Rabín David Maxa: Česká společnost se má v oblasti tolerance stále co učit

Nejen červeně nasvícenými budovami si o tzv. Červené středě 23. listopadu připomeneme pronásledované pro víru. Tuto světovou akci v tuzemsku pořádají Česká biskupská konference, Ekumenická rada církví v ČR a Federace židovských obcí v ČR. Posledně jmenovanou organizaci zastupuje rabín David Maxa (*1990), který v roce 2019 spoluzaložil tzv. progresivní židovskou komunitu Ec chajim v Praze. Kromě toho působí jako rabín také v Děčíně a Liberci. Hovořili jsme s ním mimo jiné o tom, jak se vlastně cítí židé v Česku či nakolik je naše společnost podle něj skutečně sekulární.

Fotogalerie

4

Pražská židovská komunita Ec chajim, kterou vedete, se označuje jako progresivní či liberální. Mohl byste přiblížit, co to v praxi znamená?

Činnost naší komunity spočívá v úsilí o obnovu a navázání na to, co už tu existovalo před 2. světovou válkou, ovšem v moderním smyslu. Kořeny progresivního (reformního, liberálního) židovství totiž sahají do 18. a 19. století, stejně jako kořeny židovství ortodoxního. Tehdy totiž dochází k rozdělení tradičního židovského náboženství v Evropě na několik myšlenkových směrů a jedním z nich je progresivní judaismus, který se vyznačuje zvýšeným zájmem o interakci s okolním světem a ochotou reagovat na výzvy moderní doby rozumným přizpůsobením různých aspektů tradice. Vznik tohoto přístupu souvisí s epochou židovského osvícenství (haskala), kdy židovské komunity vyšly z ghetta, zařadily se do většinové společnosti a došlo k reflexi tradice prostřednictvím vědeckého přístupu zahrnujícího historicko-kritickou metodu studia náboženských textů. Změnami, které zahrnovaly například zkracování synagogálních modliteb a jejich zatraktivnění pomocí varhanního doprovodu a odstranění odděleného sezení mužů a žen, se náboženské autority snažily židovské tradici zajistit kontinuitu a aktuálnost tváří v tvář překotným společenským změnám. Například ve Španělské a Jeruzalémské synagoze v Praze varhany jsou, což je znakem toho, že zde progresivní směr před válkou figuroval. Nejviditelnějším znakem progresivního židovství je pravděpodobně náboženská rovnoprávnost mužů a žen. Ženy mohou být volány k Tóře jako muži. Tak jako chlapci mívají ve 13 letech bar micva, dívky zase mají ve 12 letech bat micva, kdy čtou z Tóry a vykládají její text.

Znamená to tedy, že nepřicházíte s něčím novým, jak by se z názvu mohlo zdát, ale jde o jakousi kontinuitu s meziválečným obdobím?

Ano, jde o kontinuitu s tradicí meziválečného i předválečného období. K delegacím z osmi zemí, které se podílely na založení Světové unie progresivního judaismu (WUPJ), která dnes sdružuje reformní, liberální a rekostrukcionistické židovské komunity ve více než 50 zemích, včetně ČR, a ke které se hlásí přibližně 1,2 milionu židů z více než 1200 židovských obcí, patřila i delegace z československých židovských komunit. Po 2. světové válce, kdy byla zdejší původní židovská komunita zdecimována, do Československa přišlo velké množství uprchlíků z Podkarpatské Rusi, Slovenska a Maďarska, kteří se většinou hlásili spíše k ortodoxnímu pojetí tradice. Dobře to bylo vidět v Liberci. Tamní obec byla před válkou liberální, ale po ní se vlivem lidí, kteří své židovství prožívali jinak, charakter komunity změnil. Na začátku 21. století se ovšem znovu vrátila k liberálnímu pojetí tradice. Role židovské komunity Ec chajim v Praze spočívá v tom, že se snažíme navázat na progresivní část pražského židovského dědictví. Pro progresivní židovství je typická také jiná metoda výkladu židovského náboženského práva. Vnímá se jako něco, co se s postupem doby vyvíjí v závislosti na historických podmínkách. Příkladem je například inkluzivita ve vztahu k patrilineárním židům (to znamená, že uznává židovskou identitu těch, kteří mají pouze židovského otce a ne matku, pozn. red) nebo nežidovským partnerům členů komunity.

Pokud jde o množství pronásledovaných křesťanů, jejich počty celosvětově bohužel spíše stoupají. Jak je to v židovské komunitě? Vnímáte v posledních letech větší napětí či i agresivitu?

