Před dvěma lety Františkovo Statio Orbis, prorocký hlas proti válkám

27. března 2020 papež pod průčelím vatikánské baziliky prosil o uzdravení světa sužovaného koronavirem. Znovu si připomeňme jeho modlitbu, abychom si i v tomto postním období připomněli, že mír a bratrství jsou základními předpoklady pro to, abychom žili jako dobří strážci, pozorní k nespravedlnosti ve světě a k volání chudých.

Byl to papež, který osamoceně kráčel po deštěm zmáčeném prostranství u baziliky svatého Petra a který právě v této samotě nesl úzkost světa toužícího po osvobození od pandemie. Ve Statio Orbis z 27. března 2020 se modlitba stala zároveň důvěrnou a sborovou, slavnostní a prostou, prorockou.

Nikdo není spasen sám

„Během bouře se rozpadl make-up stereotypů, jimiž jsme dříve maskovali své "ego", které se vždy staralo o vlastní obraz, a opět se objevila ta (požehnaná) společná sounáležitost, před níž nelze uniknout: sounáležitost jako bratři.“ Jedná se o jednu z nejživějších pasáží oné „mimořádné chvíle modlitby v době epidemie, které předsedal Svatý otec“, připomínané jako ikonický moment Františkova pontifikátu. Temnota, ticho, prázdnota, zmatek, strach: pocity, které obývají srdce lidí sužovaných pandemií a které papež - ve světle evangelijního příběhu o utišení bouře - svěřil Otci. Po celém světě stále rezonuje věta, kterou opakují věřící i nevěřící, že „nikdo není spasen sám“ a že „všichni jsme na jedné lodi“: je to jako kotva, obnovené vědomí vzájemného propojení, které není klecí, ale životem.

„Stojíme na rozbouřeném moři a prosíme tě“

Papežova prosba zazněla v době, kdy se týmy lékařů, dobrovolníků a zdravotních sester mobilizovaly v první linii boje proti viru, který ničí síly a vybírá si oběti i v těch nejodlehlejších vesnicích. Dnes se kromě pandemie, kterou se dosud nepodařilo vymýtit, vede v srdci Evropy válka, která už měsíc akceleruje konflikt, mučí ukrajinský lid a katapultuje národy a státní úřady celého světa do neskutečné strnulosti. Protože kolosální strach, kterému všichni čelí, je jaderné zničení. Válka - stále se říká, která nás zastihla nepřipravené. A přesto právě papež František nikdy neodděluje nebezpečí a naléhavé potřeby jednotlivce od potřeb společenství, potřeby bližních od potřeb těch, kteří žijí daleko. Ještě důrazněji - právě 27. března - to byl on, kdo nikdy neoddělil péči o zdraví od péče o „planetární nespravedlnost“.

V touze po zisku se necháváme pohltit věcmi a omámit spěchem. Nezastavili jsme se ani přes tvé výzvy, neprobudili jsme se tváří v tvář válkám a planetární nespravedlnosti, nevyslyšeli jsme volání chudých a naší vážně nemocné planety. Pokračovali jsme bez obav a mysleli si, že v nemocném světě zůstaneme vždy zdraví. Nyní, když jsme na rozbouřeném moři, tě prosíme: „Probuď se, Pane!“

Prorocká modlitba pro tuto válečnou dobu

Kontrapunktem modlitby z 27. března byla páteční modlitba ve vatikánské bazilice za zasvěcení Ruska a Ukrajiny Neposkvrněnému Srdci Panny Marie s prosbou o ukončení války. I v pátek František nesl na svých bedrech obavy světa a opakoval, že strach nás nemůže držet jako rukojmí. Také v pátek v modlitbě k Panně Marii zazněla ozvěna oné prosby před dvěma lety: „Onemocněli jsme chamtivostí, uzavřeli jsme se do nacionalistických zájmů, nechali jsme se ochromit lhostejností a ochromit sobectvím. Raději jsme ignorovali Boha, žili ve své lži, pěstovali agresi, potlačovali životy a hromadili zbraně a zapomněli, že jsme strážci bližních a samotného společného domova.“ Překvapující podobnost.

Opuštění úzkosti z všemohoucnosti

„V tomto našem světě, který Ty miluješ víc než my, jsme se vydali plnou parou vpřed a cítíme se ve všem silní a schopní,“ řekl papež ve Statio Orbis a připomněl zranitelnost lidské bytosti, která je naopak neustále pokoušena pocitem všemohoucnosti a sebestřednosti. Později několikrát zopakoval, že z krize, jako je pandemie, člověk nevychází stejný jako předtím: buď je na tom lépe, nebo hůře. A vyzýval k odvaze změnit se, být lepší a umět pozitivně konstruovat dobu "po". Při zpětném pohledu je cítit hořká pachuť uvědomění, že prozíravost těchto slov nebyla dostatečně zohledněna a poklad míru nebyl dostatečně střežen. Obrátit se znovu k těmto slovům tedy znamená mít "odvahu přijmout všechny protiklady současné doby", jak se papež modlil před dvěma lety, „opustit na chvíli naše zaujetí všemohoucností a vlastnictvím, abychom dali prostor tvořivosti, kterou je schopen vzbudit pouze Duch“. To je přijetí Ježíšova kříže, a to i v tomto postním období, zvláště v této hodině. Abychom v něm shrnuli všechny obavy, abychom se znovu naučili bratrství. A naději.

Přeložil: Petr Vacík