Prof. Westerhorstmann: Papežova odpověď byla důkazem, že mu na vývoji německé církve záleží

Čtyři angažované německé katoličky nedávno vyvolaly rozruch společným dopisem papeži. Vyjádřily v něm znepokojení nad vývojem církevní politiky v Německu. Papežova odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a adresátky - poté, co se ujistili, že papež souhlasí - jeho dopis zveřejnily. Německá redakce Vatican News oslovila jednu z autorek dopisu, profesorku teologie a lékařské etiky na Františkánské univerzitě ve Steubenville (USA), Katharinu Westerhorstmann.

Paní profesorko, odkud vzešel nápad napsat další dopis papežovi? Je to už druhý dopis, který jste napsala, ale o reakci na ten první se nic neví. Co vás k němu vedlo?

"Viděly jsme, že vývoj v Německu dále sleduje Synodální cestu, a zároveň jsme samozřejmě zaznamenaly i záměry formulované z Říma. Chtěly jsme tedy dát najevo své znepokojení před papežem, který má v této věci samozřejmě zásadní roli a v určitých ohledech také za tyto věci sám zodpovídá. A my samy jsme považovaly za svou odpovědnost jako laici, jako ženy v církvi, abychom se s ním podělily o své obavy, protože věříme, že má velký zájem o zpětnou vazbu místní církve."

Má načasování dopisu nějaký konkrétní důvod?

"Načasování nebylo zvoleno konkrétně, ale je samozřejmě pravda, že zahájení práce synodální komise v nás vyvolalo zvláštní obavy, protože nás zajímalo, jak se bude reagovat na hlasy z Říma. Nabyly jsme dojmu, že jsou ignorovány. A to nás na jedné straně překvapovalo a na druhé straně nás to také přimělo obrátit se na papeže."

A přišlo překvapení… papež nyní dokonce odpověděl, a to v dopise s datem 10. listopadu. Očekávaly jste tuto odpověď a co si o ní myslíte?

"Ano, přiznávám, že to pro nás bylo obrovské překvapení. Jednak rychlost reakce: dopis dorazil do Vatikánu ve středu 8. listopadu a dostat odpověď s datem 10. listopadu bylo něco, co jsme vůbec nečekaly. A samozřejmě nás potěšilo, že papež takový dopis vzal vážně a odpověděl tak jasně a závazně. Z textu máte skutečně pocit, že mu jde o věc, která ho zajímá, a ne jen o povinnost. Myslím si, že je opravdu slyšet jeho hlas, zejména v druhé části. Píše o změně perspektivy, pohledu na chudé a jakési zkorigování svého zaměření. Takže jsem za tento dopis velmi vděčná, za jeho vážnost, angažovanost a také jasnost.”

Domníváte se, že papež chtěl, aby byl dopis zveřejněn, jak se stalo, přestože šlo o osobní korespondenci?

“Přemýšlely jsme o tom, a proto jsme se pro jistotu znovu zeptaly Vatikánu, zda je v zájmu Svatého otce, aby byl tento dopis zveřejněn, a dostaly jsme kladnou odpověď. Jinak bychom dopis nezveřejnily. Je to zcela zřejmé. Otázka stála tak, zda je pro papeže důležité, aby se dostal na veřejnost, přestože psal pouze čtyřem lidem? Myslím si, že tento dialog je pro něho důležitý, nechce pouze posílat do Německa prohlášení typu: ”Jsme proti!” Chce reagovat na něco, co přichází z místní církve. Je to pro mě také důkazem, že o takový dialog stojí, že se mu samému vybavuje, jak v počátcích církve lidé reagovali na situace v místních církvích formou dopisů. Nevím to samozřejmě s jistotou, ale zdá se mi důležité, že chce tento dialog a dává přednost takovému způsobu komunikace, což vidíme i v jiných částech světa, že rád sděluje věci formou dopisu a nikoli jen prohlášením."

Co říkáte na obvinění, které také zaznělo, že jste svým dopisem vlastně přispěly k rozdmýchávání konfliktů?

