Obsah
Obsah
Portál
Přihlásit se
Se šikanou komunistického režimu se JIŘÍ MARIA KVAPIL setkal už na škole. Navzdory stálému nátlaku se ale víry nikdy nezřekl a v roce 1986 byl vysvěcen na kněze. Za své celoživotní postoje získal počátkem listopadu Cenu Příběhů bezpráví.
Byl jsem mile překvapený a celý slavnostní večer byl nádherný. Krátký film o 21. srpnu 1968 a současné válce na Ukrajině, který promítli před mou nominací, mě vrátil do konce 60. let a znovu se mi v paměti všechno přehrálo. Člověk zapomíná a v mém věku už bere celý příběh svého života jako normální. Jenže hodně událostí v něm normálních nebylo. Ceny si proto moc vážím.
Narodil jsem se v Olomouci a katolická víra provází celou naši rodinu, takže jsem v ní samozřejmě vyrostl a byl v ní vychováván. Moji prarodiče byli perzekuováni a zabavili jim majetek při násilné kolektivizaci. Tatínek byl jako právník vyhozen ze všech možných zaměstnání a musel pracovat jako popelář – to tehdy znamenalo lopata a otevřené nákladní auto. Takže perzekuci jsme zažívali všichni, i moji sourozenci. Ve škole na mě stále činili nátlak, protože jsem nechodil do pionýra, a posmívali se mi, že chodím na náboženství.
Obnova šla velice rychle, už zjara jsem byl na kurzu pro činovníky. Musel jsem do sebe za pochodu natáhnout všechny skautské znalosti a dovednosti. V srpnu jsem pak byl na čtrnáctidenní lesní škole, která skončila tím, že jsme slyšeli hukot letadel, co nad námi létala, a v rádiu hlásili, že jsme okupovaní. Skautovat jsme mohli ještě i v roce 1969, kdy jsem vedl svůj první tábor, ale o rok později už ne. Musel jsem na vojnu a mezitím komunisté skauting zase zakázali. Místo skautingu přišly pionýrské organizace, kde jsem ale samozřejmě pracovat nechtěl. Po návratu z vojny jsem se oženil a narodily se nám tři děti. Bylo pak potřeba s nimi začít pracovat a stejně tak i s dětmi sousedů a známých. Dali jsme proto dohromady skupinku, kde jsme s malými prťaty chtěli hovořit o Bohu, kamarádit se a učit se dodržovat mravní zásady. Začal jsem při práci s dětmi a mládeží využívat osvědčené skautské prvky, naše tajná činnost se pomalinku rozvíjela a já při ní zůstal prakticky až do převratu v roce 1989.
Znal jsem z doslechu Karla Fořta a osobně velmi dobře Václava Dvořáka, pozdějšího generálního vikáře českobudějovické diecéze. Byl můj velký učitel.
Byl jsem na vojně v Sušici na Šumavě, kde jsem sloužil u spojovacího praporu, a když jsem šel na vycházku, potřeboval jsem nějak naplnit čas až do večerky, ale do hospody jsem jít nechtěl. Našel jsem si proto přátele mezi místními skauty, kteří mě zvali domů. Povídali jsme si, sdíleli společné názory, a tak jsem na vojně nečekaně našel nové přátelské zázemí. Byl tam také kněz Václav Diviš, který byl skautem. Po návratu z vojny jsem tajně vyučoval náboženství a potřeboval při práci s dětmi něco víc než jen katechismus. Tak jsem se dostal do skupiny kněží, kterou vedl profesor P. Josef Zvěřina. Pak ho ale zavřeli a naše tajné setkávání a vyučování se rozpadlo. Když jsem byl s rodinou na dovolené na Šumavě u přítele Václava Diviše, svěřil jsem se mu, že jsem začal tajně studovat, ale už nemohu pokračovat. A on povídá: „A ty bys chtěl? Víš co, já znám jednoho kněze-skauta v Praze. Pošlu ti pozdrav ze Šumavy, kde budeš mít napsáno, který den za ním máš přijet.“ Dal mi pak na něj adresu, kterou jsem si vepsal do paměti. Byla to ulice U Santošky, kde v jednom domě byla hospoda a nad ní byty. Skutečně mi pak za pár dní přišel pohled, abych přijel do Prahy.
