Proč jede papež do Kanady?

V neděli 24. července se papež František vydal na apoštolskou cestu do Kanady. Na programu je mimo jiné setkání s původními obyvateli tohoto území a s někdejšími žáky internátních škol, které z více než poloviny provozovala katolická církev, kde docházelo k různým druhům zneužívání a které již svou samou existencí popíraly důstojnost autochtonních národů. Italský jezuita o. Federico Lombardi v časopise La Civiltà Cattolica (č. 4129, 2./16. července 2022) popisuje tuto kapitolu kanadských dějin.

Letos na jaře, ve dnech 28. března až 1. dubna, přijela do Říma delegace zástupců původních obyvatel Kanady, doprovázená několika kanadskými biskupy. Její členové se v oddělených skupinách setkali s papežem Františkem, který jim slíbil, že se v létě osobně vydá do Kanady, aby v  dialogu pokračovali na jejich „rodných územích“. Při závěrečné audienci papež řekl: „Přeji si, aby tato naše setkání otevřela další cesty, jimiž se budeme společně ubírat, aby dodala naději a podnítila snahy na lokální úrovni. Účinný ozdravný proces vyžaduje konkrétní činy. Povzbuzuji proto biskupy a katolíky, aby nadále podnikali kroky k transparentnímu hledání pravdy, podporovali léčbu ran a smíření. Kroky na cestě, která by pomohla odkrýt a oživit vaši kulturu a v církvi by dala vyrůst lásce, úctě a výjimečné pozornosti vůči vašim ryzím tradicím. Chtěl bych vám říci, že církev stojí na vaší straně a chce s vámi nadále kráčet. Dialog je klíčem k poznání a sdílení a kanadští biskupové jasně vyjádřili svou touhu po pokračování společné cesty novým, konstruktivním a plodným způsobem, čemuž napomohou sdílené setkání a projekty“ (Papež František k delegacím původních kanadských národů, 1.4. 2022). Přibližme nyní stručně kontext, v němž se uskutečňuje toto hledání pravdy a smíření s původními kanadskými národy, jehož se papež společně s kanadskou církví tak intenzivně účastní, podle abstraktu z obsáhlé studie otce Lombardiho, který přinesl deník L´Osservatore Romano (15.7.2022).

Původní národy, debata o „objevení“ a zrodu Kanady

Především ale – jaké a jak početné jsou tyto původní národy? Autor hovoří o třech odlišných realitách: First Nations (Prvních národech), zahrnujících skupiny, které se na území vyskytovaly před příchodem Evropanů, Francouzů a Britů, pozdějších „národů“, vůči nimž uplatňují nárok na stejnou důstojnost. Jedná se zhruba o milion lidí, kteří mluví asi 50 různými jazyky. Druhou skutečností je téměř šest set tisíc Métisů („mesticů“), kteří se zrodili ze setkání původních obyvatel a Evropanů a kterým se pouze v Kanadě přiznává vlastní specifická identita. Poslední ze skupin původních národů je 65 000 Inuitů, kterým se dříve říkalo Eskymáci, žijících na arktických územích. Úhrnem tyto tři skupiny tvoří jen něco málo přes 4 % celkové kanadské populace, ale jejich počet roste – od roku 2006 do roku 2016 se zvýšil o 39 %. Každá z těchto složek má nyní svá vlastní shromáždění nebo zastupitelské orgány, které výrazně potvrzují jejich kulturní identitu. Delegace, která přijela do Říma, se rovněž skládala ze tří skupin (s charakteristickým oblečením a symboly), z nichž každá měla před společnou závěrečnou audiencí možnost vlastního osobního setkání s papežem. Zárodky problémů, které se v posledních desetiletích stále více projevují, vysvětluje o. Lombardi, sahají až do doby „objevu“ amerického kontinentu a jeho kolonizace tehdejšími evropskými mocnostmi. Jak však tento italský jezuita dodává, katolická církev se dlouhodobě staví kriticky ke všem formám kolonialismu. V jejím magisteriu najdeme svědectví o důstojnosti původních národů, počínaje Pavlem III. v bule Sublimis Deus z roku 1537. V tomto postoji církev pokračovala až do současného pontifikátu papeže Františka. Přesto, jak zdůrazňuje Lombardi, nelze popřít, že již předtím existovala prohlášení (některé papežské buly z konce 15. století a termín terra nullius, „země nikoho“), která byla používána pro přivlastnění území „katolickými“ mocnostmi s ohledem na prolínání zájmů evangelizace a kolonizace. Dokonce se hovoří o „doktríně objevu“ (Discovery Doctrine) jako o konceptu mezinárodního práva, který byl v 19. století prosazován v soudních sporech mezi novými státy Americké federace a původními obyvateli. Proto, jak autor zdůrazňuje, původní národy naléhavě požadují odmítnutí této nauky. V tomto smyslu se již vyjádřilo několik nekatolických křesťanských denominací. Je tudíž nadále nutné znovu vyzdvihovat historickou, duchovní a koncepční vzdálenost, kterou katolická církev od oněch dob urazila, aby stále rozhodněji potvrzovala důstojnost a práva původních obyvatel a neslučitelnost evangelizace a kolonialismu. Lombardi obohacuje text o poznámky, které odkazují na hlavní dokumenty k tomuto tématu, a připomíná slova a činy svatého Jana Pavla II. z nedávné doby při příležitosti jeho cest na americký kontinent, počínaje jeho setkáními s původním obyvatelstvem v roce 1984 a 1987.

