Polští investigativní novináři uvádějí na pravou míru své omyly o Janu Pavlu II.

Polský deník Rzeczpospolita zveřejnil článek, ve kterém publicisté Tomasz Krzyżak a Piotr Litka, dlouhodobě sledující problematiku sexuálního zneužívání, korigují své výroky na adresu Jana Pavla II. Ukazují, že jak oni sami, tak i zahraniční média vycházeli z mylné interpretace norem platných v katolické církvi. Až do roku 1983 nebylo podle církevního práva sexuální zneužívání nezletilých trestáno laicizací kněze.

“Když jsme o tomto problému nedávno psali, uvedli jsme, že Kodex kanonického práva z roku 1917 stanovoval za tento typ provinění spáchaného duchovním trest propuštěním z kněžského stavu (laicizací). Tak tomu však nebylo,” přiznávají nyní polští novináři, na jejichž články se často odvolávají i zahraniční média. Katalog trestných činů, za které bylo možné tento trest uložit, byl totiž přesně stanoven. Propuštěn ze stavu duchovenstva mohl být kněz, který vstoupil do sekty a setrvával v ní; aktivně urážel osobu papeže; dopustil se vraždy; rozhřešil osobu, s níž zhřešil ve zpovědi nebo se pokusil uzavřít sňatek.

Přestupky proti šestému přikázání Desatera, a tedy ani sexuální zneužití nezletilého, nebyly v tomto katalogu zahrnuty. Nejvyšším trestem za tento přestupek bylo sesazení, tj. současná suspenze, ztráta všech úřadů, beneficií, hodností, platů a zákaz nošení duchovního oděvu. Takto potrestaný kněz mohl být po určité době znovu povolán do služby. V případě propuštěného, laicizovaného kněze ovšem nikoliv, trest byl doživotní.

Je příznačné, že katalog činů, za které mohl být duchovní vyloučen, byl uzavřený. Za žádný jiný přestupek - byť by byl objektivně závažnější než ty, které byly v katalogu uvedeny - nemohl být duchovní z kněžství propuštěn. S výjimkou jediného případu: když potrestaný neprokázal dobrou vůli k polepšení po dobu jednoho roku od nabytí právní moci rozsudku.

Polští novináři nyní upozorňují, že chybné interpretace se dopustili nejen žurnalisté, ale i početná skupina kanonických právníků, z jejichž prací při psaní svých textů čerpali. Za omylem stojí nesprávné čtení obou slov, které se v církevním právu striktně rozlišují již od 12. století. Propuštění z kněžského stavu bylo označováno za suspenzi a naopak, nebo byly oba výrazy považovány za synonyma. V překladech kodexu z latiny, různí kanonisté překládali "suspenzi" jako propuštění, vyloučení. To s sebou neslo chybné výklady, které se opakovaly a držely po mnoho let.

Polští novináři ve svém článku činí tedy krok zpět. Ve světle platných norem je totiž logické, že biskupové ty kněze, kteří se dopustili zločinů v této oblasti, nelaicizovali, ale doufali v jejich polepšení. Proto se také po odpykání trestu odnětí svobody zpravidla vraceli do pastorace.

Jak nicméně dodávají, oprava tohoto terminologického nedorozumění, je zásadní pro posouzení přístupu Jana Pavla II. k problematice sexuálního zneužívání nezletilých. Až dosud se v debatě na toto téma tvrdilo, že v těchto záležitostech postupoval puntičkářsky. Nejprve, v roce 1993, zvýšením věkové hranice pro ochranu nezletilých na 18 let, ovšem pouze pro církev v USA. Poté tento zákon rozšířil na Irsko a v roce 2001 rozhodl o jeho zavedení v celé církvi, přičemž také přesunul řešení těchto případů z místní úrovně na vatikánskou Kongregaci pro nauku víry a o rok později jí udělil pravomoc zrušit promlčecí lhůtu. Jan Pavel II. však jednal již mnohem dříve a rozhodněji. Právě v jeho Kodexu kanonického práva, promulgovaném v roce 1983, byl do katalogu trestných činů, za něž hrozí vyloučení z kněžského stavu, zařazen mimo jiné i případ pohlavního zneužití nezletilé osoby.

Papež si byl problému vědom a reálně se mu snažil zabránit. Bylo proto zbytečné hledat - jak jsme toho byli nedávno svědky - odpověď na otázku, zda o těchto problémech věděl. Věděl a reagoval. V této souvislosti je třeba číst slova Jana Pavla II. v jeho dopise americkým biskupům z roku 1993. Papež v něm důrazně připomněl nutnost uplatňovat zákon a zdůraznil, že jeho neuplatňování vůči zločincům vede k bagatelizaci zla. V tomto kontextu je třeba číst postupné novelizace zákona, které vyústily v povinnost informovat Kongregaci pro nauku víry o každém případu sexuálního zneužívání nezletilých a vést řízení podle jejích pokynů. Zásada "nulové tolerance" nebyla pro Jana Pavla II. prázdným heslem, poukazují polští novináři.