Přinášejme Bohu utrpení světa!

"Bratři a sestry, přemýšlejme dnes o daru Ducha, který jsme dostali od Ježíše, abychom byli svědky evangelia. Ptejme se sami sebe, zda jimi skutečně jsme, a také zda jsme schopni milovat druhé, nechat jim volnost a uvolnit jim místo." Uvedl mimo jiné ve své promluvě před pravidelnou nedělní modlitbou Regina Coeli papež František.

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes v Itálii a v mnoha dalších zemích slavíme Nanebevstoupení Páně, tedy jeho návrat k Otci. Evangelium podle Lukáše vypráví v liturgii o posledním zjevení vzkříšeného Pána učedníkům (srov. 24,46-53). Ježíšův pozemský život vrcholí právě nanebevstoupením, které také vyznáváme ve Vyznání víry: "Vystoupil na nebesa, sedí po pravici Otce". Co tato událost znamená? Jak tomu máme rozumět? Abychom na tuto otázku odpověděli, zastavme se u dvou činů, které Ježíš vykoná před svým nanebevstoupením: nejprve oznámí dar Ducha a poté požehná učedníkům. Oznamuje dar Ducha a žehná.

Nejprve Ježíš říká svým přátelům: "Sesílám na vás, co slíbil můj Otec" (v. 49). Mluví o Duchu svatém, o Utěšiteli, o tom, který je bude doprovázet, vést, podporovat v jejich poslání a bránit je v duchovních bitvách. Tak pochopíme něco důležitého: Ježíš učedníky neopouští.

Vystupuje do nebe, ale nenechává nás samotné. Naopak, právě tím, že vystupuje k Otci, zajišťuje vylití Ducha svatého, svého Ducha. Při jiné příležitosti řekl: "Prospěje vám, abych odešel, neboť neodejdu-li, nepřijde k vám Paraklet" (J 16,7), tedy Duch svatý. Ježíšova láska k nám se projevuje i v tomto: jeho přítomnost nechce omezovat naši svobodu. Naopak, dává nám prostor, protože pravá láska vždy vytváří blízkost, která nedrtí, není majetnická, je blízká, ale není majetnická; naopak, pravá láska z nás dělá protagonisty. A tak Kristus ujišťuje: "Odcházím k Otci a budete oděni mocí z výsosti; pošlu vám svého Ducha a jeho mocí budete pokračovat v mém díle ve světě" (srov. Lk 24,49). Proto se Ježíš svým vystoupením na nebesa místo toho, aby zůstal svým tělem nablízku několika málo lidem, stává se svým Duchem blízkým všem. Duch svatý v nás zpřítomňuje Ježíše, aby nás učinil jeho svědky ve světě, a to i přes bariéry času a prostoru.

Hned poté - to je druhý úkon - Kristus zvedá ruce a žehná apoštolům (srov. v. 50). Je to kněžské gesto. Bůh od dob Árona svěřoval kněžím úkol žehnat lidu (srov. Nm 6,26). Evangelium nám chce říci, že Ježíš je veleknězem našeho života. Ježíš vystupuje k Otci, aby se za nás přimlouval, aby mu předložil naše lidství. Před Otcovým zrakem tak jsou a vždy budou spolu s Ježíšovým lidstvím naše životy, naše naděje, naše zranění. Kristus nám tedy při svém "odchodu" do nebe "připravuje cestu", jde nám připravit místo a od této chvíle se za nás přimlouvá, aby nás Otec stále doprovázel a žehnal nám.

Bratři a sestry, přemýšlejme dnes o daru Ducha, který jsme dostali od Ježíše, abychom byli svědky evangelia. Ptejme se sami sebe, zda jimi skutečně jsme, a také zda jsme schopni milovat druhé, nechat jim volnost a uvolnit jim místo. A pak: umíme se stát přímluvci za druhé, to znamená, umíme se za ně modlit a žehnat jejich životu? Nebo sloužíme druhým ve vlastním zájmu? Učme se tomu: přímluvná modlitba, přímluva za naděje a utrpení světa, přímluva za mír. A žehnejme svým pohledem a slovy těm, které denně potkáváme!

Přeložil Petr Vacík