"To mě spíše překvapuje. Pokud vyjadřujete obavy, je to proto, že existují konflikty a také neshody ohledně toho, jak by měla církev v Německu v budoucnu postupovat. A pojmenovat to jako první není aktem rozdělení, zvláště když se obracíte na někoho, kdo je za to přímo zodpovědný. To mně připadá jako přímá cesta, vůbec ne nějaké okliky nebo něco podobného. Mně jde spíše o to - nevím, nakolik to vnímáte zvenku - ale nám šlo o posilování jednoty. Doufaly jsme, že by to mohl být třeba jakýsi impuls k tomu, abychom zůstali všichni pohromadě pod jednou střechou. Navzdory různým perspektivám, obavám a představám o tom, jak by měla katolická církev v budoucnu vypadat, musíme zůstat spolu pod jednou střechou. V tom také spočívá Petrův úřad a nakonec církev. A pokud máte dojem, že se místní církev prostě vydává určitým směrem, který vedení univerzální církve neschvaluje, tak mě to znepokojuje. My jsme vedly kampaň za jednotu, nikoli za rozdělení, a proto jsme napsaly papeži."

Mluvila jste o impulsu k jednotě, který si od dopisu slibujete. Jak chcete v tomto smyslu dále působit?

"Já například nemám v tomto smyslu žádný program. Nejsem v žádném sdružení, nejsem v žádném společenství, jsem zkrátka pouze katolík. To znamená, že se samozřejmě budu dál angažovat v církvi, jak to půjde v místě, kde jsem, v zaměstnání, v osobním životě, v životě z víry, normálně. Nejsme ale žádná skupina. Všechny čtyři jsme byly delegátky Německé biskupské konference, a tak jsme se takříkajíc našly. Ale nejsme skupina, a tedy nemáme žádné zvláštní plány do budoucna.

Jediné, co budu nadále dělat, a to teď říkám za sebe osobně, je, že se budu nadále snažit, aby církev mohla plnit své poslání. Abychom jako katolíci mohli dělat to, k čemu jsme povoláni, a to jak jednotlivě, tak jako společenství. A proto si myslím, že zejména druhá část dopisu je povzbuzením, připomínkou toho, že jsme povoláni žít lásku ve světě, hledat Pána v chudých, a to je něco, co si musím stále znovu připomínat. A jsem za toto povzbuzení vděčná."

Možná se můžeme zeptat také obráceně, jaké pozitivní impulsy by z tohoto papežského dopisu mohly vyplynout pro jednotu církve v Německu?

"Myslím si, že je to jen dopis. Z Vatikánu přišla řada prohlášení, ale myslím, že tato kombinace kritiky, znepokojení a výzvy, abychom se soustředili na to, k čemu jsme jako křesťané povoláni, je silným impulsem. Trochu jsem přemýšlela o tom, co měl papež na mysli kombinací modlitby, pokání a bohoslužby. A když jsem myslela na pokání, přirozeně jsem si vzpomněla na případy zneužívání. Pokání musí být vždycky praktické, nemůže to být jen reflexe. A v této souvislosti je důležité pracovat na nápravě, i když nemůžete dosáhnout úplné nápravy. Modlitba je, myslím, pozváním pro celou církev, ale také pro každého katolíka, aby skutečně usiloval o společenství s Pánem v adoraci. Zaujalo mě, že se papež o adoraci zmiňuje zvlášť. Možná je tomu tak proto, abychom zaměřili pozornost na toho, kdo je skutečně hlavní, na toho, kdo musí být skutečně v centru. A samozřejmě to nesmí být záminka k tomu, abychom se jen nějak odvolávali na Ježíše, ale skutečně se podřizovali Boží vůli, jak ji poznáváme, a jeho slovu. A o tom budu v následujících týdnech určitě ještě hodně přemýšlet.”

Dostala jste nějaké přímé reakce od vedení Synodální cesty? Vyvolal tento dopis, který jste napsaly a na který jste dostaly odpověď od nejvyšší autority, nějaký dialog?

"To je dobrá otázka. Z institucionálního hlediska ne. Přímo od vedení Synodální cesty jsme nic neslyšely. Ale ani jsme je nekontaktovaly. Dopis jsme prostě daly k dispozici veřejnosti a neposílaly jsme ho zvlášť například biskupské konferenci nebo ZdK. To znamená, že z institucionálního hlediska jsme nedostaly odpověď ani obnovené pozvání k dialogu. Samozřejmě každá z nás dostala spoustu ohlasů ze všech stran. Patří sem pozitivní ohlasy, vděčnost, radost, souhlas s papežovým dopisem, ale také kritika. Jinými slovy, otázka, proč jsme vůbec měly tuto obavu, proč jsme ji chtěly papeži vyjádřit a proč jsme se cítily povinnost tak učinit. Ozvali se i lidé, kteří se sami zapojili do Synodální cesty."

Rozhovor vedla Christine Seuss

Zdroj: Vatican News, německá sekce