Pastýřský list arcibiskupa Jana Graubnera k 7. nedělí velikonoční

Přinášíme Pastýřský list arcibiskupa Jana Graubnera, který se v neděli 21. května četl ve farnostech pražské arcidiecéze.

Všem farnostem a společenstvím Arcidiecéze pražské

Milí otcové, sestry a bratři,

dokončil jsem setkávání s pastoračními radami farností podle jednotlivých vikariátů. Děkuji
všem, kteří mi pomohli aspoň touto cestou trochu poznat diecézi, ve které jsem nový. Jsem
rád, že i pro mnohé účastníky byla tato setkání obohacením. Někteří teprve poznali své
sousedy, jiní žasli nad tím, že se u nás v diecézi děje tolik dobrého. Jednotlivé farnosti se od
sebe velmi liší nejen velikostí a vnějšími podmínkami, ale i životaschopností společenství.
V této oblasti se ale všichni máme co učit.
Pán Ježíš nezaložil jednotlivé křesťany, ale společenství církve, do níž zve jednotlivce, aby ji
vytvářeli. On říká: Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.
Jinde říká: Boží království je mezi vámi. Takové duchovní zkušenosti nemohou udělat
jednotlivci bez společenství. Církev začala žít o Letnicích, když přijala Ducha Svatého, který je
její duší. Jednotlivci nemohou žít z Ducha, který je Láska, aniž by milovali. Když v sobě nechají
Ducha působit, tedy milovat, vznikají vztahy, vzniká společenství církve, které není jen lidským
spolkem, ale Boží skutečností. To je místo, kde i lidé zvenčí mohou zakusit Boží blízkost, být
osloveni živým Bohem. Křesťanské společenství samo přijímá ty, kteří touží poznávat Pána
a angažovat se v novém životě. Ono je místem, kde se předává víra, protože se v něm víra
společně žije. Je lůnem, v němž se někteří členové rodí a rostou pro povolání k službě v církvi.
Bez těchto společenství nám budou chybět nejen povolání ke kněžství a zasvěcenému životu,
ale i povolání k laické službě společenství a také misijní rozměr, který je základním znakem
církve.
Dnes vím o problémech městských farností, odkud mnoho lidí na neděli odjíždí na venkov,
nebo těch venkovských, kde za příhodného počasí většinu účastníků na nedělní bohoslužbě
tvoří chalupáři, nebo vím o těch, kteří jdou na mši pokaždé jinam a nemají domov v žádné
farnosti. Pokuste se najít řešení třeba v tom, že se zapojíte na zimu v jedné farnosti a na léto
v jiné, ale zapojte se do vytváření společenství na obou místech. Vždy na nějaký čas. Podobně
vy, kteří kvůli pracovním povinnostem střídáte v neděli nejrůznější kostely, zapojte se někde
aspoň občas, aby každý měl někde církevní domov, kde není jen hostem, ale tím, který se na
životě společenství aktivně podílí a svým způsobem za ně nese spoluodpovědnost.

Farní společenství má být duchovní rodinou rodin, které se spolu znají, modlí se a slaví
i spolupracují, které mezi sebe rády pozvou i lidi zvenčí. Jsem rád, že jsem v diecézi takové živé
farnosti našel a moc se těším na to, že jich přibude.
Farnost není zastaralá struktura, ale nesmí být chápána jako servis, kam jdeme, když
potřebujeme nějakou duchovní službu. Farnost to není pan farář a jeho kancelář, ale
společenství, které vytvářejí lidé z moci křtu a podle svých schopností se podílejí na jeho
životě. Farář je taky členem společenství a z biskupova pověření stojí v jeho čele. Farnost je
místem formace víry i dnes přesto, že máme i jiné příležitosti k vzdělávání, a prvním místem
náboženské formace je především rodina, kde se společně modlí a snaží žít jako Ježíšovi
přátelé. Pokud neoživíme společným úsilím farnosti, naše církev neporoste.
Farnost je místem evangelizace, kterou nekonají pozvaní profesionálové, ale všichni, kteří
získali živou zkušenost se vzkříšeným Kristem a prožívají obnovené vztahy, přijímají se
navzájem, naslouchají životním zkušenostem lidí a osvěcují je světlem evangelia. Prožívaná
radost z hlásání Ježíše Krista je pak vede k těm, kteří evangelium neznají, nebo se z různých
důvodů od Boha vzdálili. Farnost musí myslet na předávání víry dětem a mládeži, nabídnout
přiměřené katecheze, ale taky je zapojit do budování farnosti. Jejich radost z toho, co mohli
udělat pro druhé, je pak nejdůležitějším nástrojem jejich formace. Farnosti, které jsou tak
malé, že se tam nemůže vytvořit společenství dětí či mládeže, prosím, aby úzce a dlouhodobě
spolupracovaly s nějakou jinou farností. Mladí nutně potřebují ke svému rozvoji společenství
vrstevníků. S nimi pak mohou dělat něco hezkého pro starší generace či pro nevěřící okolí.
Členům farních rad jsem na závěr setkání slíbil, že za rok se sejdeme zas. Já budu především
mlčet a naslouchat. Každá farnost má představit jednu svou zkušenost, která je posunula
dopředu, nebo jim udělala radost, zkušenost, o níž si myslí, že by mohla inspirovat druhé. Tak
se budeme učit jeden od druhého, tak si budeme pomáhat navzájem na společné cestě
k oživení církve. Pomozte ve vaší farnosti udělat zkušenost, která by stála za sdílení.
K modlitbě za oživení farností jsem založil diecézní společenství adorátorů nazvané
Eucharistická hodina. Budu rád, když se přihlásíte, a tak mě ujistíte, že ve snaze o duchovní
obnovu naší diecéze nejsem sám.

Upřímně děkuji každému z vás za spolupráci a všem společně žehnám,

arcibiskup Jan