Parolin s potřebnými v Kinshase: "Přešli jste ze smrti do života”

Kardinál Pietro Parolin se při svém druhém dni pobytu v Demokratické republice Kongo dělil o blízkost papeže Františka s místními řeholními kongregacemi a chudými, kterým pomáhají, a říká, že jsou důkazem toho, že láska "se nikdy nevyčerpá, ale jen rozmnožuje".

Fotogalerie

5

Před mnoha lety našly sestry Nejsvětějšího Srdce Ježíšova na Bílou sobotu ráno před svými dveřmi ležet muže jménem Guy. Jeho tělo bylo pokryté mouchami a vředy; rodiče ho opustili na ulici a obvinili ho z čarodějnictví poté, co jeho dva bratři zemřeli během několika málo dní. Guye zbili do krve a polili vařící vodou. Nyní Guy učí mladé lidi francouzštinu a prosí o modlitby za obrácení své rodiny.

Příběhy o odmítnutí a utrpení

V neděli odpoledne bylo možné vidět Guye jak se usmívá, když se na apoštolské nunciatuře v Kinshase setkal s kardinálem státním sekretářem Pietrem Parolinem a se skupinou místních řeholních kongregací a těch, kterým pomáhají.

Po ranní mši v hlavním městě DRK věnoval kardinál Parolin své poslední setkání v zemi chudým a nemocným a vyjádřil papežovu péči a starost o seniory, děti, svobodné matky, páry a dospívající, kteří zažívají utrpení.

Každý z nich snáší nějakou formu odmítání a společenského stigmatu, nemoci, postižení nebo opuštění, a to i ze strany vlastní rodiny, jako Guy.

Kardinál se snažil nabídnout podporu církve pro ně a pro řeholníky a řeholnice, kteří jim nabízejí jídlo, lékařskou péči a lásku.

"Od smutku k radosti"

Kardinál Parolin přítomným řekl, že všichni tito lidé jsou lidské bytosti, které "přešly od smrti k životu, od ponížení k důstojnosti, od smutku k radosti".

Mužům a ženám na invalidních vozících věnoval úsměv, stisk ruky a požehnání a mladé lidi pohladil po tvářích.

Na oplátku se mu dostalo vděčnosti, písně a náhrdelníku z fialových růží - typického indického daru -, který mu na krk navlékly misionářky lásky.

Příběhy o službě chudým

V rámci setkání se k mikrofonu postavili zástupci různých řeholních kongregací, aby vyprávěli své příběhy o službě chudým.

Jako první promluvila sestra Marie Chimene z Kongregace dcer svatého Josefa z Genoni, která vyprávěla o tom, jak její řeholní kongregace pomáhá místním dětem ulice, které raději nazývají "Božími dětmi".

Jeptišky chodí tyto děti hledat do ulic Kinshasy a přivádějí je s sebou zpět, aby jim nabídly domov.

"Tito mladí lidé již nemají domov ani rodinu, protože byli vyhozeni nebo z jiných důvodů, které ne vždy známe, protože je provází velké utrpení, které jim brání mluvit. Někteří byli dokonce uneseni a pak opuštěni," vysvětluje sestra Marie. "Snažíme se jim nabídnout pravidelnou teplou stravu, školení v hygieně a slušném chování a učíme je modlit se."

Vyprávěla příběh Mordechaje, který začal žít na ulici v 11 letech, ale nyní, ve 14 letech, sní o tom, že se stane pilotem, a příběhy Marthe a Nathalie, dvou pokrevních sester, které matka nechala na chodníku.

Pomoc lidem obviněným z čarodějnictví

Další kongregací, který pomáhá lidem na ulici, jsou Špitální sestry Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, které se ujímají tzv. "čarodějů". Tito "čarodějové" jsou obviněni z účasti na čarodějnictví, a to i za tak nepatrné provinění, jako je neschopnost správně chodit, a často jsou opuštěni svými rodinami.

Sestry založily centrum Telema, jehož hostem je výše zmíněný Guy. Další je Josephine, která po nervovém zhroucení skončila na ulici, léta se nekoupala, nosila roztrhané oblečení a jedla z popelnic.

"Jednoho dne ji potkala jedna z našich sester, vzala ji do naší komunity Betánie, postarala se o ni a pak ji přivedla do Telemy. O měsíc později se jí vrátil úsměv a důstojnost. Po třech měsících byla znovu začleněna do rodiny; nyní má malý podnik."

