Přibývá lidí s depresí a úzkostí

Psychiku lidí poznamenala pandemie i válka na Ukrajině, stále roste počet pacientů s depresí, úzkostmi, sociální fobií i propadem sebedůvěry. Podle JAROSLAVA ŠPÁCE z Centra duševního zdraví, které v Uherském Hradišti provozuje místní Charita, to vše souvisí i se ztrátou sociálních vazeb. „Setkání tváří v tvář žádná obrazovka nenahradí,“ říká pro KT před oslavou Světového dne pro duševní zdraví, který připadá na 10. října.

Prozraďte, kdo se na vás může obrátit s prosbou o pomoc?

Přijít může každý. Je ale pravda, že primárně pracujeme s lidmi, kteří trpí různými druhy schizofrenie nebo depresemi. Setkáváme se však i s těmi, jimž hrozí rozvoj těchto nemocí.

Lze přijít i bez doporučení lékaře?

Může přijít kdokoliv z ulice nebo rodinný příslušník, který se bojí o svého blízkého, u něhož vidí, že se nějak zásadně mění jeho chování. Komunikujeme takto i se zástupci měst a obcí, pořádáme besedy pro školáky druhého stupně i studenty středních škol.

Váš tým tvoří nejen lékaři a zdravotní sestry, ale také sociální pracovníci. Myslela jsem, že na lidi s psychickými problémy bude čekat spíš psycholog nebo psychiatr…

Máme několik důležitých rolí. Člověk, který trpí nějakou formou psychické nemoci, většinou nemůže dobře pracovat. Potřebuje proto vyřídit nemocenské dávky, podporu v nezaměstnanosti, dávky v hmotné nouzi, příspěvek na péči atd. Těch příspěvků je mnoho. Pomáháme i s vyřízením invalidního důchodu, když je to zapotřebí. Nebo pomáháme se sháněním práce, která bude dotyčným vyhovovat, a budou ji se svým zdravotním omezením zvládat. To, že člověk nemůže pracovat osm hodin denně pět dnů týdně, neznamená, že nemůže dělat vůbec. Spousta lidí, s nimiž se setkávám, pracuje brigádně nebo na zkrácené úvazky třeba jen pár dnů v týdnu. Díky tomu mnoho z těch, kdo jsou v evidenci úřadu práce s částečným důchodem a živoří, nejsou najednou jen pacienti, ale lidé, kteří mají hodnotné naplňující životní role a naší společnosti přispívají do státní kasy.

Pokud sem tedy někdo přijde, mluví přímo s vámi coby sociálními pracovníky, nebo se zdravotní sestrou?

Snažíme se o multidisciplinaritu. Kdo přijde, mluví s tím, kdo tu aktuálně je. Seznámíme se, řešíme, proč přišel, a domlouváme se na další spolupráci. Jsme terénní služba, která za svými klienty jezdí, ale kdo chce, může přicházet přímo sem. Jde čistě o to, abychom vytvořili bezpečné prostředí, kde se klient bude cítit dobře. Na první schůzky pak přichází jak sociální pracovník, tak i psychiatrická sestra. Jako sociální pracovník vedu lidi k tomu, aby dokázali dát do souvislosti to, co se děje kolem nich, jak vypadá jejich život a jejich duševní choroba. Pro mě jsou duševní nemoci vlastně sociální konstrukty. Deprese je samozřejmě způsobena poklesem různých hormonů z důsledku dlouhodobého stresu a nevyřešených problémů, s nimiž si člověk nedokáže poradit – ať už jsou to vztahy, práce, životní role, neukotvený životní styl, alkohol či jiné drogy. Indikátorem duševní pohody je schopnost jíst. Pokud se někdo nezdravě přejídá, může to být signál, že má nějaké problémy. Stejně jako člověk, který nemůže usnout, nebo naopak spí až příliš dlouho.

Je z toho cesta ven?

Problémy lze řešit medicínsky, což je důležité. Dají se ale řešit i tím, že člověk změní svůj životní styl. Změní práci, naučí se mluvit se svou manželkou či manželem, domluví se se svými dětmi atd.