Zazvoním, otevřenou se dveře, a jak jsme měli domluvené, zaznělo: „Kdo jste a co chcete?“ Říkám, že jsem Ká, což byla moje skautská přezdívka z Knihy džunglí, a že hledám Tiňtu. On mi odpověděl: „Pojď dál,“ a vzal mě dovnitř. Svěřil jsem se mu, že bych chtěl získat teologickou průpravu, že nemyslím na nic vysokého, ale abych měl z čeho čerpat při práci s děckama. Tinťa mi povídá: „Sedni si,“ a zasvětil mě do tajného teologického studia, které měli zorganizované. Neřekl kde, ani kdy, co, ani jak, ale jenom: „Předám tě tomu a tomu, u kterého budeš ve studiu pokračovat. A po pěti letech, když budeš úspěšný, budeš vysvěcen na kněze.“ Odpověděl jsem mu, že mám rodinu, a proto to nepůjde. On na to odvětil, že jako ženáč budu vysvěcen na kněze východního obřadu. Namítl jsem, že ten obřad neznám. On na to: „Tak se ho naučíš!“ A já zase: „Jenže já jsem ze západního obřadu, který nechci opustit.“ A Tiňťa: „Tak budeš začínat ve východním, ale budeš sloužit i v západním. Chceš něco jiného?“ Řekl jsem, že ne, ale zároveň, že nevím. Bylo toho najednou nějak moc. Rozloučil se pak se mnou slovy: „Tak za pět let se uvidíme.“ Myslel tím na mém svěcení. V září 1986 jsem pak byl skutečně vysvěcen v Brně v bytě Josefa a Boženky Javorových na kněze katolické církve východního obřadu. O mém svěcení kromě manželky nikdo nevěděl. Až mnohem později jsem si od Václava Dvořáka vyžádal svolení sdělit to rodičům. Maminka mi tehdy řekla: „Stále jsem se modlila za milost daru kněžství alespoň pro jednoho ze šesti mých synů. A on mne vyslyšel a zároveň mně přikazuje v pokoře o tom mlčet. Já bych jinak byla kvůli tobě moc namyšlená. Bohu díky.“
Přišel jsem s ním také do kontaktu a nemyslím si, že tehdy vznikaly mezi různými skupinami skryté církve nějaké rozbroje nebo zásadní neshody. Byly samozřejmě různé cesty ke kněžství, které se hledaly. Ve skutečnosti si ale byly velmi podobné, protože byly založené na osobní účasti při přednáškách. Jejich náročnost si nedovedete představit. Musel jste dávat pořád veliký pozor a vrývat si látku do paměti. Neměli jsme totiž zpočátku žádnou literaturu. Když jsem jel vlakem domů, měl jsem ze všeho kolikrát hlavu v pejru, jak jsem si pořád všechno znovu přemílal. Na druhý den jsem se vzbudil a zase o všem musel přemýšlet, dával si věci dohromady a dělal si poznámky. Když jsem příště přijel na další seminář, nejdřív mě přezkoušeli a pak řekli: „Dobrý, můžeme pokračovat.“
Nebudu hovořit o nějakém zadostiučinění, ale shrnu to následovně: zažil jsem veliké zužitkování všeho, čemu jsem se chtěl věnovat a po čem toužil. V kněžství mě na jedné straně velmi podporovala žena i děti, na druhou stranu jsem zase já mohl být svým kněžstvím pro rodinu velkým přínosem. Mé kněžství ovlivňovalo celou rodinu. Když byl vnuk Jáchym malý, měl dva dědečky, které rozlišil po svém. Otec snachy byl „děda“ a já byl „děda Amen“. Ostatní vnoučata pak pojmenování přejala.
