Před 120 lety se narodil Služebník Boží P. Antonín Šuránek.

Kněz Kristův, spirituál, vychovatel, kazatel, zpovědník, duchovní vůdce, dělník Ducha svatého, vězeň želivský, dělník ve vápence ve Štramberku. Přišel na svět 29. května 1902 ve chvíli, kdy na Svátek Božího těla procházel průvod Ostrožskou Lhotou a kněz žehnal monstrancí s nejsvětější svátostí jeho rodný domek. Kristu zasvětil celý život.

P. ThDr. Antonín Šuránek (29. května 1902 – 3. listopadu 1982) se narodil v Ostrožské Lhotě na Slovácku, kněžské svěcení přijal v roce 1926. Již v roce 1929 byl ustanoven spirituálem kněžského semináře v Olomouci a působil v něm až do roku 1948, kdy odmítl přejít na státem kontrolovaný seminář v Praze (později v Litoměřicích). Přednášel na Cyrilometodějské teologické fakultě až do jejího zrušení v roce 1950, krátce působil jako kaplan ve Velkém Ořechově u Uherského Brodu a v roce 1951 byl z nemocnice v Kroměříži, kde byl hospitalizován se zápalem plic, odvezen Státní bezpečností do internačního kláštera v Želivě, kde byl společně s biskupy Tomáškem a Otčenáškem držen v přísné izolaci od ostatních duchovních. Odtud byl v roce 1955 propuštěn a až do odchodu do penze v roce 1962 pracoval jako dělník ve vápence ve Štramberku. V letech 1968 – 1970 mu bylo dovoleno se opět ujmout výchovy bohoslovců v obnoveném kněžském semináři v Olomouci. Pak vedl duchovní správu v Blatničce, pod poutním místem sv. Antonína, o které pečoval až do zbavení státního souhlasu k výkonu kněžské služby v roce 1975. Po zbytek svého života žil u svého synovce P. Antonína Dominika a zemřel v nemocnici v Ostravě-Petřkovicích. Pochován je ve svém rodišti. Diecézní proces blahořečení probíhal v letech 1996–1999 a vatikánská kongregace potvrdila jeho správnost roku 2000. 

Modlitba P. Antonína Šuránka

„Buď můj život čest a chvála Boží, jiným růže, sobě trní, hloží.

Být jak zrnko skryté v Boží zemi, hrstka kvasu, o níž lidé neví.

Šířit radost, bolest nechat sobě, hledat slabé, sílit, těšit v mdlobě.

Nehledat práv, plnit povinnosti, chudý ve všem, bohatý jen v ctnosti,

opravdový až do morku kostí.

Sebe zapřít, stavět na milosti, obejmout kříž, drtit změkčilosti.

Jiným sloužit, sám si sloužit nedat, v oběť lásky sebe na kříž zvedat,

pobloudilé v náruč Boží volat, zlobu láskou přemáhat a zdolat.

Nic nechtít a všechno dát, Boha v bližních milovat!

S Matkou Boží pevně stát, v dobrém růst a vytrvat!“