Zrod státu Kanada a vznik internátních škol

Kanada se zrodila v roce 1867 jako federální dominium Britského impéria. V roce 1876 byl vyhlášen Indian Act (Indiánský zákon), zásadní vládní dokument pro správu „indiánských záležitostí“ v rámci nové země, která se vyznačovala přesvědčením o podřadnosti původních etnických skupin a kultur a jejich nevyhnutelném zániku, a tedy tlakem na asimilaci do evropské společnosti. Stáda bizonů byla v 19. století vyhubena a z původních „prérijních“ lovců se měli stát zemědělci. Původním obyvatelům byla přidělena území tzv. „rezervací“, kde měli zůstat uzavřeni. Dalším pilířem této politiky byl systém „internátních škol“, kde byly děti a mladí lidé vzděláváni v režimu odloučení od svých rodin a původních komunit, za užití metod přísné kázně, vnucováním anglického jazyka, výukovými aktivitami a řemesly vhodnými pro asimilaci a křesťanskými náboženskými praktikami.  Systém internátních škol si sice přála a financovala federální vláda, ale jejich řízením byly pověřeny křesťanské církevní orgány, které se tradičně zabývaly vzdělávacími aktivitami. A tak více než celé jedno století existovalo 139 takových zařízení (rozmístěných po celé zemi, i když hlavně v západních teritoriích a převážně v anglicky mluvících státech), v nichž bylo podle odhadů umístěno celkem 150 000 nezletilých chlapců a dívek: první bylo otevřeno v roce 1831 (tedy ještě před vznikem státu Kanada), poslední bylo uzavřeno v roce 1996. V roce 1920 jich bylo asi 80. V roce 1931 jich bylo třikrát více o padesát let dříve. O něco více než polovinu těchto škol spravovala katolická církev. Podložená kritika životních podmínek v těchto zařízeních nechyběla už od prvních desetiletí 20. století, zejména pokud jde o závažné hygienické nedostatky, špatnou výživu a drsné metody. Úmrtnost v nich byla velice vysoká, tuberkulóza a další nemoci si vyžádaly mnoho obětí, což odpovídalo nedostatku finančních zdrojů, vynakládaných kanadskou vládou. Ministerstvo pro indiánské záležitosti, na němž byly školy závislé, obviňovalo z této situace vládu a prosazovalo, aby se školy staly soběstačnými díky práci svých žáků, kteří měli být vyučováni různým řemeslům (zemědělství, řemeslná práce, šití a vedení domácnosti pro dívky atd.). Ke snížení nákladů přispělo i to, že těla zemřelých žáků nebyla posílána zpět do jejich domovských obcí, ale pohřbívána na místě, což vysvětluje pozdější objevy masových hrobů.