Situace ve světě se v tomto ohledu v posledních letech začala bohužel velice rychle zhoršovat. Věci, které před deseti, dvaceti lety byly nepředstavitelné, jsou opět možné. Objevuje se mnoho popíračů holokaustu, jejichž cílem je relativizovat a bagatelizovat zločiny nacistů a jejich přisluhovačů. Zneužívají přitom toho, že nás pomalu opouštějí pamětníci těchto hrůz. Tento jev je výrazně přítomný na sociálních sítích, kde lidé nemají takové zábrany jako v osobním kontaktu. Pokud jde o antisemitismus v českém prostředí, má spíše latentní charakter, ale to neznamená, že by nebyl přítomný. Mohu říct, že židovská komunita se v ČR cítí bezpečně, což však nesnižuje potřebu práce na prevenci antisemitismu. Jsem velmi vděčný, že existuje celá řada lidí a organizací, kteří se na tom podílejí. Velkou radost mám třeba ze spolupráce naší komunity Ec chajim s Univerzitou Karlovou na projektu Nezapomeneme, jehož cílem je připomínání holokaustu mezi žáky a studenty ZŠ a SŠ. Také mě velmi těší projekty směřující k mezináboženskému dialogu. Mohl jsem se například podílet na zajímavých aktivitách s katolickým farářem Markem Orko Váchou a evangelickým farářem Mikulášem Vymětalem. Důležité jsou také edukační projekty, ke kterým patří například naší komunitou pořádané celoroční kurzy judaismu a hebrejštiny pro veřejnost. Za smysluplnou považuji také svou přednáškovou činnost po celé zemi. Lidé se tak mohou seznámit s tím, jak to v židovské komunitě vypadá, jaké jsou naše tradice a hodnoty. Jsem vděčný i za iniciativu mnohých měst a obcí, pokud jde o pokládání stolpersteinů, tedy tzv. Kamenů zmizelých před domy, kde žily oběti holokaustu, než byly násilně transportovány a zavražděny. Všechny tyto aktivity výrazně přispívají k boji proti antisemitismu. Myslím, že lakmusovým papírkem toho, jak se židé cítí ve společnosti, je, zda si dovolí nosit na veřejnosti tradiční pokrývku hlavy zvanou kipa nebo jarmulka. Podle reflexí, které mám, by většina židů v ČR něco takového neudělala. V tomto ohledu máme tedy ještě spoustu práce.

Setkal jste se i Vy osobně s nějakým útokem?

Nemám zkušenost s žádným fyzickým útokem, ale s verbálními útoky bohužel ano. Když jsme před několika lety šli při oslavě svátku Roš ha-šana, židovského Nového roku, společně k řece házet drobečky chleba, které podle tradice symbolizují hříchy a vše špatné z minulého roku, což má takto symbolicky odplavat, vyšli jsme všichni s pokrývkou hlavy. Objevil se tam člověk, který na nás začal ukazovat nacistický pozdrav a urážet nás. Moje žena se setkala s nechutnými projevy antisemitismu na akademické půdě, které často mají charakter náklonnosti k nejrůznějším konspiračním teoriím a nenávisti ke Státu Izrael. Když pracuji s mladými lidmi z židovské komunity, snažím se jim vysvětlit, že židovská identita není stigmatem. Stačí ale jeden antisemitský incident a celé toto úsilí je zmařené.

Co myslíte, že se s tím dá dělat? Pomohla by například větší osvěta?

Osvěta je velmi důležitá. K tomu přispívá také Červená středa, za kterou jsem velmi vděčný. Díky ní lze totiž tyto problémy tematizovat, a to napříč všemi náboženstvími. Pamatuji si, že když jsem chodil do základní školy, setkával jsem se s negativními komentáři, když se někdo dozvěděl, že jsem ze židovské rodiny. Viděl jsem ale, že totéž řešil můj spolužák, který pocházel zase z křesťanské rodiny a někdo se mu smál, že je věřící. Červená středa je důležitá nejen pro zahraniční, ale i českou společnost, která se v oblasti tolerance a respektu má co učit. Mám vždy dobrý pocit, když jdu do nějaké školy a cítím, že mladí lidé mají otevřenou mysl, ukazují svůj zájem a nebojí se klást inteligentní otázky. Skutečně věřím, že když začneme s osvětou už na školách, věci se začnou měnit k lepšímu. Ovšem najdou se lidé, s kterými nic nepohne. Ve většině případů jsem ale optimista a věřím, že vzdělání představuje zásadní zbraň nejen proti antisemitismu a xenofobii, ale i ostatním projevům hlouposti.

