. A nepotřebuje k tomu vůbec slova, vše vyjadřuje skrze kameru.

Ve filmu se téměř nemluví. Díra nesděluje divákovi skrze dialogy postav nic podstatného. Mnohem důležitější jsou zvuky. Kapání vody v jeskyni, bučení krav, halekání pastevců, klábosení u ohně. S těmito prostými zvuky ale dokáže film divy. Nejen dotvářet atmosféru, ale budovat napětí a vyprávět příběh. Divák se může plně soustředit na filmové obrazy, místo toho, aby četl množství titulků.

Zajímavým způsobem zachycuje snímek lidské tváře. Jeskyňáře, hrdiny filmu, nikdy nevidíme zblízka a nepoznáme jejich tváře. Naopak tvář bezejmenného vrásčitého pastevce, jemu patří druhá linie filmu, snímá kamera s velkou pozorností. Věnuje se mu s podobným zájmem, jako když zachycuje krajinu. Pastevec působí jako další z přírodních monumentů, s okolní přírodou v podstatě splývá. Jeho pobývání v krajině se zdá být důležitější, než heroický výkon jeskyňářů.

Film sleduje sestup jeskyňářů do hlubin země a zároveň zachycuje stařičkého pastevce v samém závěru jeho života. Stejně jako jeskyně musí mít někde své dno, tak i lidský život na této zemi dochází završení.

Snímek tato témata jen naznačuje a nechává na divákovi, jak s nimi naloží. Má blízko k básním haiku, které si vystačí s pár slovy, ale dokáží ve čtenáři rozehrát gejzíry pocitů, vzpomínek či tužeb. Díra je ryzí filmová poezie, která sytí divákovu duši tím, že jí dává volný prostor k přemítání a toulání krajinou spolu se stády krav. A volí k tomu jednoduché prostředky jako je krása krajiny, nebo pokojné plynutí času.

Díky filmu Díra můžeme prožít uvědomění pomíjivosti lidského života. Film pojímá téma poeticky, v tomto ohledu připomíná biblické Žalmy: „Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.” (Žalm 103, 15-16) Zároveň je ve snímku, podobně jako v biblických textech, přítomno napětí mezi lidskou pomíjivostí a věčností života. Samotný závěr filmu jemně naznačuje, že život pokračuje dál a ani smrt nemá poslední slovo. O takových tématech se nedá snadno hovořit, vystihnout je slovy. Proto přichází na řadu poezie. V tomto případě filmová.

Film Díra můžete zhlédnout na křesťanské streamovací platformě Filmana.