Teprve když si původní obyvatelé začali uvědomovat svou identitu, situace se postupně začala měnit. Proti systému internátních škol se začala vznášet obvinění doložená jednotlivými, často dramatickými svědectvími bývalých žáků a jejich příbuzných o různých druzích utrpení a zneužívání (morálním, ale i fyzickém a sexuálním). Životní podmínky původních obyvatel, kteří trpí sociální marginalizací a přidruženými problémy (alkoholismus, chudoba, zdravotní situace, kulturní úroveň, kriminalita atd.), byly a stále jsou mnohem vážnější než u zbytku kanadské populace. Došlo dokonce k násilným střetům, pokračuje Lombardi, a bylo nutné situaci řešit na celostátní úrovni. V roce 1991 byla zřízena „Královská komise pro původní obyvatelstvo“, která svou zprávu zveřejnila v roce 1996.

Následně byly podány „hromadné žaloby“ autochtonními skupinami proti státu a institucím křesťanských církví. To vedlo k uzavření „Dohody o indiánských školách“ v roce 2005, která stanovila náročná kompenzační opatření, a ke zřízení „Kanadské komise pro pravdu a usmíření“ v roce 2008. Ta dokončila svou zprávu v roce 2015 a předložila nejméně 94 doporučení a požadavků týkajících se široké škály otázek a všech hlavních aspektů postavení původních národů. Práce na jejich realizaci pokračuje prostřednictvím „Národního centra pro pravdu a usmíření“, které bylo zřízeno na Manitobské univerzitě.

Jedním z nejbolestivějších témat je pátrání po dětech, které zemřely v internátních školách a jejichž hroby nebyly označeny ani zaneseny do soupisů. V neposlední řadě proto, že mnohá z pohřebišť byla opuštěna po uzavření nebo zničení příslušné školy. Dosud se podařilo vypátrat hroby více než 3 000 nezletilých.

Role katolické církve v internátních školách

Křesťanské církve, a zejména pak katolická církev, se v souvislosti s internátními školami staly terčem ostré kritiky. Proto se již na počátku 90. let objevují důležitá prohlášení k této problematice, která výslovně uznávají chyby a nedostatky a zavazují se k solidaritě s původními národy v jejich úsilí o důstojnost a spravedlnost: např. závěrečné prohlášení z národního setkání v Saskatoonu v březnu 1991 a dokument kanadské oblátské konference z července téhož roku. Obláti Panny Marie Neposkvrněné, řeholní kongregace, která se na tomto procesu nejvíce podílela, žádají původní národy o prominutí těmito slovy: „Prosíme o odpuštění za samotnou existenci škol, přičemž uznáváme, že největším zneužitím nebylo to, co se dělo ve školách, ale již to, že takové školy vůbec existovaly“.

V roce 1993 Komise pro spravedlnost a mír při Kanadské biskupské konferenci adresovala zmíněné Královské komisi rozsáhlý list s názvem „Ať spravedlnost teče jako mohutná řeka“. V současné době pokračuje proces diskuse, reflexe a dialogu, včetně soudního odškodnění. V této souvislosti se katolická strana ve výše zmíněné „Dohodě o indiánských školách“ z roku 2005 zavázala ke třem nemalým závazkům: k platbě 29 milionů kanadských dolarů, k realizaci konkrétních iniciativ a služeb vedoucích k uzdravení a smíření v hodnotě 25 milionů dolarů a k osvětové kampani na získání dalších 25 milionů dolarů.

V roce 2015 kanadská vláda uznala, že první dva závazky byly splněny a že úsilí o splnění třetího bylo dostatečné. Biskupská konference však následně přislíbila nový příspěvek ve výši 30 milionů dolarů, čímž chce reagovat na požadavky Komise pro pravdu a smíření. Tyto požadavky se týkají formace duchovních, řeholníků a laiků v souvislosti s původní kulturou a spiritualitou, spolupráce na znovuobjevení a uctění památky nezletilých pohřbených bez identifikace a financování projektů pro původní kultury, jazyky a vzdělávání původních národů. První z požadavků Komise však přímo vyzývá papeže, aby „předložil omluvu přeživším, jejich rodinám a komunitám za roli katolické církve v duchovním, kulturním, emocionálním, fyzickém a sexuálním zneužívání nezletilých příslušníků Prvních národů, Inuitů a Métisů v internátních školách“. Kanadští biskupové v září loňského roku zveřejnili prosbu o odpuštění, v níž zdůrazňují, že jsou odhodláni spolupracovat se Svatým stolcem a domorodými partnery na papežově pastorační návštěvě v Kanadě.

Přeložila Jana Gruberová