Parolin mezi vysídlenci v Jižním Súdánu: "Bůh slyší volání těch, kteří trpí"

Kardinál sloužil 6. července mši v táboře Bentiu na severu země, kde je shromážděno více než 140 000 lidí, z toho více než polovina dětí. Setkal se s představiteli Unmiss a členy místního governatorátu, ale především s lidmi, kteří státnímu tajemníkovi připravili nepopsatelné uvítání: "Modlete se, aby papež přišel mezi vás"

Fotogalerie

7

Tři z nich si hrají uvnitř vraku boeingu, který se zřítil na jednu z rozlehlých ploch rudé země. Ostatní jsou bosí nebo přímo nazí, koupou se v Nilu nebo si oplachují hubené nohy v jedné z louží, které jsou podle množství plastových lahví uvnitř zelené nebo oranžové. Nosí růžové tylové šaty nebo o dvě čísla větší dresy Interu a AC Milán a pasou krávy a kozy na kopcích hlíny vytvořených k zastavení povodní. Právě děti, mnoho dětí, jsou hlavními protagonisty návštěvy kardinála Pietra Parolina, který druhý den svého pobytu v Džubě zavítal do Bentiu, oblasti na severu země, kde se nachází stejnojmenný tábor pro vysídlené osoby. Svět se o něm dozvěděl v loňském roce kvůli případům žloutenky a cholery a obecně se o něm mluví kvůli velmi špatným podmínkám co se týče stavu vody a hygieny. Na tomto prostranství bílých stanů a plechových chatrčí z klacků se záclonami dnes státní tajemník sloužil mši, při níž připomněl, že Bůh slyší volání těch, kteří trpí nespravedlností, zneužíváním a pronásledováním.

Přílet letadlem OSN

Dnes ráno (6. července, pozn. red.) za úsvitu odletěl v patnáctimístném letadle OSN a po necelých dvou hodinách letu nad řekami a lesy dorazil Parolin do této pouštní oblasti, kde jediný pramínek větru, který poskytuje úlevu od téměř 41stupňového vedra, zvedá šarlatový prach, který se lepí na oblečení a chytré telefony. Kardinála vítají skupiny žen, které mu vzdávají hold bílou tunikou a květinovými věnci. Za nimi další děti. Před kardinálem stojí skupinka náctiletých dívek s velkými klobouky a velkými sukněmi: "Welcome my Eminence," řekne nejstarší a po úkloně začne pohybovat rameny a pánví v kmenovém tanci, následována svými společnicemi. Společně nastupují do otevřeného kufru džípu. Musí jich být asi deset. Vlastně příliš málo ve srovnání s ostatními vozy, které přepravují až 25-30 osob. Doprovodí kardinálovo auto do centra Bentiu, kde se koná setkání s představiteli místního governatorátu. Neformální setkání s cílem vyměnit si pozdravy a znovu zdůraznit přání míru a rozvoje.

Vjezd do města

Cesta je nepřetržitý slalom mezi obrovskými kalužemi, osly ležícími na zemi a vozy vojáků s kalašnikovy, "nejběžnějšími zbraněmi v těchto končinách". Asi po dvaceti minutách se kardinál objeví u městské brány. Stovky lidí se vyhrnuly do ulic a vystupovaly ze svých tukulů, typických obydlí ze slámy a dřeva, pokrytých zaschlým blátem. Děti, děti a ještě více dětí se připojují ke dvěma řadám, které vytvářejí koridor pro kardinála; muži hrají na kožené bubny, ženy rozprostírají deky na zemi, na blátě. Mnohým z nich pravděpodobně ani nevysvětlili, jaký smysl má událost, která se odehrála mezi jejich chatrčemi, ale všichni se připojili k oslavě, k potlesku, k refrénům Aleluja zpívaným na kolenou a se zavřenýma očima pod sluncem, které jim pražilo do čela.

