První moderní papež

Před sto lety se uzavřelo nejdelší konkláve 20. století. Jako papež z něj vyšel Pius XI. – odpůrce diktatur, vysokohorský turista a první pontifi k s automobilem.

Průvod padesáti tří kardinálů vstoupil ve čtvrtek 2. února 1922 do Sixtinské kaple. Od pohřbu Benedikta XV. uběhlo sedm dní a jeden z mužů se měl stát jeho nástupcem. V zástupu bylo třicet Italů, průměrný věk činil šedesát sedm let. Sedm kardinálů nedorazilo buď pro špatný zdravotní stav, nebo pro časovou náročnost cesty. Mezi chybějícími byl i někdejší arcibiskup Lev Skrbenský z Hříště.

V klání o nejvyšší post v hierarchii katolické církve proti sobě stály dva tábory. První z nich byl konzervativní, jehož nejvýraznější kandidáty představovali bývalý státní sekretář Rafael Merry del Val, sekretář Kongregace konzistorní Gaetano De Lai či sekretář Kongregace pro šíření víry Camillo Laurenti, kteří se hlásili k odkazu papeže Pia X. Druhý, liberální blok zastupovali současný státní sekretář Pietro Gasparri, pisánský arcibiskup Pietro Maffi, sekretář Kongregace ceremonií Vincenzo Vannutelli a milánský arcibiskup Achille Ratti, kterým bylo bližší směřování pontifikátu Benedikta XV.

Kompromisní kandidát

Hlasování byla nerozhodná a jednání se dlouho protahovala, neboť se žádnému z kardinálů nedařilo přesvědčit ostatní a získat potřebné hlasy. Zvolený papež se tak nakonec stal kompromisním kandidátem pro obě strany, z nichž ani jedna nebyla schopna ve třinácti kolech získat dvě třetiny přítomných hlasů. Svojí délkou se jednalo o nejdelší konkláve 20. století.

Finální rozhodnutí padlo teprve ve čtrnáctém kole v pondělí 6. února 1922, kdy se nástupcem Benedikta XV. stal se 42 hlasy milánský arcibiskup Achille Ratti, jenž přijal s ohledem na Pia IX., který ho podporoval během jeho kněžské formace, jméno Pius (XI.). Slavnostní přijetí odznaku nejvyšší pastýřské a učitelské moci, tzv. papežská korunovace, se konalo v neděli 12. února v chrámu sv. Petra za účasti šedesáti tisíc věřících.

Knihovny a jazyky

Nový papež Pius XI., vlastním jménem Ambrogio Damiano Achille Ratti, se narodil dne 31. května 1857 v lombardském městě Desio u Monzy nedaleko Milána. Po maturitě na milánském lyceu vstoupil do kněžského semináře v Miláně, kde byl po skončení třetího ročníku vysvěcen na jáhna a stal se pomocným učitelem latiny a matematiky v místním semináři. Na kněze byl vysvěcen v prosinci 1879 ve svých dvaadvaceti letech. Poté získal tři doktoráty na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě, a to z filozofi e, kanonického práva a teologie. Následně působil jako profesor teologie v semináři v Padově.

Právě intelektuální ambice, zájem o prohlubování znalostí a snaha o pedagogické mistrovství přivedly Achilla Rattiho do slavné Ambroziánské knihovny v Miláně, přičemž se zde rovněž zdokonalil v cizích jazycích, zejména v angličtině, francouzštině a němčině. Závěr 19. století vyplnil Achille Ratti nejen pilnou prací v knihovně, kdy zrestauroval mnohé její sbírky, ale též studijními cestami po Itálii i do zahraničí, kdy navštívil významné evropské metropole (Praha, Vídeň, Paříž, Budapešť). V roce 1907 se stal ředitelem zmíněné milánské knihovny.

Navzdory slibné kariéře v Ambroziánské knihovně jej papež Pius X. v roce 1911 vyzval, aby se přestěhoval do Věčného města. Zde následně začal působit jako zástupce ředitele a od roku 1914 jako ředitel Vatikánské knihovny. Byl to právě Achille Ratti, který se zasloužil o konzervování a restauraci starých kodexů a aktualizaci soupisu rukopisů. Zorientovaný Ratti se tu dostal do kontaktu se státním sekretářem kardinálem Pietrem Gasparrim, který brzy rozpoznal jeho mimořádné schopnosti a výjimečný talent.

