Radostný čas Vánoc nám připomíná příchod Ježíše Krista na tuto zem, slavme ho s rodinou

Vánoce jsou svátky, kdy bychom měli být se svými nejbližšími i s širší rodinou, shodují se předseda lidovců MARIAN JUREČKA s ŠÁRKOU JELÍNKOVOU, první místopředsedkyní KDU-ČSL. Jaké doma dodržují tradice? A jaké si nesou zážitky z dětství?

V tuto chvíli máme za sebou druhou adventní neděli. Máte vůbec čas se sejít s rodinou u adventního věnce?

Šárka Jelínková (ŠJ): Adventní věnec je vždycky umístěný ve středu naší domácnosti. Snaha sejít se u něj každý večer bývá velká, ale často beze mě, protože moje pracovní povinnosti se odehrávají z velké části v Praze. A ta je od mé rodné Bystřice pod Hostýnem vzdálená téměř 300 km. Pokud jsem doma, tak večerní zapálení svíček na adventním věnci je příjemnou součástí večera a vzájemného sdílení.

Marian Jurečka (MJ): Zapalování svíček adventního věnce je pro nás doma důležitou součástí předvánočního času. Manželka je velmi kreativní, takže vyrábí adventní věnec nejen k nám domů, ale i pro příbuzné, a dokonce i ke mně do práce. Každou adventní neděli poté, co přijdeme ze mše svaté, před obědem, zapalujeme novou, tedy další adventní svíčku. Je to taková naše rodinná tradice, kterou si nesu již z dětství.

Co pro vás znamenají Vánoce?

ŠJ: Vánoce jsou pro mě především radostnou oslavou narození Spasitele, ale také časem plně věnovaným rodině. Nejen té nejbližší, ale i širší. Miluji setkávání, která nejsou podrobena žádnému stresu a shonu. A pokud se k tomu přidají slavnostní mše svaté, vycházky do přírody, návštěva Svatého Hostýna, pohoda a pokoj se završí. A také snad jen o Vánocích si dovolím ten luxus, že stále nesleduji aktuální zprávy a bez výčitek nechám celý den odložený svůj mobil.

MJ: Vánoční atmosféra už od dětství pro mě znamená trošku napětí a překvapení: co vlastně najdu pod stromečkem. Mám to tak pořád. Každý si v sobě přece neseme kousek dítěte. Pro mě jako dospělého je důležitá i rovina duchovní. Je to úžasný čas připomínající příchod Ježíše Krista na tuto zem, který nese poselství i do našich životů. Stal se jedním z nás. Ježíš, který i přesto, že přišel na svět do chudého prostředí a poznal na vlastní kůži lidské těžkosti, pohrdání, utrpení i smrt, nám v každé naší situaci rozumí. Sám zažil, čím si v těžkých chvílích procházíme.

Jak Vánoce u vás slavíte?

ŠJ: Snažíme se všechny domácí práce stihnout už 23. prosince, abychom na Štědrý den měli klid. Znamená to nazdobení vánočního stromečku, přípravu bramborového salátu, naložení a potom i obalení kapra a pak kontroluji, zda mám zabalené všechny dárky. Také dokončuji úklid a doplňuji vánoční výzdobu. A na Štědrý den už jen pohádky, návštěva babičky a také pravidelná návštěva hřbitova, abychom zapálili svíčku našim blízkým, kteří nás předešli na věčnost. Je to zvyk, který mám zažitý od dětství, kdy mi ve třinácti letech umřel tatínek. A tak jsme ho chodili na Štědrý den navštívit na hřbitov. Ještě donedávna měl také tatínek na Štědrý večer s námi u stolu prostřeno. Po návratu ze hřbitova je u nás slavnostní večeře, rozdávání dárků a pak vyrazíme na půlnoční mši svatou. Na krátkou návštěvu přijde také bratr s rodinou.