Předpokládám, že se k vám člověk v případě potřeby musí objednat. Jak dlouhé máte čekací lhůty?

Většina lidí volá na ambulantní telefon. Než se setkají s paní doktorkou, mluví nejdřív se sociálními pracovníky a psychiatrickými sestrami. Měli bychom být schopni se potkat nejpozději do týdne. O to se snažíme, i když máme hodně plno, přesto bereme další klienty. Naše služba by totiž neměla být dlouhodobá, i když jsou lidé, s nimiž se setkáváme dlouhodobě, protože jejich nemoc je závažná a jejich životní situace také. Naším posláním je pomoci i těm, kdo se vracejí z psychiatrické nemocnice, neboť je to pro ně obrovská změna.

V čem?

Většinou jde o lidi, kteří prožili nějakou těžkou krizi. Ta je dostala do nemocnice, kde pobyli měsíce a kde je uzavřený a specifický mikrosvět, který má úplně jiná pravidla, než máme my venku. A najednou se musejí vrátit do normálního života, což je velmi stresující, náročné a zátěžové. A my jim pomáháme vše zvládnout. Druhá situace, kdy pomáháme, je zvládnout nastalou krizi. Pokud někdo chodí dlouhodobě k ambulantnímu lékaři, je to v pořádku. Pokud se ale nemoc začne znovu ozývat, dotyčný většinou ztratí schopnost dojít k lékaři a říct si o pomoc. Psychické nemoci lze popsat tak, že člověk ztrácí kontakt s realitou, se sebou samotným, se svým stavem a nedokáže si pomoct. A proto je třeba, aby zasáhl někdo zvenčí. Důležití jsou rodinní příslušníci, kteří nás mohou včas informovat, že se něco neobvyklého děje s jejich blízkými. Významná je i spolupráce s ambulantními psychiatry, kteří nám dají vědět, že se klient neozývá.

Mnohdy si tito lidé zřejmě ani neuvědomují, že se s nimi něco děje…

Anebo na to neumějí sami reagovat.

Při přednášce zaměřené na prevenci jste upozornil, že se na psychice mnohých lidí podepsala koronavirová pandemie. Vzrostl vám počet klientů, kteří vás v té době kontaktovali?

Číslo není přesné. Naše služba totiž začala fungovat v květnu roku 2019 a než se vše zaběhlo, byl tady covid. Stav před ním proto pořádně ani neznáme. Velký příliv jsme zaznamenali v době největší nákazy v roce 2021, kdy se denně pohyboval příliv nových onemocnění covidem v desetitisících.

Lidé za vámi přicházeli, že měli strach nebo protože někoho ztratili?

Za poslední tři roky k nám přišlo 320 lidí. Většina těch, s nimiž jsem se setkal osobně, trpěli úzkostmi a depresivními stavy, protože ve zprávách viděli šílená čísla nakažených i zemřelých. Vnímali to jako vidinu blízké smrti, která nad nimi visela dlouhé měsíce a nad někým i roky. Lidské tělo a mysl jsou velice silné, hodně vydrží, ale rok poslouchat, že možná zemřeme, zkrátka každý neunesl.

Doporučujete tedy, aby lidé nesledovali zprávy?

Jedna z věcí, které radíme, je, aby si drželi přehled, co se děje, ale na zprávy se podívali jen jednou denně. A na internetu si pak nastavili domovskou stránku, kde nejsou zprávy. Je třeba zprávám nastavit hranice. Teď na nás zase odevšad vyskakuje válka na Ukrajině. V Evropě se válčí jen den cesty od nás a lidé si uvědomují, jak je tento konflikt blízko.

Jsou nějaké konkrétní symptomy, kdy bychom měli zbystřit?

