Proč brát batolata na mši svatou?

Na první pohled se může zdát, že malé děti z bohoslužeb moc nemají a ještě představují rušivý element. Ale i první měsíce života jsou pro jejich víru důležité.

Někdo vodí děti do kostela až od pozdějšího věku, až z toho mají „pojem“. Zdá se však, že nikdy není příliš brzy. „Pokud rodiče chodí do kostela na bohoslužby, je zcela přirozené, že svému dítěti chtějí ukazovat tento duchovní rozměr života. Dítě si tak od mala zvyká na prostředí kostela, které zpočátku sice moc nevnímá, ale v batolecím věku si ho už zapamatovává a učí se v něm určitému způsobu chování,“ říká psycholožka z Křesťanské pedagogickopsychologické poradny v Praze Hana Imlaufová. Poukazuje na to, že rodiče formují své dítě i tím, že mu ukazují svým příkladem různé vzorce chování a jednání. „I když to může vypadat, že dítě mnohému v kostele ještě nerozumí, patří tam. Pokud nebudeme slavit eucharistii s dětmi, za pár let ji nebude slavit nikdo. A ještě je dobré si uvědomit, že nadpřirozená Boží blízkost působí na děti úplně stejně jako na kteréhokoli ‚zbožného dospělého‘,“ vysvětluje.

Hranice i vlídnost

Jak bude dítě bohoslužbu vnímat, závisí do jisté míry na vynalézavosti rodičů. „Zpočátku budou mít pro dítě při mši jakési záchytné body, na které upoutají jeho pozornost. Za dobré považuji, aby se rodiče střídali v tom, kdo se dítěti bude věnovat. Na kázání může ten, který má v tu neděli ‚službu‘ s dítětem, odejít, aby kněz nebyl rušen a ono se mohlo před kostelem proběhnout. Pak už je bohoslužba oběti, kde těch momentů k upoutání pozornosti je více, jakýmsi vrcholem je to, že si jde dítě s rodičem pro křížek,“ zamýšlí se psycholožka. Rodičům mohou být pomocí pro zklidnění ratolesti také dětské knížky s křesťanskou tematikou, naopak dávat dítěti jídlo je při bohoslužbě nevhodné.

Nikdo samozřejmě nemůže od dětí očekávat, že budou spořádaně sedět a ani nedutat. I přesto je na místě učit je dodržovat jisté meze – šeptá se tu, nekřičí, neběhá. Kostel je přece jen místem modlitby a ztišení. „V posledních letech bohužel přibývá rodičů, kteří nedávají svým dětem hranice, a to mnohdy vidíme i v kostele,“ upozorňuje Imlaufová. Děti by se proto měly volně pohybovat vzadu v kostele, nikoliv před oltářem, kde na sebe upoutávají pozornost.

„Velmi doporučuji otevřený rozhovor s knězem a společné hledání hranic tak, aby byly pro děti v kostele stejné, a tím pádem srozumitelné. Pokud budou jasná pravidla, lépe se bude moci někomu sdělit, že je nerespektoval a překročil,“ dodává.

Přítomnost dítěte ovlivňuje i ostatní věřící. Jak se mají chovat například ti, kteří své ratolesti u ž vychovali? „Radovat se z každé mladé rodiny, která do kostela chodí. Nenapomínat děti při bohoslužbách, protože to rodiče a především maminky velmi zraňuje,“ radí psycholožka.

Nevyčleňovat děti z bohoslužby

V mnoha farnostech mají pro děti a rodiče vyhrazená zvláštní místa. Někdy jsou to jen místa v lavicích, jindy přeplněné sakristie, které občas připomínají spíše džungli než kostel. Velmi tedy záleží na formě. „Pokud je pro děti vyhrazené místo, kde mají s rodiči sedávat, je to pro ně jasný signál, že tam jsou vítány. Pokud se dětem někdo věnuje i při kázání, odvede je do jiného prostoru a tam má s nimi katechezi na téma nedělního evangelia, může to dětem pomoci k lepšímu pochopení Božího slova a rodičům k lepšímu soustředění na homilii. Pak by se ale děti měly vrátit a být na bohoslužbě oběti přítomny. Pokud se nějak zapojí, třeba přinášením darů či shromážděním kolem obětního stolu na modlitbu Otče náš, je to skvělé. Ale z liturgie je vyčleňovat a nabízet jiný program považuji za nevhodné,“ říká Hana Imlaufová.

Je ale třeba mít na paměti, že návštěva kostela je jen jednou ze součástí náboženské výchovy. „Už od narození má dítě z postojů a jednání svých rodičů zakoušet, že se vztahují k živému Bohu. Pokud to bude vnímat, postupně se bude připojovat do modliteb, seznamovat se s biblickými příběhy, učit se křesťanské písně, poznávat Boží řád v přírodě. Základem dobré náboženské výchovy je učit dítě žasnout. A to malé děti umí někdy mnohem lépe než my dospělí,“ uzavírá psycholožka.

A jak to zkoušejí s dětmi sami rodiče? Optali jsme se v okruhu naší redakce.