MJ: Doma máme několik tradic spojených s Vánocemi. Od začátku, co jsme s mojí ženou spolu, k nám chodí rodiče manželky na štědrovečerní večeři. S dětmi píšeme společně dopis Ježíškovi. Na Štědrý den odpoledne bere manželka nejmladší děti na dětskou vánoční mši svatou. V tu chvíli musíme s nejstarším synem pomoct Ježíškovi: postavit a nazdobit stromeček, připravit betlém a dárky, abychom ve chvíli, kdy se ostatní vrátí z kostela, mohli zasednout ke štědrovečerní večeři. A poté už jen čekáme, až zazvoní zvoneček. A jelikož jsme muzikantská rodina, je náš Štědrý večer spojen s hraním v kostele. V podstatě čas od osmé hodiny večerní až skoro do rána strávíme tím, že hrajeme v té krásné atmosféře. Je to pro mě velmi silný zážitek, když vidím, že do kostela najednou přijdou i lidé, kteří sem pravidelně nechodí. Je to pro mě takový pocit klidu Tiché noci, který může člověk po odchodu ze mše prožívat. Ty zbylé dva svátky vánoční jsou u nás tradiční v tom, že se scházíme celá široká rodina a víme, že nemusíme nikam pospíchat, a užíváme si pohody.

Máte v rodině rozdělené vánoční domácí práce, aby vše klapalo, jak má?

ŠJ: Většinou ano, ale někdy i improvizujeme a umíme se navzájem zaskočit. Stromeček chodí vybírat manžel s dcerou, část cukroví peče naše babička a dcera jí pomáhá, kapra kupuje, zabíjí a porcuje manžel. No a na mě zbývají jen další úkony kolem kuchyně, úklidu a přípravy tisíce dalších drobností, aby byli všichni spokojení, nikomu nic nechybělo a hlavně, aby byla nastolena ta pravá vánoční nálada.

MJ: U nás máme rozdělené práce po celý rok. Děti mají rozpis svých úkolů, aby to u nás fungovalo. Během Vánoc je to samozřejmě trochu jinak. Já se kromě vánočního stromečku starám i o nákup kaprů, případně jiných ryb, které pak zabíjím, kuchám a chystám je pro tu závěrečnou kuchyňskou přípravu. Bramborový salát je výsada mé manželky, která ho umí absolutně skvěle.

Když jste byli děti, jak jste svátky prožívali?

ŠJ: Vánoce jsem milovala a čekání na dárky byl vždy nepopsatelný zážitek. Pamatuji se, jak jsme měli na stromečku ještě obyčejné svíčky, z nichž kapal vosk. A jedna moje vzpomínka směřuje dokonce i k vypálené díře na koberci. Určitě ale převažoval pocit radostného očekávání a tajemna.

MJ: Já jsem se jako dítě děsně těšil. Sice jsem nepsal dopis Ježíškovi, ale rodiče se snažili zjistit, co bych si tak k Vánocům přál. Jsem z pěti dětí a neměli jsme tolik peněz, tak se rodiče snažili kupovat spíše praktické dárky a o to hezčí pocit to byl, když jsem našel pod stromečkem něco výjimečného. Mám taky jednu negativní vzpomínku z dětství. Bylo to těsně po revoluci, kdy byl kostel opravdu plný lidí, kteří přišli na půlnoční, a náš tehdejší pan farář postavil kázání tak, že Ježíš Kristus se narodil jen nám, kteří pravidelně chodí do kostela. Ne těm, kteří přišli jen dnes. I když jsem byl ještě malý kluk, kázání se mi nelíbilo, protože jsem věděl, že každý člověk je Boží dítě a vždy by měl mít šanci se do Boží náruče vrátit. A Vánoce jsou přece pro každého.

I tento rok to vypadá, že svátky se neobejdou bez epidemických opatření. Co byste lidem doporučili? Jak se přes omezení přenést, a přitom být ohleduplní?

ŠJ: Všichni toužíme se o Vánocích potkávat s lidmi, které máme rádi, na kterých nám záleží. Bohužel nás čekají další svátky, ve kterých by společně s naplňováním těchto potřeb sociálních kontaktů měla jít ruku v ruce také zodpovědnost a ohleduplnost k ostatním. Žádný univerzální recept nechci dávat, vše vychází z individuálních okolností a ten, kdo má toho druhého rád a váží si ho, má jistě cit pro to, co udělat, aby kontakty byly bezpečné pro všechny strany.

