Patnáct tisíc snů o církvi

Co jsme se o sobě dozvěděli během prvního roku synodálního procesu a jak z toho těžit dál? Velká část křesťanů u nás není zvyklá na to, že by se jich farář či biskup ptal na jejich názor v morálních, duchovních či pastoračních otázkách. Nabídka otevřeného dialogu ze strany vedení církve pro ně proto byla překvapením. Přes počáteční nejasnosti a váhání ji nakonec mnoho věřících přijalo s velkým zájmem.

Do synodálního procesu se zapojilo asi 15 tisíc lidí z 1 100 farností (tedy z každé druhé u nás – pozn. red.), v nichž vytvořil i dva a půl tisíce diskusních skupin a odevzdali o něco více zápisů. Tolik věřících, kterým církev není lhostejná, kteří o ní kriticky a odpovědně přemýšlejí a chtějí přispět k její obnově, je velký potenciál. Byla by škoda, kdyby nečinností těch, kdo nesou odpovědnost, byl opět zmařen, podobně jako se to stalo po národním církevním sněmu před dvaceti lety. Bezmála tři tisíce zápisů zároveň tvoří úctyhodný výzkumný materiál. Ten by si zasloužil odbornou analýzu, která by mohla pomoci při hledání další cesty naší církve.

Po čem toužíme

Při srovnávání obsahu syntéz z jednotlivých diecézí překvapuje jejich nápadná podobnost. Dá se říct, že závěry, ke kterým se synodální skupinky dopracovaly, jsou na celém území naší republiky v zásadě stejné. Oproti očekávání nenajdeme ani velký rozdíl mezi názory křesťanů v Čechách a na Moravě.

Především jsme zjistili, že nejsme jen pasivní stádo, ale tvoříme živou církev. Účastníci mohli vyjádřit jak radost ze své víry a přináležitosti k církvi, tak i bolest, kterou církev působí jim samým nebo jiným lidem. Uvědomili si, že odpovědnost za selhání církve často nesou její konkrétní představitelé nebo necitlivě nastavené struktury, ale zároveň že může jít o selhání nás všech, neboť církev tvoříme všichni. Často také projevili zájem scházet se dál, pokračovat v započaté diskusi i po skončení synodálního procesu, případně také přijmout odpovědnost za realizaci svých návrhů.

Rovněž jsme si uvědomili, že všichni máme stejné touhy: toužíme po hlubším životě s Bohem, po vytváření harmonického společenství, po předávání evangelia. Tyto touhy jsou vzájemně propojeny. Potřeba hlubšího duchovního zakotvení je obecným znamením současné doby, kdy se kvůli pandemii, válce a dalším okolnostem hroutí naše zažité jistoty. Církev nám tyto duchovní prameny na jedné straně otvírá, ale na druhé straně se v ní setkáváme s přístupem, který je mnoha lidem spíše uzavírá. Zároveň cítíme, že bez žitých vztahů vzájemné lásky, služby a důvěry zůstává církev jen institucí, a ne živým organismem – tělem Kristovým. Snažíme se takové vztahy vytvářet, ale často se nám to nedaří. A konečně toužíme sdílet svou víru s těmi, kdo ji nemají, ale zjišťujeme, že většina z nich nerozumí našemu jazyku nebo nechápe naše argumenty. A tak žijeme v napětí mezi těmito touhami a malou schopností je naplňovat.

Třetí věc, kterou jsme se o sobě dozvěděli, je možná klíčem k oběma předchozím: hlavní překážkou v realizaci těch krásných cílů je špatná komunikace v církvi, zejména mezi laiky a příslušníky kléru. Často jde o příliš autoritativní rozhodování ze strany kněží a biskupů, ale také o pasivitu ze strany laiků. Potvrzuje se tak teze papeže Františka, že největším problémem dnešní církve je klerikalismus.

S čím se dá začít hned

Většinu problémů, o nichž se mluvilo, lze řešit na úrovni farností, tedy doma a hned: vést dialog mezi farníky o kontroverzních věcech, snažit se o lepší komunikaci mezi věřícími a farářem, zlepšit práci ekonomických a pastoračních rad, zprůhlednit finanční hospodaření, zapojit více laiků do liturgických a katechetických služeb apod. Věřící v některých farnostech spolu se svým farářem si to uvědomili a už teď na tom pracují.

Další návrhy se týkají problémů na úrovni diecéze. Nejčastěji je zmiňována neprůhlednost finančního hospodaření, absence pastoračních a evangelizačních projektů, nepřítomnost laiků v poradních grémiích, nedostatečný kontakt farníků s biskupem a jeho úřadem. I tyto věci lze řešit bez zbytečného prodlení: předpokladem je na jedné straně zájem ze strany biskupa a jeho úřadu, na druhé straně aktivní spoluodpovědnost věřících.

O některých návrzích ze synodálních diskusí je třeba uvažovat na úrovni celocírkevní. Nejčastěji je zmiňován problém množství a kvality kněží (včetně návrhu na dobrovolnost celibátu), postavení ženy v církvi (včetně diskuse o jáhenském, případně i kněžském svěcení) nebo vstřícnější pastorační přístup k těm, kdo z různých důvodů nesmějí přistupovat ke svátostem.

Synodální proces vynesl na světlo problémy, které trápí církev už desítky let. Tím, že se o nich začalo mluvit, se zároveň otvírá cesta k jejich řešení. Jak bylo zdůrazněno na začátku, jde především o duchovní proces: hledat mezi různými – často protichůdnými – návrhy ten, ke kterému nás vede Duch Svatý. Na nás všech teď záleží, do jaké míry tuto příležitost využijeme.

P. Michael Martinek SDB, Autor je salesián, působí na VOŠ Jabok a také jako vězeňský kaplan. Podílel se na zpracování synodálních dokumentů v litoměřické diecézi. Svá zamyšlení natáčí na videa pod názvem „Teplické komentáře“.