Svatý Prokop (konec 10. století Chotouň – 25. března 1053 Sázava) byl původně kněz, později poustevník, spoluzakladatel a první opat Sázavského kláštera. Svatořečen byl roku 1204, jako první ze všech českých světců
Sv. Prokop se narodil kolem roku 970 v Chotouni, mezi Českým Brodem a Kouřimí, na zemanské tvrzi. Dostal jméno řeckého původu odvozené buď z 'prokoptó' (cestu razící, průkopník) nebo 'prokópos' (připravený k boji, pohotový). Vzdělání získal na pražském Vyšehradě ve škole, kde se vyučovalo ve slovanském jazyce. Po vysvěcení na kněze byl členem katedrální družiny u sv. Víta. Jak bylo u tehdejších kněží obvyklé (zhruba do 12. století), byl ženatý a měl syna Jimrama.
Po vyvraždění Slavníkovců se Prokop uchýlil do ústraní a žil jako poustevník. Nejdříve obýval jeskyni v Dalejích u Jinonic (dnes součást Prahy) a asi v roce 1009 odešel do hlubokých lesů při řece Sázavě. Žil asketicky, tvrdě pracoval, mýtil les a obdělával půdu. Když se k němu přidal jeho syn Jimram, synovec Vít a několik dalších, založili osadu poustevníků a sloužili chudým lidem. Vybudovali si prosté chatrče a kapli ke cti Panny Marie. Dodnes se traduje, že Prokop vyoral s čertem, zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem ve světcově pravici, brázdu mezi Chotouní a Sázavou, která je dodnes místy patrná.
Při jednom lovu v roce 1030 se s Prokopem náhodně setkal kníže Oldřich, který si poustevníka oblíbil a údajně ho vybídl, aby založil klášter. K tomu došlo až o dva roky později, kdy byla za pomoci knížete přeměněna jeskyně na konvent a nový kostel byl zasvěcen Panně Marii a sv. Janu Křtiteli. Mniši přijali řeholi sv. Benedikta, ale ponechali si liturgii ve staroslovanském jazyce. Po smrti knížete Oldřicha se stal knížetem jeho syn Břetislav I., který nadále Prokopovo dílo podporoval a přiměl světce, aby se stal opatem a přijal benedikci z rukou pražského biskupa Šebíře. Sázavský opat Prokop zemřel ve svém klášteře 25. března 1053. Ostatky sv. Prokopa se nacházejí od roku 1588 v kostele Všech svatých na Pražském hradě.
Sv. Prokop byl ctěn již za svého života a jeho tehdejší sázavský hrob byl navštěvován jako poutní místo. Kult národního světce a patrona byl však oficiálně potvrzen - jako prvního ze všech českých světců - až 4. července 1204, kdy byl Prokop z rozhodnutí papeže Innocenta III. na Sázavě slavnostně kanonizován. Nejstarší zobrazení sv. Prokopa představuje bezvousého řeholníka s berlou v pravé a knihou v levé ruce. Častěji ho však uvidíme jako opata s pontifikáliemi, který drží v pravé ruce řetěz, na němž je připoután ďábel. Kromě pontifikálií a knihy jsou jeho atributy kříž, pastýřská hůl, důtky, výjimečně laň, model kostela nebo plamen na dlani; poutaný ďábel je někdy u nohou, jindy s ním světec orá.
Zpracováno podle knihy 'Rok se svatými', kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří v roce 1994.