"Prarodiče" Sester chudých

Sestra Claudia Nicoliová, řeholnice italského původu, hovořila o Sestrách chudých, které v Demokratické republice Kongo slouží od roku 1952.

Vyprávěla, jak šest jejích řeholních sester zemřelo v roce 1995 v Kikwitu na ebolu.

"Když epidemie začala, dvě z nich, které byly v Kinshase, odjely do 500 km vzdáleného Kikwitu, a to s plným vědomím, že mohou zemřít. Personál jim řekl: 'Když pojedete, můžete zemřít'. Odpověděli: 'Co pro nás Pán udělal?'".

Sestry chudých také již 46 let provozují domov, kde přijímají ty, které ostatní odmítají, zejména podvyživené děti, sirotky, bezdomovce a staré lidi.

"Chudoba odlidšťuje společnost," říká sestra Claudia. "Mladí lidé, nemocní a staří lidé, kteří nemají rodinám co nabídnout, jsou zavrženi a opuštěni. V našem domě jsou přijímáni jako příbuzní."

Svědectví misionářek lásky

Misionářky lásky byly do Demokratické republiky Kongo vyslány v roce 1987 Matkou Terezou, která byla hluboce zasažena bídou, s níž se v zemi setkala, a otevřela tři domy pro ty, kteří trpí "všemi druhy chudoby".

Misionářky seznámily kardinála Parolina s mladíkem, kterého našly, když mu bylo 18 let, jak se nahý prochází po ulicích a jeho tělo je pokryto ranami. "Byl násilnický, rozbíjel lavičky a všechny děsil. Postupně se zklidnil a začal mluvit."

Ujal se ho jeden řeholní bratr a nyní je "úplně jiný", žije doma, hraje na nedělní mši, pracuje v realitní kanceláři a brzy se ožení.

Kardinál přivítal a požehnal jemu, Martině, kterou misionářky našli v kartonové krabici, a Kizitovi, hyperkinetickému chlapci, kterému je nyní 14 let, ale byl přijat ve věku 9 let: "Dříve mluvil bez přestání celé hodiny a bylo těžké ho ovládat. Nyní je schopen vykonávat některé domácí činnosti."

Centrum "Sen" komunity Sant'Egidio

Nakonec zástupci komunity Sant'Egidio vyprávěli vatikánskému státnímu sekretáři o svém projektu Dream (Sen, pozn. red.) pro pacienty s HIV. Díky charitativnímu centru, které bylo založeno v roce 2011, se zde bezplatně léčí více než 1 700 lidí trpících AIDS, podvýživou, hypertenzí, cukrovkou, malárií a tuberkulózou.

V době vrcholící pandemie Covid-19 zůstalo centrum otevřené a jeho laboratoř sloužila k diagnostice viru nebo odběru vzorků. V současné době se dobrovolníci společně se zdravotnickým personálem podílejí na rozsáhlé osvětové a očkovací kampani na trzích, v přístavech a zdravotnických střediscích.

Viditelné dojetí kardinála Parolina

Kardinál Parolin se ujal slova a s viditelným dojetím všem těmto lidem řekl, že jejich příběhy zprostředkuje papeži.

"Určitě vaše jména a tváře přinesu papeži Františkovi a poprosím ho, aby vás nosil ve svých modlitbách a děkoval Bohu za zázraky, které pro vás udělal."

"Všeobecná církev vám děkuje a povzbuzuje vás, abyste vytrvali ve svém úsilí i za cenu obtíží a zdánlivých neúspěchů," dodal kardinál. "Ve svém každodenním životě zakoušíte, jak se rozdávaná láska nerozděluje a nevyčerpává, ale rozmnožuje a roste."

"Vaše jména znějí jako tolik krásných hudebních tónů v děkovné písni, kterou musíme každý den předkládat Bohu," dodal kardinál. "Právě když jste si mysleli, že je vše ztraceno, ve vaší bolesti povstalo světlo a život a vše proměnily. Samozřejmě, že ne všechno je růžové a stále čelíte těžkým chvílím, možná i mnoha obavám a strachu ze zítřka. Bůh však každému z vás otevřel novou cestu, postavil vás zpět na nohy a zve vás, abyste s ním kráčeli dál. Natáhl k vám svou ruku, nepouštějte ji."

(pb)