Zdá se, že dnešní společnost je velice citlivá k menšinám, velkým tématem jsou například práva sexuálních menšin. Lidé praktikující své náboženství jsou u nás ale také menšinou, o které se však ve společnosti téměř nehovoří. Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že to má co dělat s pozicí náboženství v české společnosti. Většina lidí je totiž sekulární. Když to srovnám s jinými zeměmi, např. Německem, kde je náboženství součástí obyčejných společenských témat, tak v českém prostředí tomu tak není. Myslím, že je důležité, abychom osvětu aktivně iniciovali my sami. Duchovní by se měli snažit sekulární společnost oslovit, ukázat, že náboženství není anachronismus, že patří do normálního života, že naší společnosti má co nabídnout. Náš jazyk by měl být kreativní a neměli bychom se uchylovat k floskulím. Židovství je zvláštní v tom, že není jen náboženstvím, ale i kulturou a národností. Ve svých komunitách se často setkávám i s lidmi, kteří se od náboženství distancují a kteří by nikdy nepřišli do synagogy na bohoslužbu. Snažím se tedy najít i jiné způsoby, jak s nimi být v kontaktu. Pořádám pro ně například pravidelná setkání zvaná „Pivo s rabínem“, při kterých prostě diskutujeme o životě. Jsem často překvapený, když zjistím, že i ten nejzarytější ateista nějaké tradice dodržuje, přestože si to leckdy ani neuvědomuje. Kategorické rozdělování lidí na zbožné a nezbožné, věřící a nevěřící je velmi omezené. Z mé zkušenosti to prostě téměř nikdy není buď, anebo. Pro nás coby náboženské společnosti je to příležitost, můžeme tyto lidi oslovit.

Na závěr bych si dovolila jednu osobnější otázku. V médiích jste jednou zmínil, že Váš otec Hynek Maxa přežil válečné pronásledování židů díky tomu, že se skrýval na Svaté Hoře u Příbrami. Mohl byste přiblížit, jak k tomu došlo?

Můj tatínek byl během nacistické okupace povolán do transportu, ale rozhodl se, že této výzvy neuposlechne. Když po nějaké době k němu domů přišla kontrola gestapa, které ho hledalo, pohotově vyskočil z okna a naskočil do kolem projíždějící tramvaje. Přemýšlel, kam má jít a napadlo ho, že by mohl předstírat onemocnění tuberkulózou a nalézt útočiště v léčebně plicních chorob na Svaté Hoře u Příbrami, která byla zřízena v bývalém exercičním domě. Po vstupním vyšetření, při kterém lékař poznal, že příčinou tátova úsilí o hospitalizaci není choroba, ale nutnost se schovat, mu byla předepsána třítýdenní léčebná kúra s tím, že po ní bude muset sanatorium opustit a hledat si jiné útočiště. Po nějaké době ho zavolal místní administrativní úředník a zeptal se ho, jestli je to on, ten zpěvák. Tatínek totiž již před válkou snil o tom, že se jednou stane operním pěvcem, což souviselo s jeho dědečkem, který často navštěvoval rodinu své dcery a prozpěvoval si různé synagogální zpěvy. Měl krásný hlas a tátu to inspirovalo, a tak začal studovat zpěv u profesora Dmitra Levytského, u kterého se mimo jiné vzdělával také Eduard Haken. Ten úředník se ho zeptal, jestli by měl chuť zazpívat na pohřbu otce ředitele léčebny. Táta tam šel a zazpíval dvě z Dvořákových Biblických písní. Po pohřbu si ho zavolal sám ředitel, který tátovi řekl, že je mu úplně jasné, proč přišel k nim do léčebny a že dokud tam bude ředitelem, poskytne mu ochranu a úkryt. Táta měl to velké štěstí, že byl po celý zbytek války chráněný a díky pomoci druhých lidí přežil. Během Červené středy se snažíme motivovat lidi nejen k toleranci, ale i akceptování druhých s jejich odlišnostmi. Díky takovým lidem táta přežil válku. Díky nim jsem tu i já a moji sourozenci. Myslím, že to od ředitele léčebny i jejích zaměstnanců bylo velmi statečné. Bohužel jeho jméno neznám, ale snažím se ho zjistit. Byl bych velmi rád, kdybych mohl poděkovat jeho potomkům.

Rozhovor vyšel v listopadovém čísle Zpravodaje Arcidiecéze pražské