Při mši svaté k 25. výročí úmrtí státní sekretář připomněl cennou diplomatickou službu kardinála, který byl za pontifikátu Jana Pavla II. státním sekretářem.
Neotřesitelná víra v prozřetelnost a schopnost spoléhat se na Boha i v dobách extrémních obtíží umožnily kardinálu Agostinu Casarolimu být výjimečným mužem dialogu v historické chvíli velkého geopolitického odporu a pronásledování církví ve východní Evropě. S důrazem na tyto aspekty připomněl kardinál a státní sekretář Pietro Parolin ve své homilii při mši svaté sloužené v pátek 9. června v Castel San Giovanni diplomatické a duchovní ctnosti jednoho ze svých předchůdců, kardinála Agostina Casaroliho, státního sekretáře v letech 1979–1990. Příležitostí bylo 25. výročí úmrtí nezapomenutelného státního sekretáře papeže svatého Jana Pavla II.
Vzpomínková mše byla sloužena v rodném městě Agostina Casaroliho, právě v kostele, kde jako dítě získal první základy víry. Kardinál Parolin připomněl, že právě zde, navzdory chudobě rodiny, dozrála v Casarolim silná a klidná víra, a řekl, že "naděje v pomoc Prozřetelnosti v něm nikdy nezklamala." "Jeho stálá důvěra v Boha, jeho téměř dětská odevzdanost do jeho vůle," vysvětlil Parolin, "ho nikdy nepřiměla ustoupit tváří v tvář těžkostem a zdánlivě nemožným problémům." Státní sekretář pak přirovnal Casaroliho postavu k postavě Tobiáše, o němž vypráví první čtení liturgie, a "připomněl střídavé a ne vždy snadné události jeho existence a to, jak Tobiáš ani tváří v tvář situacím nebezpečí a vážného rizika nikdy neztratil důvěru v Boha, do jehož rukou se nepřestal odevzdávat." Podle kardinála Parolina je tedy Casaroliho život "krásný a optimistický příběh, který nás učí nikdy neztrácet víru v Boží Prozřetelnost." "Uprostřed světa, jako je ten dnešní," dodal kardinál, "v němž často žijeme, jako by Bůh neexistoval, nám konfrontace s Tobiášovým příběhem dává příležitost ověřit si, zda je naše víra pouze zvyková, nebo zda má hluboké kořeny, a to i tváří v tvář silným zkouškám."
Kardinál se poté pozastavil nad skvělou diplomatickou službou, kterou Casaroli vykonával po více než deset let poznamenaných světem stále rozděleným "železnou oponou." Vyzdvihl "jeho trpělivou a vzácnou diplomatickou činnost, jejímž cílem bylo především v letech konfliktu mezi Východem a Západem obnovit alespoň minimální naději na přežití a budoucnost církví utlačovaných komunistickými režimy." Státní tajemník rovněž připomněl, že Casaroli byl definován jako "muž dialogu", avšak "dlouhého a únavného dialogu," "oceňovaného a umožňovaného mnoha osobnostmi," včetně významných osobností kurie, ale zároveň "odmítaného a kritizovaného jinými osobnostmi, protože byl neprávem považován za příliš submisivního a odříkavého tváří v tvář bloku vedenému Sovětským svazem." Čin, který, jak Parolin dále zdůraznil, byl oživován "velkou vírou v poslání církve, povolané hlásat naději Božího království chudým i bohatým, učeným i nevzdělaným, věřícím i agnostikům. A proč ne, i ateistům."
Závěrem státní tajemník zmínil schopnost kardinála Casaroliho zůstat i prostým knězem, "zamilovaným do své apoštolské služby, kterou po mnoho let až do své smrti vykonával s několika generacemi mladých vězňů v římských věznicích pro mladistvé." "A pro tyto nešťastné 'doživotní' mladíky," vyprávěl Parolin, "Casaroli vydal téměř všechny peníze, které měl, aby jim poskytl oblečení a další nezbytné věci." V pozadí křišťálově čisté víry tehdejšího státního sekretáře vždy stálo pevné přesvědčení, že věřit pro každého křesťana "znamená svěřit se Ježíši Kristu, pravému Božímu Synu, Mesiáši a Spasiteli celého lidstva." Tento odkaz "byl vždy přítomen v jeho diplomatické činnosti." Na závěr kardinál Parolin konstatoval, že Casaroli "vždy hleděl k bezbřehým a dosud neodhaleným horizontům dějin a doufal v budoucnost široce vytýčenou Prozřetelností."
Redakčně upraveno