Pěší pouť za umělce nabídla mnoho barev a tónů

Poslední týden v červenci se uskutečnil již šestnáctý ročník Pěší poutě za umělce. Letos mimo jiné vedla krajem, kudy kráčely i životní kroky kandidáta svatořečení P. Antonína Šuránka: Uherským Hradištěm a nad ním přes kopec s kaplí sv. Rocha, Uherským Ostrohem, Ostrožskou Lhotou a poutním místem na kopci sv. Antonínka.

Osobnost tohoto obyčejného, lidského, všednodenního duchovního a přes skromnost a nenápadnost přesto významného a vzdělaného kněze provázela poutníky skrze jeho myšlenky i dál, přes Strážnici a Milotice až do cíle jejich pouti, do Žarošic.

Putující skupina (pohybující se v počtu mezi 14 až 20 poutníky) zahrnovala nejen věkovou rozmanitost napříč generacemi (22–76 let), ale také pestrou škálu profesí: herecká, výtvarnická, technická, ekonomická, pedagogická, hudebnická atp. Pestré a proměňující se společenství poutnické skupiny ukázalo výrazněji než kdy před tím význam vzájemného doplňování se a ochoty nabídnout své schopnosti tam, kde je třeba. Nabídnutá služba tak zvětšuje společnou radost, a to přes veškeré nedostatky a pochybení, kterým se v tak pestrém programu nelze vyhnout.

Každodenní Boží zázraky

Letošní Pěší pouť za umělce nabízela – stejně jako všechny ročníky dosavadní – kromě putování také doprovodný program duchovní, kulturní i umělecký. Díky většímu počtu těch, kdo nejen pomáhali vytvářet doprovodný program, ale také se výrazně podíleli na jeho uskutečnění, vznikla nesmírná bohatost a barevnost programu s nabídkou mnoha rovin, které se vzájemně prolínaly a doplňovaly.

Účast na programu celého týdne, ale i jen jeho části, se tak stala jistou duchovní obnovou. Z celého týdne nabitého každodenními Božími zázraky, které nás stále utvrzovaly, že Hospodin se stará, týdne nabízejícího neskutečnou paletu barev lidských setkání a ukazujícího neustálou ochotu vzájemné pomoci, to vše na základě každodenní modlitby, slavení mše svaté pod záštitou duchovního doprovodu P. Jiřího Zámečníka a jednodenní návštěvy biskupa Josefa Nuzíka, se pokusíme představit alespoň několik střípků a poukázat na nejzásadnější roviny v základu celé poutě.

Na Antonínek za Antonínem

Hlavním střípkem této mozaiky je osobnost P. Antonína Šuránka, rodáka z Ostrožské Lhoty pod Svatým Antonínkem: kněze, doktora teologie ovládajícího cizí jazyky, spirituála kněžského semináře v Olomouci, přítele a dobrého duchovního průvodce mladých lidí, politického vězně v Želivi několikrát zbaveného politickou mocí kněžské služby, pokorného zpovědníka umírajícího v blízkosti svého synovce P. Antonína Dominika…

Po životních stopách P. Šuránka poutníky spolehlivě vedla členka Matice svatoantonínské Alena Skřenková. Její poutavé vyprávění, vyvěrající z osobního a živého vztahu k němu, její znalosti a zájem o život otce Antonína a jeho duchovní odkaz, prostoupilo všechny zúčastněné. Podařilo se tak uskutečnit setkání ne s pouhými daty a informacemi, ale hlavně s živou osobností P. Šuránka.

Všech se velmi citlivě dotkla modlitba křížové cesty na Svatém Antonínku, sestavené z veršů a myšlenek otce Antonína, které uspořádal P. Pavel Caha SDB a vydal je v brožuře doplněné půvabnými a působivým ilustracemi výtvarnice Ludmily Jandové: „Pán slábne. Třeba člověka, jenž posměchu se neleká a odsouzenci pomůže. Pán hledí teskně na muže, zda strach v nich láska přemůže + V tak těžkých dobách nestačí jeden Šimon z Cyrény. Vždyť v každém trpícím potkáváme, Pane Ježíši, tebe, vždycky budou platit tvá slova: Co jste učinili jednomu z mých bratří, mně jste učinili. Muži, pomáhejte rozvazovat nespravedlivá pouta. Vysvobozovat druhé z područí hříchu!“ (úryvek z V. zastavení).

