Parolin o Ukrajině: "Je třeba se vyhnout vyhrocení situace"

Kardinál státní sekretář hovořil s vatikanistou italského televizního programu Tg1 Ignaziem Ingraem o mírovém magisteriu nového blahoslaveného Jana Pavla I., probíhající válce a riziku jaderné katastrofy. Italské politice přeje synodální proces, tedy větší schopnost naslouchat lidem.

Vaše Eminence, blahoslavený Jan Pavel I. stále promlouvá ke světu poznamenanému válkou. "Chceme mír," řekl ve svém prvním poselství Urbi et Orbi a při modlitbě Anděl Páně požádal o modlitby za mír na Blízkém východě. Církev říká ne jakémukoli násilí, ať už přichází z jakékoliv strany.

Na začátku bych také citoval tento bod z poselství Urbi et Orbi, jednoho ze šesti "chceme", jimiž Jan Pavel I. zahájil svůj pontifikát. Cituji: "Podporujte všechny iniciativy, které mohou ochránit a posílit mír v neklidném světě". Tato pozornost a zájem o mír byly jedním z hlavních bodů jeho krátkého pontifikátu, spojeného především s událostmi v Camp Davidu a následně s hledáním míru mezi Židy a Palestinci, mezi Izraelem a Palestinou. Byly to různé iniciativy papeže Lucianiho, především modlitba Anděl Páně z 10. září 1978, kde papež připomněl, co se stalo v Camp Davidu, a především to, že vedoucí představitelé vyzvali lidi k modlitbě: tedy nejen k práci, ale také ke svěření tohoto úsilí o mír Pánu. Byl to jeden ze zásadních bodů jeho pontifikátu. Hovořil o tom již před několika dny předtím před diplomatickým sborem, když řekl, že církev nemá konkrétní řešení, která by mohla navrhnout, ale má ducha, kterého může předávat a v jehož světle může řešit velké problémy dnešního světa. A na závěr bych rád citoval papeže Františka, který v předmluvě k dokumentům o Lucianiho pontifikátu řekl, že Jan Pavel I. ukázal, jak moc je mír blízký srdci církve.

Jan Pavel I. byl pastýřem blízkým lidem, dělníkům, počínaje těmi posledními, jako papež František. I v tomto ohledu je jeho poselství velmi aktuální: ve světě, který se vyznačuje rostoucí nerovností, je třeba postavit chudé do středu pozornosti.

Vzpomínám si, co řekl benátský patriarcha, když se ho zeptali, zda v Benátkách ještě existuje památka na patriarchu Lucianiho. Také proto, že to byla léta poznamenaná mnoha napětími: byla to léta pokoncilní, sporná a tak dále, a Luciani se ocitl uprostřed toho všeho, ale patriarcha řekl: "Ti, kdo na něj nejvíce vzpomínají, jsou prostí lidé". Vyjádřil právě to, co bylo jednou z hlavních charakteristik papeže Lucianiho: být pastýřem blízkým lidem a pastýřem pozorným ke konkrétním potřebám lidí, možná také kvůli jeho minulosti, možná také kvůli prostředí, ze kterého pocházel, prostředí poznamenanému chudobou, omezeností, emigrací. Byl to skutečně papež, který věnoval pozornost chudým a který chtěl, aby chudá církev sloužila chudým, a to nejen službou osobní lásky, ale také lásky na úrovni planety. Luciani se v tomto směru inspiroval především Montiniho magisteriem a zejména encyklikou Populorum progressio.

Je blahoslavený Jan Pavel I. vzorem pokory pro pastýře a pro všechny křesťany?

Ano, v našem světě velmi potřebujeme pokoru. Je to hlavní ctnost. Řekl: Jaká je první ctnost pastora? Pokora. A druhá? Pokora. A třetí? Pokora. A čtvrtý opět pokora. To byla jistě jeho hlavní vlastnost. Z osobního hlediska tuto ctnost žil naplno, zvolil si ji za své motto. Ve svém mottu se hlásil k humilitas svatého Augustina a svatého Karla Boromejského. Rád bych v této souvislosti citoval dvě věty: jednu od tehdejšího kardinála Ratzingera, který připomněl, že Luciani nikdy neusiloval o významné posty v církvi, a když na něj padly - řekl to i v souvislosti s pontifikátem: "Nečekal jsem to" -, vždy je prožíval jako službu. A pak jako Benedikt XVI., když řekl, že pokora je duchovním odkazem, který Jan Pavel I. zanechává světu.

Vaše Eminence, i vy pocházíte z Benátska jako Jan Pavel I. Máte na Lucianiho nějaké osobní vzpomínky?