MJ: Denně dostávám stovky zpráv a cítím, jak moc je společnost rozdělená. Chtěl bych tak naši situaci přiblížit k příběhu Svaté rodiny. Josef a Marie určitě vůbec nebyli nadšení z nařízeného sčítání lidu, že museli na cestu vyrazit i přes Mariino pokročilé těhotenství. Navíc ani neměli kde se ubytovat a dokážu si představit, jak by to spoustu manželských párů neustálo. V tu chvíli je důležité si uvědomit, co oni museli podstoupit. Respektovali nařízení císaře, šli a naplnili ho bezezbytku navzdory zásadnímu dopadu na jejich život a pohodlí. Tak si z toho vezměme, že nám možná nějaká opatření přijdou zvláštní, nemusíme jim úplně rozumět, můžeme v nich ale najít vyšší princip. V našem případě je to respekt k životu, abychom ho zbytečně neztratili nejen my, ale i další lidé. Když vidím, že tady odcházejí tátové a mámy od rodin, přitom zde je velká šance, aby k této situaci nedocházelo, tak mě to velmi mrzí. Je důležité mít respekt. Být vstřícní k těm, kteří se snaží nastavit určitá pravidla, která nemusí být dokonalá, ale ten cíl je jasný: chránit lidský život.

V České republice už několikátý rok po sobě běží akce s názvem Ježíškova vnoučata, kdy lidé mohou splnit přání seniorům. Zapojujete se do nějaké podobné akce?

Jelínková: Už více než deset let se naše rodina zapojuje do akce Vánoční balíček, který organizuje Arcidiecézní charita Olomouc. Vánoční balíček směřuje do dětských domovů na Ukrajinu. Letos měla akce motto „I ty můžeš vykouzlit úsměv na dětské tváři“. Každá rodina obdaruje jedno konkrétní dítě, o němž má informace o jeho věku, velikosti obuvi či oblečení, abychom mohli dárky tzv. ušít na míru. Letos jsme u nás doma nachystali balíček pro dvanáctiletou Mariju, která si přála školní batoh, zimní bundu, školní potřeby, vánoční světýlka či kosmetiku. Celkem bude v letošním roce v této akci obdarováno 388 dětí.

MJ: Zmiňovanou akci znám a snažím se i některá konkrétní přání finančně podpořit. Především u lidí, u kterých je vidět, že jsou sami. V předvánočním čase se účastním benefičních koncertů, kterými se snažím pomáhat bohulibým záměrům. Bohužel to vypadá, že letos nebude možnost tyto koncerty pořádat, ale přemýšlíme, že bychom koncert natočili a vysílali alespoň online. Asi před dvěma lety jsme také uspořádali koncert na podporu křesťanů v Iráku, který byl přenášen i televizí Noe, a podařilo se společně vybrat 1,2 milionu korun.

Mariane, vás čeká ministerské křeslo. Těšíte se? Jak se připravujete?

Těším se, že budu moct dělat smysluplnou práci, a na Ministerstvu práce a sociálních věcí je toho opravdu hodně. Jsem si vědom náročnosti i obrovského množství problémů, které nebyly roky řešeny. Snažím se zatím potkávat s lidmi, kteří tento resort znají nebo pracují v agendě, která pod něj spadá. Například s lidmi, kteří pracují v Charitách, reprezentují poskytovatele sociálních služeb nebo řeší otázku zákoníku práce, abych si mohl udělat co nejlepší obrázek toho, jaké jsou tu nejpalčivější problémy a jaké by bylo ideální řešení.

Co byste popřáli lidem k Vánocům?

ŠJ: Chtěla bych ze srdce všem popřát pokojné a milostiplné prožití vánočních svátků. Také hodně zdraví, a to nejen fyzického, ale i duševního. A ať máme všichni kolem sebe lidi, kterým na nás záleží, kteří jsou tolerantní a kteří nezaměňují vlastní svobodu za sobectví. Opatrujme všichni sebe a své blízké.

MJ: Popřál bych jim štěstí, zdraví, a především Boží požehnání, protože v tom je zahrnuto vše podstatné. A také, abychom se mohli setkat se svými nejbližšími i širšími rodinami.

LENKA ZÁHEJSKÁ a LENKA HANÁKOVÁ, KDU-ČSL