Bylo to 22. dubna 1973: Jorge složil věčné sliby v Tovaryšstvu Ježíšově, kam vstoupil o patnáct let dříve.
V sobotu si papež František připomněl padesáté výročí slavných slibů v Tovaryšstvu Ježíšově, které složil 22. dubna 1973.
Datum 22. dubna je jedním z "klasických" dat, kdy jezuité skládají své "poslední sliby" na konci dlouhého období řeholní formace. Je tomu tak proto, že 22. dubna 1542 Ignác z Loyoly a jeho první společníci složili v Římě své sliby poté, co papež Pavel III. schválil tehdy vznikající řád. Bergoglio vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova o dobrých patnáct let dříve, 11. března 1958, a na kněze byl vysvěcen 13. prosince 1969.
Pro papeže Františka, jak připomněl ve své homilii 31. července 2013 v římském kostele "del Gesù", je jezuita především "decentralizovaným člověkem", protože je člověkem, který má Krista "ve středu", vnímá "Boha stále většího" (Deus semper maior). A tomuto ústřednímu postavení odpovídá i postavení církve: "Jsou to dva ohně, které nelze oddělit", protože člověk nemůže následovat Krista, pokud není "v" a "s" církví:
Být lidmi zakořeněnými a zakotvenými v církvi: tak nás chce Ježíš. Nemohou existovat žádné paralelní nebo izolované cesty. Ano, výzkumné cesty, tvůrčí cesty, ano, to je důležité: jít směrem k periferiím, k mnoha periferiím. To vyžaduje kreativitu, ale vždy ve společenství, v církvi, s touto sounáležitostí, která nám dodává odvahu jít vpřed. Sloužit Kristu znamená milovat tuto konkrétní církev a sloužit jí s velkorysostí a duchem poslušnosti.
Další charakteristikou jezuity podle Františka je, že hledá Ježíše s vědomím, že ho "vyhledal jako první" a "získal":
Nechat se získat Kristem. Hledám Ježíše, sloužím Ježíši, protože On mě vyhledal jako první, protože jsem se jím nechal získat: a to je jádro naší zkušenosti. Ale On je první, vždycky. Ve španělštině existuje velmi výstižné slovo, které to dobře vysvětluje: On nás "primerea", "El nos primerea". On je vždy první. Když přijdeme, On už přišel a čeká na nás.
A konečně třetí charakteristikou je to, co papež František nazval "jezuitským studem", studem, který vede k pokoře:
Stud, který nás nutí červenat se před Ježíšem Kristem; stud, který nás uvádí do souladu se srdcem Krista, který se pro mě stal hříchem; stud, který uvádí naše srdce do souladu v slzách a doprovází nás v každodenním následování "mého Pána". A to nás vždy vede, jako jednotlivce i jako Tovaryšstvo, k pokoře, k životu v této velké ctnosti. Pokora, která nám každý den dává najevo, že to nejsme my, kdo buduje Boží království, ale je to vždy milost Páně, která v nás působí; pokora, která nás vybízí, abychom celé své já nedali do služby sobě nebo svým představám, ale do služby Kristu a církvi, jako hliněné vázy, křehké, nepatřičné, nedostatečné, ale v nichž je nesmírný poklad, který neseme a předáváme.