Těžko říct, nechtěl bych soudit. Nevím, jestli na něj zapomínají, ale myslím, že je dobře, když člověk v životě zažije nějaký pád nebo tlak. Když na člověka dolehne nemoc, úzkost, strach nebo jiná nepříjemnost, která naruší jeho životní stereotyp, najednou objeví jiné podstatné hodnoty, o kterých možná dosud nepřemýšlel nebo je neviděl. Často se říká, že dnešní společnost je hledající. Téhle charakteristice se vyhýbám, ale je pravdou, že je tolerantní k věcem, ke kterým kdysi lidé tolerantní nebyli. Stále ještě pracuji, dělám revize jeřábů a elektrických zařízení. S chlapy, s nimiž dělám, není žádný problém. Vědí, že jsem kněz, a chovají se velice slušně a korektně. Věřící člověk by druhým neměl předčítat z Bible a nabádat je k modlitbě. Lidem můžete víru ukázat svým způsobem života.
Ne, ani manželka to nedělá. Jsem jí vděčný, že mi nepřipomíná chyby nebo mě, když něco provedu, nekárá slovy: „Tohle a tohle děláš, a to jsi kněz?“ Ráno se spolu pomodlíme, během dne mám normální pracovní povinnosti a odpoledne jdu do farnosti. Večery prožíváme různě. Nerozlišuji rodinný život a život farnosti, protože se oba prolínají. I když vlastní farnost už nemám, protože v Olomouci, kde jsem působil, jsem skončil 31. prosince 2020. Takže od ledna 2021 jsem výpomocným duchovním ve farnosti Dolany, kde bydlíme a kde mám práce habaděj.
V dětství jsem si osvojil návyk chodit s rodiči v adventu na roráty. S manželkou jsme učili i naše děti vstávat brzy ráno a jít ještě za tmy na mši slouženou ke cti Panny Marie. V neděli jsme si k modlitbě ráno a večer rozsvěcovali svíce na věnci a zpívali spolu s dětmi. Na Štědrý den jsme se modlili trochu jinak. Měl jsem připravené pláty, ze kterých se vysekávají hostie. Každý dostal jeden. Pak jsme se modlili modlitbu podle Didaché (Učení dvanácti) o rozptýlených zrnech na polích a shromážděných v jeden chléb s prosbou, aby podobně byly shromážděny všechny děti našeho Otce v jednom Království. Při tom se ulomil kousek z plátu a dal se někomu z rodiny s osobním přáním. Navzájem jsme si říkali, že se máme rádi, a objali se. Někdy se prosilo i o odpuštění, což bylo hodně dojemné. Potom jsme kousky plátu namáčeli do medu a společně jedli. Zavedli jsme také zvyk, že před rozdáním dárků jsme seděli v tichu a vzpomínali, co jsme letos prožili, kde jsme byli, s kým se setkali a na koho v téhle tiché slavnostní chvíli vzpomínáme. Dodržujeme ho dodnes a děti ve svých rodinách také. Na Boží hod se dnes všichni scházíme jako velká rodina: nás osm sourozenců, manželé a manželky, děti s rodinami, bratranec, sestřenice, vnoučata. Pronajímáme si nějaký sál, jinak bychom se nevešli. Obvykle se nás sejde na 120 lidí, a ještě nejsme kompletní. Tahle společná rodinná vánoční setkání máme všichni moc rádi.
P. JIŘÍ MARIA KVAPIL (nar. 1949 v Olomouci) studoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Mohelnici a po maturitě nastoupil na Vysoké učení technické v Brně, po roce však ze školy odešel kvůli sílícímu tlaku normalizátorů. Po návratu z vojny se oženil a získal práci revizního technika, pro své děti i děti přátel vedl tajnou skupinku náboženské výchovy a sám chodil na tajné teologické semináře.
Po studiích přijal 14. září 1986 kněžské svěcení ve východním obřadu a nadále se věnoval výchově dětí a mládeže i kněžské službě nemocným. Po sametové revoluci obnovoval skauting i výuku křesťanské výchovy, devět let vyučoval na dvou školách. V roce 1998 se stal administrátorem řeckokatolické farnosti v Olomouci, před dvěma lety ji předal novému duchovnímu správci a dále vypomáhá podle potřeby. Stále přitom pracuje jako revizní technik.
Je ženatý, s manželkou vychovali čtyři děti a mají dvanáct vnoučat.
Tisk