Člověk jakoby ztratí šťávu. Změní se spánek, což se dá těžko vysledovat. Lidé pak bývají unavenější, přestávají mluvit a dělat věci, které je předtím bavily. Izolují se. Někdo přestane třeba chodit do hospody, kam chodíval rád, přestává sportovat, nechodí na houby, nestará se o zahradu a jenom sedí a kouká. Trochu hůř se to sleduje u lidí, kteří mají v ruce telefon, do něhož se stále dívají. Důležité je nesledovat příznaky, ale změny od normálu. Někteří lidé jsou extroverti a přetékají energií, a potom utichnou, což se snadno pozná. Protože jsou nešťastní, snaží se utíkat. Je to základní funkce obrany mozku. Dalším příznakem jsou problémy s alkoholem, někdo začne kouřit nebo brát drogy. Lidé často experimentují s různými látkami. Naše civilizace je hodně postavená na výkonu a na tom, že máme být v pohodě. Pro člověka je dnes stigmatizující, když má depresi. Často se také stává, že lidé zaměňují depresi za únavu. Říkají si, že jsou jen unavení a musí zabrat. A to je třeba chvíle, kdy sáhnou po drogách nebo legálních stimulantech, jako je guarana a další věci. Těch tzv. doplňků stravy je dnes moc. Je to nepřirozené.

Proč?

Když je mozek v zátěži, vyplavuje větší množství adrenalinu, serotoninu, což člověku pomáhá hlavně se soustředit, ale to nevydrží dlouho. Od určité doby si prostě musí odpočinout. Pokud ale má někdo náročné zaměstnání, do kterého chodí každý den, tak si neodpočine a čtrnáct dnů dovolené mu prostě nestačí. Nehledě na to, že si lidé mnohdy dovolenou ani nevybírají, jak by měli. Mozku dojde zásoba těchto hormonů, a to se potom projeví jako deprese. Naše mysl už není schopná se soustředit a prožívat radost. A to žádná látka nenahradí.

Jaká věková kategorie vaši pomoc nejčastěji vyhledává?

Pracujeme s lidmi od osmnácti do sedmdesáti let. Nejvíce se ale setkáváme s klienty mezi třiceti až čtyřiceti roky. Jsou to výkonní a relativně mladí lidé, kteří by měli být v práci.

Někdo může své problémy řešit i jídlem. Není mnohem větší problém zbavit se této „drogy“, když jíst zkrátka musíme? Tady nelze říct jako u alkoholu, že si už nedám ani kapku…

Není dobré večer ze stresu vybílit lednici. To může být signál, že něco není v pořádku. Já často připomínám přejídání, kdy lidé tzv. zajídají stres, smutek, nedostatek lásky. O něco častější je ale neschopnost přijímat potravu, a to se naštěstí pozná hned a je s tím zapotřebí pracovat. Člověk trpící depresí, která je spojena s marností, pocitem beznaděje a selhání, ztratí chuť jíst. Více je tedy těchto případů až téměř do vyhladovění. Není to anorexie, ale prostě neschopnost jíst.

Je něco, nač byste chtěl zvlášť upozornit?

Důležité je, aby lidé věděli, že jsme komplexní služba, která funguje pro lidi v krizi. Pracujeme nejen se zdravím člověka, ale s celým jeho životem, protože zdraví i sociální situace spolu velmi úzce souvisejí. Aktuálně je v Centru duševního zdraví připraveno pomáhat všem příchozím pět sociálních pracovníků, šest zdravotních psychiatrických sester, lékařka a čtyři psychologové. Většinu kontaktů s pacienty zajišťují sestry a sociální pracovníci. S lékařem se každý setká podle aktuální potřeby. I tak v dnešní době nedostatku psychiatrů a psychologů poskytujeme nadstandardní péči.

Sociální pracovník Charity Uherské Hradiště JAROSLAV ŠPÁC (nar. 6. března 1987 v Pardubicích) po maturitě na gymnáziu vystudoval archivnictví na Masarykově univerzitě v Brně a poté sociální práci na Obchodní akademii a vyšší odbornou školu v Brně. Centrum duševního zdraví, ve kterém nyní působí, je jedním z nejmladších středisek Charity Uherské Hradiště. Své dveře otevřelo prvním klientům v květnu roku 2019 a od té doby zájem o jeho služby stále roste.