Kardinál se snaží podat ruku předním řadám, ale při pouhém natažení ruky hrozí, že začne tlačenice. Zdá se, že pro děti je taková prostá pozornost, jako je plácnutí si, zdrojem nesmírné radosti. Pronásledují kolemjdoucí a křičí "Brother, brother!", ukazují palce nahoru nebo zdraví se sevřenou pěstí. Touží se vrátit do pozornosti fotoaparátů a mobilních telefonů. Stejně jako ženy, které se jako první řadí do kordonu za státním tajemníkem, usmívají se křivými úsměvy a kapičky potu jim kloužou po jizvách, kmenových jizvách uspořádaných jako řady teček. Pro místní kulturu jsou symbolem krásy.

Požehnání ve farnosti

Uprostřed tohoto davu vstupuje Parolin do farnosti svatého Martina de Porres. Není to kostel, ale obrovská polotmavá chýše, kterou osvětlují dvě řady malých ministrantů se zelenou svíčkou. Zpívají pro kardinála, na kterého se vrhají tři staré ženy, které unikly ochrance a na znamení pohostinnosti mu přinášejí plátěné pantofle. Parolin je téměř dojatý, když se chopí mikrofonu: "Nepřišel jsem sám od sebe, ale abych vám přinesl blízkost papeže Františka. Přicházím, abych připravil jeho příchod jako Jan Křtitel. Papež chce přijet do Jižního Súdánu, plánuje cestu do Džuby, ale jeho návštěva je určena pro celou zemi, aby se setkal se všemi lidmi". Kardinál, jehož slova jeden kněz přeložil do místního jazyka Nuerů, pak prosí o modlitby za papeže a dodává: "Jsem šťastný, že tu mohu být, že mohu sdílet vaši víru, vaši radost. Jste opravdu dobří křesťané, dobří katolíci."

Setkání se zástupci Unmiss

Další zastávkou jsou kontejnery v sídle UNMISS, mise OSN v Jižním Súdánu, kde se kardinál setkává s vedoucím mise pro Jižní Súdán Paulem Ebweko a ujišťuje, že "Svatý stolec oceňuje, co se dělá pro obyvatele tábora". Opět autem se kardinál vrací do severní oblasti, aby vstoupil do tábora a sloužil mši. Je těžké najít vhodná slova pro přivítání státního sekretáře, který byl okamžitě odveden do džípu. Stojí vzpřímeně, přikrytý žlutým deštníkem, aby se chránil před sluncem, a začne zdravit a nezastaví se po celých asi deset kilometrů, které vedou k bráně z ostnatého drátu, která označuje vstup do tábora. Pozdraví více než 140 000 obyvatel centra, kteří zpívají, mávají vlajkami, ukazují fotografie svaté Josefíny Bakhity, pronásledují auto. Někteří se snaží přiblížit, ale dobrovolníci je odhánějí dřevěnými holemi. Mnozí z nich jsou bosí, nohy a ruce mají obalené prachem a po celém těle jim poletují mouchy. Na některých místech je zápach ze zvířecích výkalů a stojaté vody odporný. Přesto si člověk nemůže pomoci, a cítí radost společně s nimi, kteří se takto ukazují svým hostím, jako šťastní.

Mše v evakuačním táboře

Mše se koná na náměstí v táboře, kde je chýše vyzdobená stany a girlandami. Děvčátka s velkými klobouky se vracejí, nyní spolu s děvčátky v bílých šatech, která za zvuku klavíru předvádějí tanec v řadě jako v průvodu. Parolin ve své homilii, která je celá v angličtině, začíná slovy: "Nacházíme se v této složité zemi, ale stále milováni Bohem". Poté hovoří o naději, o naději evangelia, která "není nadějí bez těla, oddělenou od utrpení, neznalou lidské tragédie" nebo "která nebere v úvahu velmi těžkou realitu lidí v Bentiu". Naopak: "Naše dějiny nás nutí volat k Pánu, nutí nás klást před jeho oltář nespravedlnosti, zneužívání a pronásledování, kterými stále trpí příliš mnoho z nás; víme však, že Bůh toto volání slyší a vykoupí, volání, které on sám promění v píseň radosti, pokud umíme prosit za odpuštění pro naše pronásledovatele a modlit se za ty, kdo nám ubližují."

Na konci mše skutečně propuká píseň radosti a kardinál se snaží potřást co nejvíce rukama, aby oživil a umocnil papežovu blízkost, což je hlavním cílem celé cesty do Afriky.

(Překlad Pavel Banďouch)