Původní obyvatelé Kanady po setkání s papežem: Vyslechl naši bolest

Ve Vatikánu pokračuje druhým dnem návštěva původních národů Kanady – Inuitů, Métisů a First Nations (severoamerických Indiánů). Jejich delegáti dnes dopoledne navštívili Vatikánská muzea, ve čtvrtek budou pokračovat v soukromém rozhovoru s papežem Františkem a v pátek jejich pobyt vyvrcholí papežskou audiencí pro všechny tři skupiny.

Během modlitby Anděl Páně 6. června 2020 se papež podělil se světem o své zděšení nad dramatickou zprávou, která vyšla najevo o několik týdnů předtím: v Kanadě byl ve škole Kamloops Indian Residential School objeven masový hrob s více než 200 lidskými ostatky původních obyvatel Kanady. Hrůzný objev, symbol minulosti krutého zacházení s Aborigenejci, kdy od roku 1880 až do posledních desetiletí 20. století bylo cílem systematického zneužívání ve státem financovaných zařízeních vedených převážně křesťanskými organizacemi vychovávat a obracet na víru mladé původní obyvatele a asimilovat je do většinové společnosti. Loňské červnové zjištění (po němž následovala další) přimělo kanadský episkopát k okamžitému „mea culpa“ a k zahájení řady projektů na podporu původních komunit v rámci procesu smíření, jehož vrchol nyní představuje papežova ochota přijmout tyto komunity ve Vatikánu, a to i s ohledem na budoucí apoštolskou cestu do Kanady, ohlášenou, avšak zatím nepotvrzenou. Namísto této cesty papež František 1. dubna přijme na audienci v Klementinském sále Apoštolského paláce různé delegace původních národů a kanadskou biskupskou konferenci.

Členové Národní rady Métisů u sv. Petra

V pondělí dopoledne papež František přijal členy Národní rady Métisů, tedy míšenců evropských přistěhovalců a původních obyvatel. Po odchodu z Apoštolského paláce za zvuku dvou houslí, které jsou symbolem jejich kultury a identity, se Métisové setkali s mezinárodním tiskem před Svatopetrským náměstím, aby si popovídali o podrobnostech papežské audience. Cassidy Caronová, mladá předsedkyně Métisů, přečetla prohlášení o „nesčetných lidech, kteří nás opustili, aniž by byla vyslyšena jejich pravda nebo uznána jejich bolest. Aniž by se jim dostalo základní lidskosti a uzdravení, které si zasloužili. Omluva a uznání přichází velmi pozdě, ale nikdy není pozdě udělat správnou věc“, vyzdvihla.

Františkův zármutek

Ze strany národa Métisů byla vykonána „obtížná, ale zásadní práce“ spočívající v naslouchání a porozumění obětem a jejich rodinám. Shromážděná svědectví byla předána papeži Františkovi: „Seděl a naslouchal, přikyvoval, když naši přeživší vyprávěli své příběhy. V jeho reakcích jsem cítila bolest, když se zmiňovali o dětech. Ti, kteří přežili, odvedli neuvěřitelnou práci, když vyprávěli svou pravdu, byli opravdu stateční. Příprava na cestu a setkání s papežem byly náročné. Přeložili jsme mu naše slova tak, aby jim rozuměl“, vysvětlila Caronová. „Doufáme, že papež a celosvětová církev nyní také přistoupí k „překladu“: tedy k přetlumočení vyslechnutého do konkrétních činů vedoucích k odhalení pravdy. Když jsme pozvali papeže Františka, aby se k nám připojil, odpověděl nám anglickým slovem 'truth, justice, healing, reconciliation'. Bereme to jako osobní závazek“.

Předsedkyně Národní rady Métisů několikrát zopakovala slovo „hrdost“: "Jsme hrdí na to, že jsme zde společně s Inuity a Prvními národy. Jsme hrdí na svou historii a kulturu“. Informovala také o tom, že podala žádost o přístup k dokumentům týkajícím se rezidenčních škol, které jsou uloženy ve Vatikánu: „Nadále podporujeme a budeme podporovat vše, co národ Métisů potřebuje, aby pochopil celou pravdu. O dokumentech budeme s papežem hovořit při páteční audienci“.

Ve skupině na Svatopetrském náměstí byla i pětaosmdesátiletá Angie Carerová. Krátké vlasy, tmavé brýle, pestrobarevná šerpa přes černé šaty. Přijela na invalidním vozíku, ale když se podělila o útržky svého příběhu, vstala. Ten samý příběh předtím vyprávěla papeži. Popisoval více než deset let, která se svými malými sestrami strávila od roku 1947 v internátní škole v Severozápadních teritoriích, kde, jak řekla, „ztratily všechno, všechno, kromě svého jazyka“. „Když jsme odešly, trvalo mi více než 45 let, než jsem získala zpět to, co jsem ztratila“. Angie však zdůraznila, že ji neskličují vzpomínky na minulost, ale hledí do přítomnosti: „Teď jsme silnější. Nezlomili nás, pořád jsme tady. Čekali jsme dlouho, ale zdá se, že teď s námi všichni spolupracují. Pro mě je to vítězství, vítězství našeho národa za všechny roky, které jsme ztratili“.

O pondělní papežské audienci prozradila, že do Vatikánu přijela „velmi nervózní“, ale našla před sebou „nejmilejšího a nejlaskavějšího člověka, jakého kdy potkala“. Papež ji dokonce objal, což podle jejích slov vymazalo desetiletí utrpení: „Stála jsem vedle něj, museli mě držet stranou (smích). Bylo to úžasné. Byl jsem velmi nervózní, ale poté, co se mnou promluvil, i když jsem nerozuměla všemu, co říkal, jeho úsměv, reakce a řeč těla ve mně vyvolaly pocit, že je to přítel“.