Živé a osobní svědectví duchovní dcery otce Antonína potom v úterý večer po mši svaté. v kapli na Svatém Antonínku vhodně doplnil P. Jiří Zámečník, biskupský delegát pro svatořečení v olomoucké arcidiecézi. „Svatost se týká každého člověka. A ti, kteří mezi námi žili v pověsti svatosti už za jejich života, nás stále mohou vyučovat a vést prostřednictvím těch, kdo kráčejí v jejich stopách. A otec Antonín je jedním z těchto učitelů a průvodců,“ zdůraznil. V této části pouti nabídla své služby také Marie Špirudová nyní již emeritní předsedkyně Matice svatoantonínské. Jako důvěrný znalec krajiny mezi Uherským Hradištěm, Svatým Antonínkem a Strážnicí bezpečně vedla poutnickou skupinu po všech cestách a po cestě ještě zařizovala vše potřebné.

S biskupem na jedné lodi

Dalším výrazným střípkem programu byla plavba lodí po Baťově kanále. Vedle kapitána lodi, který všech asi 65 lidí na palubě bezpečně přepravil z Veselí nad Moravou do Strážnice, stál „kapitán“ církve v olomoucké arcidiecézi, její současný administrátor biskup Josef Nuzík. „Nevybíráme si ty, se kterými se setkáme na jedné lodi, a je na nás, jakou úlohu v daném společenství sehrajeme. Zdali přispějeme vnesením pokoje a přijetí do daného společenství, anebo zasejeme nespokojenost, nesvár a nepokoj,“ řekl mimo jiné.

V tomto duchu promluvil otec biskup Josef k lidem na palubě a mohli ho slyšet i ti, kteří stáli na břehu, když zrovna loď stála v jedné komoře. Prostor lodi i prostor na břehu se stal neformálním místem pro setkání s momentální „hlavou“ olomoucké arcidiecéze. Biskup Josef byl přes veškeré vytížení a zodpovědnost, která padla na jeho ramena, stále milý a vstřícný a ochotně odpovídal na množství dotazů. Sám se také ptal těch, kteří ho obklopovali, jaký je jejich život, co právě prožívají.

Živý vztah k pastýři

V tomto duchu se odehrál také večer téhož dne, který připomínal výročí 30 let od nástupu otce arcibiskupa Jana Graubnera do úřadu. Farníci ze Strážnice přichystali u příležitosti návštěvy biskupa Nuzíka vskutku slavnostní mši svatou. Program navazující na ni a nesený tématem „Kým je pro mě biskup“ umožnil, aby všichni přítomní zažili biskupa jako člověka s jeho těžkostmi, kterých není málo, ale také radostmi a svědectvím, jak on spolupracuje s Boží prozřetelností a pomocí. „Za roky, kdy jsem stál po boku otce arcibiskupa Jana Graubnera, jsem se od něho hodně učil a mnoho naučil. Ne vždy jsme měli stejný pohled na věc, ale vždy jsme hleděli společně na Krista, a proto jsme se dokázali domluvit a sladit,“ zavzpomínal biskup Nuzík.

Vysvětlil také smysl církevní hierarchie a to, že i když ho každý nemůže poznat osobně a on se nemůže všem v diecézi osobně věnovat, přesto je dobré a potřebné mít živý vztah ke svému biskupovi, znát jeho úlohu a význam jeho služby v církvi, aby modlitba za něj mohla být upřímná a osobní a vyprošovat mu všechny potřebné milosti s touhou po jeho dobru.

Upřímné svědectví biskupa Josefa doplnil svou zkušeností s arcibiskupem Janem také otec Jiří Zámečník. Večerní program byl prostoupen zpěvem a recitací mladých poutníků, kteří své písně, báseň i výtvarné dílo připravili speciálně pro tuto příležitost a pro dané téma. Na otázku „Kým je pro mě biskup?“ odpověděli výtvarným ztvárněním plic. Když své dílo umístili před oltář, vysvětlili svůj záměr: v církvi vidí dvě plíce, přičemž jedna je církevní hierarchie a druhá jsou laici. Jedna bez druhé nemůže dobře fungovat. Aby mohly přinášet život – Krista, jsou obě spojeny jednou dýchací trubicí, a tak tvoří jednotu. Malý model plic dostal od mladých tvůrců biskup Josef coby poděkování a také jako dárek k jeho narozeninám.