V roce 1914 jej papež Benedikt XV. jmenoval kanovníkem svatopetrské kapitoly a apoštolským protonotářem extra numerum. V závěru první světové války ho tentýž papež jmenoval apoštolským vizitátorem pro Polsko a Litvu se širokými pravomocemi; do Varšavy odcestoval v květnu 1918.

Pastýřem ve Varšavě

Po stabilizaci poměrů po první světové válce působil Achille Ratti jako první apoštolský nuncius na nově zřízené nunciatuře ve Varšavě. V napjaté atmosféře poválečné Evropy byl nedobrovolně vtažen do pnutí mezi Poláky, Litevci, Lotyši, Němci a Rusíny a udržoval korespondenci s ruskými katolíky a jejich biskupy. Své vizitační cesty, během nichž řešil aktuální nábožensko-politické poměry v Polsku, Litvě a Lotyšsku, jednal o zřízení a úpravě nových diecézí, jmenování biskupů na uprázdněné stolce, reformě kněžského studia a o reorganizaci církevního života, uzavřel v roce 1919.

Během následné rusko-polské války v letech 1920–1921, kdy na území Rattiho duchovní správy vtrhli ruští bolševici, vatikánský diplomat osobně poznal a prožil hrůzy války. Poté co se Rusové zmocnili Minsku a následně Vilniusu a Lvova, pokračovali v pochodu na Varšavu. Třebaže Ratti poslal archiv apoštolské nunciatury do Poznaně, sám ve Varšavě zůstal, aby povzbuzoval domácí obyvatelstvo. Dobře si totiž uvědomoval, že přítomnost zástupce Svatého stolce dodá lidem v rozhodující hodině odvahu. Skutečnost, že Varšava náporu bolševických vojsk odolala, vnímali současníci jako zázrak a vyslyšení modliteb více než sto tisíc věřících ve Varšavě během procesí v polovině srpna 1920.

V téže době se apoštolský nuncius Achille Ratti účastnil plebiscitu v Horním Slezsku, který měl vyřešit vleklý spor mezi německým a polským obyvatelstvem. Hlasování předcházelo období propagandy, které bylo vedeno tvrdým způsobem na obou stranách. Sám Achille Ratti jako volební komisař s vědomím vatikánských kruhů navštívil volební oblasti a zakázal místním polským i německým kněžím jakoukoliv agitaci, třebaže většina kněží podporovala aspirace Polska. Němečtí kněží v čele s vratislavským biskupem a kardinálem Adolfem Bertramem si však na jeho chování stěžovali a donutili jej 2. prosince 1920 Horní Slezsko opustit. Výsledky plebiscitu z března 1921 nicméně zpochybnila Rada Společnosti národů, která Horní Slezsko kompromisně rozdělila mezi obě země.

Polská mise Achilla Rattiho se uzavřela v roce 1921, kdy se stal po smrti milánského arcibiskupa Andrey Carla Ferrariho jeho nástupcem. Po kreování kardinálem se nová hlava arcidiecéze vrátila zpět do Itálie.

Otevřený novým věcem

Co se týká jeho osobnosti, Pius XI. byl na jedné straně věcný, inteligentní a důkladný, na druhé straně temperamentní, cílevědomý a houževnatý. Byl rovněž přesvědčeným optimistou a nadšeným horolezcem, který zdolal mnohé alpské štíty (např. Monte Rosu, Matterhorn či Mont Blanc).

Svojí povahou a charakterem nebyl Pius XI. demokratem, jeho vztah k liberalismu byl značně uvolněný. Jeho styl řízení, jak o tom svědčí výpovědi vysokých církevních hodnostářů, byl autokratický. Mezi jeho nejbližší spolupracovníky patřili státní sekretář Pietro Gasparri a apoštolský nuncius v Mnichově, Berlíně a později nástupce Gasparriho ve funkci státního sekretáře Eugenio Pacelli.

Od jara 1931 využíval papež pro komunikaci s věřícími Vatikánský rozhlas, který se za druhé světové války stal významným prostředkem k ovlivňování evropského a amerického veřejného mínění. Sympatie, které Pius XI. projevoval konzervativním a autoritativním státům, souvisely s jeho nepřátelstvím k demokracii, v níž spatřoval nepřijatelné oslabení autority.

