Pustou zemí za Svatým grálem

Ke stému výročí svého prvního vydání vychází jedna z nejslavnějších básní 20. století – Pustá země nobelisty Thomase Stearnse Eliota (1888–1965) v novém českém překladu. Jeho autora PETRA ONUFERA jsme se zeptali, čím tato století stará výpověď o úzkosti ze života a o hledání smyslu promlouvá dnes.

Nakladatelství Argo, které s vaším překladem Pusté země přichází, už dříve vydalo jiná Eliotova díla. Můžeme se těšit na celou eliotovskou řadu?

Už v roce 2014 vydal v Argu Martin Hilský Eliotovy Čtyři kvartety. Ty jsou momentálně úplně rozebrané, a tak se chystá upravená reedice. V roce 2019 jsme společně s profesorem Hilským a s Martinem Pokorným vydali výbor Křesťan – kritik – básník, který shrnuje nejslavnější Eliotovy eseje včetně jeho programního textu o básnictví „Tradice a individuální talent“. Kdo se chce trochu seznámit s jeho myšlením, může sáhnout sem. Dočte se tu i o jeho pojetí křesťanství a o tom, jak k němu dlouhá léta postupně dospíval. A v přípravě jsou i další věci. Časem bych se rád pustil třeba do obsáhlé Eliotovy korespondence, to je ale úkol na léta.

Eliot se narodil v Americe, až v dospělosti se usadil v Anglii. Ani křesťanem nebyl od začátku.

Vychovaný byl jako unitář, což je trochu zvláštní americký proud vycházející z protestantské teologie. Po dvacítce, kdy přišel studovat do Anglie, se silně duchovně hledal. V té době vládla orientální móda a Eliot měl solidně nastudované východní proudy, hinduismus a buddhismus. V Anglii se zase ocitl v prostředí, které je duchovně specifi cké mj. tím, že se zde setkává a potýká anglikánská a katolická víra. Pustá země myslím výmluvně odráží jeho duchovní hledání. Za skutečný bod jeho konverze pak můžeme označit skladbu Popeleční středa z roku 1930, která je už opravdovou křesťanskou básní.

Kdy se nechal pokřtít?

V roce 1927, a to tajně. Veřejně o tom informoval až o něco později. Jeho křesťanství bylo velmi přísné, i politicky cítil velice konzervativně. Co se týká estetického cítění, sám sebe označoval za klasicistu. Od konce 20. let dále ho můžeme označit za onoho „velekněze literárního modernismu s přísným pohledem“, jak jej vidí čtenáři i literární vědci dnes.

Jak vypadá duchovní svět Pusté země?

Potkávají se v něm citace ze sv. Augustina a z upanišád, vedle sebe stojí Buddhovo kázání o ohni a Kázání na hoře. Náboženských tradic tam promlouvá několik a žádná z nich není nad ostatní nadřazená. Báseň končí zvoláním „šánti – šánti – šánti“, o kterém sám Eliot v poznámkách říká, že jde o „formální zakončení upanišády“, které lze „chabě převést jako ‚pokoj, který přesahuje veškeré chápání‘“. A „pokoj, který přesahuje veškeré chápání“ je ovšem citát z Bible, z listu Filipanům. Úplně poslední slovo v té básni tudíž nepatří východní tradici, ale západní křesťanské.

Té je vlastní i jeden z klíčových motivů díla: putování osamělého poutníka za Svatým grálem.

Ta báseň přináší řadu radikálně nových prvků a postupů, je nesmírně fragmentární, a přece působí jako ladný celek, nečekaným způsobem spojuje nespojitelné. Ale zároveň sahá hluboko do literární a kulturní historie, k archetypálním obrazům a tématům. Což ovšem literatura předvádí odjakživa. To, co Eliot dělá, je vlastně velice staré, on to ovšem dělá novým způsobem. Využívá staré formy jako blankvers, různá tradiční čtyřverší, a skládá je zcela novátorsky. Je-li výsledně slyšet nějaký jednotící hlas – a podle mě je –, zní jako „nic nového pod sluncem“ z knihy Kazatel.

Hrdina „Kdožkolvěk“ se rozhlíží po zničené, pusté zemi a hledá spásu duše. Inspirovaly Eliota hrůzy první světové války, jak se někdy uvádí?

Na této rovině jde spíš o precizní, působivou zprávu o absolutním rozkladu jednoho manželství. Eliot sám to kdysi glosoval v duchu, že Vivien jejich manželství nepřineslo žádné velké štěstí a u něj navodilo ten stav mysli, ve kterém napsal Pustou zemi. Ale jak platí u každého uměleckého díla, samozřejmě se nedá říct „toto je báseň o Eliotově manželství“.

Báseň už do češtiny byla přeložena víckrát, proč jste se do toho pustil znovu?

Nejznámější je asi překlad Jiřího Valji Pustina z roku 1967. Podle mě je velmi dobrý, ale přece jen už je starý 55 let. U těchto významných děl je po nějaké době na čase pořídit překlad nový. Já jsem vycházel hned z několika anglických kritických vydání, protože neexistuje nic jako kanonická verze Pusté země: nejvlivnější anglická báseň 20. století nemá závaznou podobu! Je to zvláštní, ale vlastně se mi to dost líbí. Přitom Eliot byl dokonce ředitelem nakladatelství, kde jeho věci vycházely, ale v tomhle byl naprosto nedbalý. A u takto náročné básně může každé slůvko, každá čárka měnit význam. Vybral jsem si nakonec dvě kritická vydání, která jsou mi nejblíže a vycházejí z prvního amerického knižního vydání. Ale přihlížel jsem i k dalším verzím.

Bylo těžké se s textem poprat?

Každý překlad poezie je úkol pošetilý a zcela nesplnitelný. Překládat poezii je nesmysl a člověk by to v ideálním případě neměl vůbec dělat. A když už to dělá, neměl by o tom mluvit, protože cokoliv řekne, je klišé a plácání. Ale budiž. Hodně těžké pro mě bylo docílit v češtině eliotovské hudebnosti. Když člověk Eliotovy texty čte nebo když poslouchá, jak je přednášejí jiní, mají strhující spád. Napodobit to tak, aby to neznělo banálně, je těžké a nevím, jestli se mi to povedlo.

Jak jste se vyrovnal s množstvím významů, kulturních narážek a cizojazyčných citátů, které text obsahuje?

Hned na samém začátku jsem se rozhodl zařídit podle toho, že je to báseň podmanivá, smutná, deziluzivní, ale zároveň patřičně arogantní – stejně jako Eliot sám. Pustá země je mimo jiné gestem ohromného autorského sebevědomí. Eliot v ní cituje Danta v italském originále, Wagnera či Hesseho německy, Baudelaira či Verlaina francouzsky, přičemž nic z toho nepřekládá: už v roce 1922 zkrátka počítá s tím, že jeho anglický čtenář si počte. Plánovitě jsem zde tedy nepřekládal ani do poznámek. Kde Eliot cituje anglicky pasáže, které mají zavedený český překlad, používám ten a v poznámce to uvádím – například u výňatků z Nového zákona se držím Jeruzalémské Bible. Ta báseň se nad čtenáře opravdu v něčem povyšuje, předvádí oslnivou šíři znalostí – což je ale obvyklé, když Eliota čtete. Většinou vás převyšuje intelektem, rozhledem, schopností formulovat, nebo se tak alespoň důsledně tváří. Samozřejmě za tím je obrovská vnitřní nejistota, kompenzace řady věcí. A dobrý překlad má tohle všechno zprostředkovávat.

T. S. Eliot: Pustá země (Argo 2022)