Poslední aristokratka

Dalším střípkem, který okouzlil všechny účastníky, bylo setkání s kastelánkou zámku Milotice. Mirka Bočková se svým manželem už od revoluce na zámku působí ve službě kastelána, její manžel Evžen napsal také knihy z tohoto prostředí (známá je zejména série „Poslední aristokratka“). Paní Mirka věnovala poutníkům čas po poledni, kdy došli z Bzence-Přívozu. Cesta do Milotic vedla borovým lesem. A protože v noci pršelo, les byl prostoupen vůní i barvami. Nízké borovice poskytovaly poutníkům vláhu v podobě spršky, když se o tyto mladé stromky otřeli. V prostorné místnosti pro návštěvníky zámku, zařízené přibližně tak, jak vypadala za posledních majitelů, při malém občerstvení v podobě palačinek a nabídky ze zámecké cukrárny, strhujícím způsobem vyprávěla o poslední hraběnce jménem Marietka Seilernová. Ta, ač žila ve Vídni, pomáhala Bočkovým postupně zařizovat zámek tak, aby ukazoval, jak žili poslední majitelé zámku: čím se zabývali, jak vychovávali děti a podobně. Vyprávění paní Bočkové bylo vedle toho dalším svědectvím spolupráce s Boží prozřetelností. Paní kastelánka začíná každý den se svými spolupracovníky modlitbou chval.

Odpoledne pak provedla poutníky zámkem a na závěr je zavedla do kostymérny, kde návštěvníky oblékají do barokních šatů. A protože jedna z poutnic se v nadcházejících dnech chystala k oslavě životního jubilea, věnovala jí poutnická skupina tuto kostýmovou prohlídku darem a byla oblečena do cihlově červených šatů se slušivým kloboučkem.

Odpolední hodiny patřily baroknímu koncertu v interpretaci hudebnic na dobové nástroje barokního komorního souboru Musica Poetica z Brna. Na koncert navazovalo slavení mše svaté v milotickém kostele Všech svatých. Den poutníků se skončil pod hvězdnou oblohou na zahradě milotického zámku za přítomnosti kastelánky Mirky Bočkové a místního faráře P. Pavla Kašky. Poutnická skupina potom přespala přímo na zámku v prostoru dvou oranžerií.

Mariánský závěr

A byl pátek, den, kdy poutníci odstartovali poslední etapu pouti ze Ždánic. S pomocí paní kastelánky se auty přepravili do posledního výchozího místa. Zde byla celá skupina neplánovaně pozvána do místní výrobny přírodní kosmetiky. Kromě dalšího milého setkání to byla také příležitost k pořízení netradičních upomínek z pouti pro blízké doma. Pak už poutníci vyrazili do cíle, do Žarošic. Po cestě, stejně jako v předešlých dnech, zastávek využili k modlitbě a ke zpěvu.

V Žarošicích na poutníky kromě kuchaře a jeho pomocnice i připraveného jídla čekal také místní farář P. Josef Pohanka, který faru poskytl jako poslední zázemí na trase pouti. Poslední večer nabídl jako vždy slavení mše svaté, tentokrát v poutním kostele sv. Anny, kde je nad oltářem umístěna socha „Staré Matky Boží Žarošické, Divotvůrkyně Moravy“. Na mši navázala kompozice básnických textů věnovaných Panně Marii v doprovodu barokní harfy s názvem „Maria Panno, také jsem tvé dítě“ v podání Martiny Pavlíkové (slovo) a Jany Janků (harfa): „… Maria Panno / zem i květ tě chválí. / Kéž by tě také lidé milovali! / Vyslyš mou prosbu! A kde lásky není, / nauč nás lásce, ať jsme zachráněni“ (A. Janoušková ze sbírky Po karmelských cestách). Verše od Anděly Janouškové, G. M. Hopkinse a J. Veselého velmi vhodně doplnily programový oblouk, který měl ovšem svou tečku v sobotu dopoledne v modlitbě křížové cesty a mši svaté před odjezdem domů. Text křížové cesty P. Šuránka, který se poutníci modlili na Svatém Antonínku, je tak oslovil, že měli touhu vzít ho do modlitby v cíli své poutě.

Následující mše svatá byla již skutečnou tečkou za týdenní Pěší pouti za umělce. Sloužil ji P. Pohanka a svou promluvou navázal na mariánské texty básní z předešlého dne. Také představil zbytku poutnické skupiny místo, se kterým se po mnoha letech služby právě loučil, místo, které má dlouholetou a stále živou poutní tradici.

Nelze opomenout ani poslední večer poutnické skupiny v jídelně žarošické fary. Společné sdílení a vzájemné díky za veškerou spolupráci v uplynulém týdnu ukázaly smysl a potřebu této poutě. Jako poděkování nejen otci Josefu Pohankovi zazpívali poutníci písně na texty P. Šuránka pod vedením pouťové sbormistra Pavla Kyncla: „… Kdyby lidé Lásku z tvého srdce brali, jako svorní bratři by se milovali…“ (Roste láska, roste, na Kalvárské hoře), „… Ty jsi pastýř náš, ty své ovce znáš, všechny miluješ, o každého dbáš, všechna lidská srdce ve svojí moci máš“ (O dobrém pastýři).

Snímky z některých zastavení naleznete zde.