První adventní kázání otce Pasoliniho: „Otevřete srdce úžasu nad Boží novostí”

P. Roberto Pasolini, nový kazatel papežského domu, pronesl své první adventní kázání pro papeže Františka a Římskou kurii. Nazval je “Brána úžasu”.

Na prahu Svatého roku jsme povoláni učit se z úžasu Panny Marie, která se po zvěstování nechala přirozeně vtáhnout do Božího plánu a toužila se na něm svobodně a vědomě podílet. K tomu je zapotřebí odmítnout to, co naše srdce paralyzuje: strach, rezignaci a cynismus. Pak budeme schopni hledět „novýma očima, rozpoznat ta zrna evangelia, která jsou již přítomna ve skutečnosti“ a být připraveni přinést do světa Boží naději. O tom rozjímal dnes dopoledne ve vatikánské aule Pavla VI. před papežem Františkem a členy Římské kurie otec Roberto Pasolini, nový kazatel papežského domu.

Svá tři adventní kázání nadepsal: „Brána naděje: K otevření Svatého roku skrze vánoční proroctví“.

Na začátklu otec Pasolini složil hold svému předchůdci, kardinálu Ranieru Cantalamessovi, který byl 44 let „hlasatelem radosti a světla evangelia“ v papežském domě.

Proroci, totiž ti, kdo „hluboce chápou smysl historických událostí“, nás podle P. Pasoliniho obracejí k tomu, co je obsahem Adventu, abychom si všímali Boží přítomnosti a působení v dějinách a žasli nad tím, „co Bůh nejen může, ale především chce ještě vykonat v našich životech a v dějinách světa“. Hlasy proroků nás neponechávají lhostejnými. Jak praví Jeremiáš, napomínají nás, a to v nás pak otevírá naději, protože „Bůh znovu potvrzuje svou věrnou lásku a nabízí svému lidu novou příležitost“.

 Přijmout dobrou zprávu není vždy snadne, zvláště když je realita dlouho poznamenána utrpením, zklamáním a nejistotou. Do našich srdcí se často vkrádá pokušení věřit, že se nic nového nemůže stát. Přesto se ozývají hlasy jako Izajášův: „Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte?” (Iz 42,18) Promlouvají k nám právě tehdy, kdy jsme v pokušení myslet si, že realita už nemůže nabídnout nové záblesky světla.

 P. Pasolini poukázal na dvě biblické postavy, Alžbětu a Pannu Marii, které ztělesňují dva základní postoje potřebné k tomu, aby v nás vznikla dynamika spásy. Alžběta odvážně řekla „ne“ zdánlivé kontinuitě věcí a vztahů, zatímco Marie z Nazareta byla příkladem přitakání Boží novosti , dokázala formulovat svobodný a radostný souhlas s jeho vůlí.

P. Pasolini se zamýšlel nad příběhem Alžběty a jejího manžela Zachariáše, jak jej vypráví evangelista Lukáš. Zachariáš, starší kněz, není schopen s důvěrou přijmout oznámení dlouho vytoužené, ale zdánlivě nemožné události, jakou bylo narození syna. Kvůli nedostatku víry je němý až do chvíle, kdy synovi dá jméno určené andělem. Když příbuzní navrhují pojmenovat dítě po jeho otci, zasáhne Alžběta: „Ne, bude se jmenovat Jan“.

Zachariáš znamená „Bůh pamatuje“, zatímco Jan znamená „Bůh je milosrdný“. Nové jméno, vysvětluje otec Pasolini, přesouvá pozornost k přítomnosti a naznačuje, že dějiny se mohou otevřít se novým možnostem, když Bůh jedná. Podle papežského kazatele Alžbětina reakce naznačuje, že „někdy je třeba přerušit tok událostí, aby se člověk otevřel Boží novosti“. 

Když se soustředíme na přítomnost „ máme sklon představovat si zítřek jako pouhou kopii dneška“. Alžbětino „ne“, které svěřuje osud jejího syna Jana Bohu, nám však připomíná, že nic není podmíněno pouze svou historií a kořeny, ale všechno je neustále přetvářeno Boží milostí“.

Evangelium - P. Pasolini vzal znovu do rukou evangelium o Zvěstování, aby poukázal na některé detaily, které nám pomohou objevit údiv nad tajemstvím Vtělení. Vysvětlil, že úkolem anděla Gabriela v Lukášově evangeliu bylo vstoupit do Mariina srdce, aniž by si jakkoli vynucoval její ochotu, protože jejich dialog musí probíhat v naprosté svobodě a v atmosféře důvěry.

Sděluje Marii, že se má radovat a rozpoznat, co už je tu reálně přítomno: Pán je s ní. To je „milost adventu“, která nám umožňuje si uvědomit, "že je více důvodů k radosti než k zármutku, ne proto, že život je snadný, ale proto, že Pán je s námi a že se ještě může stát cokoli“.

Maria však na andělova slova reaguje „velkým užasnutím“, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé, když nám někdo projevuje lásku, je to vždy překvapení. Láska není nikdy samozřejmostí a potřebujeme se cítit uznáváni a přijímáni takoví, jací jsme. Za druhé její srdce cítí, že je čas „nechat se plně nově definovat Božím slovem“.

V adventu čekání a naslouchání umožňuje Božímu hlasu, aby znovu vstoupil do nás, aby nám znovu řekl, kým jsme a kým můžeme být před jeho tváří.

Mariino povolání k těhotenství, podle lidských měřítek nemožnému, ji vystavilo nepochopení a odsouzení podle Mojžíšova zákona. Podle otce Pasoliniho to ukazuje, že každé Boží volání nás nutně vystavuje smrti, protože obsahuje příslib života zcela darovaného Bohu a světu.

Strach „před takovou odpovědností“ lze překonat pouze „rozjímáním o kráse a velikosti toho, co nás čeká“. Abychom to však mohli plně přijmout, zdůraznil otec Pasolini, „nemůžeme se omezit na vyslovení těch ‚ano‘, která nás nic nestojí a o nic nás nepřipravují“.

Každé „autentické evangelijní rozhodnutí“ nás stojí celý život. Hrozí v něm, že přijdeme o svá privilegia a jistoty. Říci Bohu „ano“, poznamenal, znamená riziko „zemřít pro rovnováhu, které jsme dosáhli a ve které se snažíme setrvat“. Přesto právě tato cesta nám pomáhá znovu objevit sebe sama.

Maria na anděla odpověděla svým „svatým údivem“ a zeptala se: „Jak se to stane, když muže nepoznávám?“ Anděl jí nevysvětluje, jak počne Božího Syna v těle, ale oznamuje, že Duch Svatý bude jejím věrným strážcem. Slovy: „Hle, služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ Maria vyjadřuje nadšení z povolání, které právě přijala, dodal otec Pasolini. Je to jako by andělovi řekla: „To, o co jsi mě požádal, abych přijala, si nyní sama přeji a vybírám.“

Podle P. Pasoliniho by „každé zvěstování, které na své životní cestě přijímáme“, mělo končit tímto způsobem: v úžasu nad Božím věčným příslibem zjišťujeme, že jsme schopni konečně říci: „Tady jsem.“

Zdroj: Vatican News - italská sekce

--