V zahraniční politice Svatého stolce upřednostňoval Pius XI. jednání s dotčenými státy přímo, nikoliv prostřednictvím politických stran, i když to byly strany katolické. Výsledkem papežových politicko-náboženských představ se staly četné konkordáty, které Svatý stolec ve 20. a 30. letech uzavřel – v roce 1922 s Lotyšskem, 1924 s Bavorskem, 1925 s Polskem, 1927 s Litvou a Rumunskem, 1928 s Československem (modus vivendi), 1929 s Itálií a Pruskem, 1932 s Bádenskem, 1933 s Německem, 1934 s Rakouskem, 1935 s Jugoslávií, 1937 s Ekvádorem a 1938 s Haiti.

Milostivá léta, která Pius XI. vyhlásil v letech 1925 a 1933, přivedla do Věčného města miliony poutníků. Papež též rozšířil Vatikánskou knihovnu a obnovil Papežskou akademii věd. Během svého pontifikátu uskutečnil i 34 svatořečení (Bernadette Soubirous, Terezie z Lisieux, Jean-Baptiste-Marie Vianney,

omas More, Giovanni Bosco aj.) a téměř pět set blahořečení. Jako svoji letní rezidenci si zvolil apoštolský palác v Castel Gandolfo, shlížející na jezero Albano, v malebném městečku dvacet pět kilometrů jihovýchodně od Říma v italském regionu Lazio. Jeho vztah k výdobytkům moderní doby zůstával nadále vstřícný – byl prvním papežem, který si pořídil automobil.

Autoritativní muž proti autoritářům

Jeho pontifikát se rovněž vyznačoval střetem s autoritativními a totalitními ideologiemi 20. století, které neváhal otevřeně odsoudit – v encyklikách Nemáme zapotřebí v roce 1931 italský fašismus, S palčivou starostí v roce 1937 německý nacismus a O bezbožeckém komunismu v témže roce pak sovětský komunismus. Nikoliv však proto, že by byl přesvědčený demokrat, ale pro jejich nerespektování právního státu, mocenskou svévoli a totalitní nároky na úkor práv rodiny, církve a jedince.

V závěru svého pontifikátu připravoval rozsáhlou encykliku proti rasismu O jednotě lidské rasy, kterou však již nestačil vydat. Odmítal v ní šíření antisemitismu napříč Evropou. Své stanovisko jasně shrnul před belgickými poutníky v září 1938: „Kdykoliv si přečtu slova ‚oběť našeho otce Abraháma‘, neubráním se hlubokému pohnutí. Pro křesťany je nemožné podílet se na antisemitismu. Uznávám, že každý má právo na sebeobranu a musí podstoupit nezbytné kroky, aby zabezpečil své legitimní zájmy. Antisemitismus je ovšem nepřijatelný. Z duchovního hlediska jsme všichni semity.“

Mnozí historici označují papeže Pia XI. jako papeže Katolické akce, kterou reorganizoval a centralizoval (měla jednak vnášet katolická stanoviska do společnosti a jednak rozvíjet vnitrocírkevní aktivity, obojí se zapojením laiků – pozn. red.). Stal se její nejvyšší autoritou, přičemž v ní zavedl princip hierarchie inspirovaný strukturou katolické církve. I když se Katolická akce měla stát autonomní a nepolitickou aktivitou a nástrojem k přiblížení se moderní sekulární společnosti, autoritativní a totalitní ideologie ji považovaly za exponentku vatikánských snah a jistou konkurentku svých představ o budování nové společnosti na nedemokratickém základě.

Papež Pius XI. zemřel po dlouhé nemoci v Apoštolském paláci ve Vatikánu 10. února 1939 ráno ve věku 81 let. Jeho pontifikát, za jehož motto přijal slova „Kristův pokoj v království Kristově“, tak fakticky vyplnil období mezi dvěma světovými válkami. Historici dnes řadí papeže Pia XI. mezi nejschopnější a nejvýraznější církevní představitele moderní doby.

Marek Šmíd, Autor je církevní historik, působí na Katolické teologické fakultě UK