Byl jsem mladý, bylo mi 23 let, byl jsem ještě seminarista a s papežem Lucianim jsem se nikdy nesetkal.  Především si však pamatuji překvapení: tak jsem prožíval jeho zvolení, protože nikdo nečekal, že se za 26 hodin stane papežem, když předpovědi říkaly, že to bude trvat kdo ví jak dlouho a kolik trápení to bude obnášet. A pak samozřejmě překvapení ze zprávy o jeho smrti. Vzpomínám si, jak jsem říkal: ale nezemřel přece před chvílí papež? A místo toho nás opustil Jan Pavel I.

Mluvili jsme o Janu Pavlu I. a míru. Dnes jsme svědky delikátního postoje církve k válce na Ukrajině mezi potřebou vzývat mír a potřebou rozlišovat odpovědnost. Jak se jako státní sekretář díváte na to, co se děje?

Dívám se na to s krajním znepokojením, protože tato válka se táhne už velmi dlouho, uplynulo už šest měsíců od začátku tohoto konfliktu se všemi hrůzami, které tato válka přináší: v nedávném komuniké Svatého stolce byla použita velmi silná adjektiva, která ji kvalifikují, myslím, že odrážejí i můj osobní postoj a celý postoj a cítění Svatého stolce, počínaje Svatým otcem. Především obava, že neexistují vyhlídky a možnosti řešení prostřednictvím jednání. To nás nejvíce zneklidňuje a znepokojuje. Zůstáváme stále k dispozici v tom smyslu, že nikomu nezavíráme dveře a snažíme se všem zúčastněným, protagonistům, nabídnout možnost nalézt neutrální půdu, na níž by se mohli setkat a hledat řešení, které by bylo, jak řekl Jan Pavel I. o dohodách z Camp Davidu, "spravedlivým a úplným řešením". To znamená řešení, které je spravedlivé v tom smyslu, že uspokojuje potřeby všech, což je velmi obtížné, trochu jako kvadratura kruhu, ale alespoň musí existovat snaha, a to úplná, to znamená, že by řešila všechny problémy tak, aby to nevyvolalo nové problémy a nové konflikty.

Inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii jsou v současné době v Záporoží. Všeobecně panují obavy z jaderné katastrofy.

Apelujeme na to, abychom se vyhnuli jakékoli eskalaci, zejména pokud jde o použití atomové bomby, protože víme, jakým důsledkům bychom čelili, kdyby došlo byť jen omylem k chybnému kroku tímto směrem. Výzva je vždy stejná: k moudrosti, k umírněnosti, k hledání mírových řešení. A já bych zopakoval to, co řekli papežové, co řekl Pius XII. a co opakovali všichni papežové. S mírem se nic neztrácí, s válkou se ztrácí všechno, a to právě zažíváme.

Jaké priority chcete naznačit parlamentu (italskému, pozn. red.), který vzejde z příštích politických voleb?

Věřím, že priority jsou stále stejné: priority dobré politiky, tedy politiky, která se dává do služeb země a jejích konkrétních potřeb. Je jich mnoho a byly již vyjmenovány, ale byl bych rád, kdyby se o ně starali ti, kteří budou po příštích volbách zastupovat italský lid. Na tom bych opravdu rád trval: buďme pozorní, naslouchejme, i v italské politice by měl existovat synodální proces ve smyslu naslouchání. Skutečně naslouchejme potřebám našich lidí, kterých je mnoho, a snažme se dát konkrétní odpovědi a spojit síly. Domnívám se, že jedním z řešení našich problémů a problémů celého světa je i přes rozdílnost postojů hledat shodu v tom, co může být pro zemi skutečně užitečné.

Je to tedy výzva, aby se ani po volbách nerozdělili a spolupracovali na mimořádných událostech?

To by podle mého názoru mělo být vodítkem na příslušných pozicích. Nikdo nikoho nežádá, aby se vzdal svých názorů, ale věřím, že existují prostory, kde se můžeme spojit a spolupracovat.

Vnímáte potřebu, aby se katolíci výrazně zapojili?

Katolíci se musí, už jsme to říkali mnohokrát, jistě vrátit k vyjádření svého postoje v rámci politické debaty: ať mluví a ať jsou také bráni v úvahu, protože si myslím, že katolíci vzhledem ke své historii a obsahu svých návrhů - vzpomeňme na sociální nauku církve - mohou skutečně poskytnout účinné a efektivní odpovědi na problémy země a také na určitý způsob prožívání politiky. Když jste uvnitř strany, musíte samozřejmě přijmout její disciplínu a pokyny. Domnívám se však, že katolíci by mohli zaujmout autonomnější a proročtější postoj.

Ignazio Ingrao