Papežova “labutí píseň” o kněžství: blízkost k Bohu, biskupovi, kněžím a lidu

Celibát je dar, kterého si latinská církev váží, ale je to dar, který, aby mohl být prožíván jako posvěcení, vyžaduje zdravé vztahy, vztahy opravdové úcty a opravdového dobra, které mají svůj kořen v Kristu, řekl dnes papež František ve své zahajovací promluvě na mezinárodním sympoziu o kněžství, které zorganizovala Kongregace pro biskupy spolu s Centrem pro výzkum a antropologii povolání, a které do 19. února probíhá v aule Pavla VI.

„Bez přátel a bez modlitby se celibát může stát nesnesitelným břemenem a protimluvem k samotné kráse kněžství“, varoval papež a dodal: „Odvažuji se říci, že tam, kde funguje kněžské bratrství a existují pouta opravdového přátelství, je možné prožít i celibátní volbu s větším klidem“. V jádru papežova rozsáhlého a výstižného proslovu, který trval asi hodinu, byly čtyři dimenze blízkosti, která je základem kněžské identity: jedná se o vztahy blízkosti k Bohu, biskupovi, kněžím a Božímu lidu.

„Jsem si vědom toho, že o kněžství by se dalo hodně mluvit a teoretizovat“, prohlásil František v úvodu a vysvětlil, že u zrodu jeho promluvy stálo více než padesát let jeho vlastního kněžství: „Nevím, zda jsou tyto úvahy 'labutí písní' mého kněžského života, ale rozhodně vás mohu ujistit, že vycházejí z mé zkušenosti“, upřesnil.

„Změna nás vždy staví před různé způsoby, jak se s ní vypořádat“, pokračoval. „Problém spočívá v tom, že mnohé činy a postoje mohou být užitečné a dobré, ale nikoli všechny mají příchuť evangelia“, doplnil a popsal dva typy úniku, kterým je třeba se vyhnout: „jsou to postoje žoldáka, který vidí přicházet vlka a utíká: utíká do minulosti nebo utíká do budoucnosti“. „Ani jeden z těchto postojů nevede k vyspělým řešením“, ubezpečil papež, který naopak upřednostňuje „postoj, který vychází ze sebevědomého převzetí odpovědnosti za skutečnost, zakotvený v moudré živé tradici církve, která si může dovolit jít cestou vpřed beze strachu“.

 „Někteří kněží či biskupové potřebují evangelizaci: to se stává, to je drama dneška“, analyzoval dále papež, podle něhož „dnešní kněz více než recepty a teorie potřebuje konkrétní nástroje, s jejichž pomocí by zvládal svou službu, poslání a každodenní život“.  „Bez smysluplného vztahu s Pánem je naše služba odsouzena k tomu, aby se stala sterilní“, postěžoval si František a vyznal: „Vzpomínám si na důležité okamžiky svého života, v nichž mě tato blízkost Pánu rozhodujícím způsobem podržela v temných chvílích“. „Bez důvěrné modlitby, duchovního života, konkrétní blízkosti Bohu skrze naslouchání Slovu, eucharistické slavení, tichou adoraci, svěření se Marii, moudré duchovní doprovázení, svátost smíření, bez této konkrétní blízkosti je kněz takříkajíc jen unaveným dělníkem, který se netěší z výhod, jimiž Pán zahrnuje své přátele“, podotkl papež.  

Podle jednoho z mnoha příměrů, jimiž František okořenil svůj projev: „je knězem člověk, který je schopen nechat se zavést na poušť”, a má „dostatečně široké srdce, aby v něm našel místo pro bolest svěřeného lidu”.  Příliš často se však „v kněžském životě praktikuje modlitba pouze jako povinnost a zapomíná se, že přátelství a láska nemohou být ukládány jako nějaké vnější pravidlo, nýbrž jsou základní volbou našeho srdce”.

„Když se kněží uzavřou do sebe, vedou staromládenecký život”, poznamenal poté František, který rovněž varoval před různými nešvary, ohrožujícími společenství. Na prvním místě zmínil závist jako “destruktivní postoj”, který vede k pomluvám a také ke „klerikálním formám šikany”: „Je to nemoc, která se projevuje v kněžském životě” řekl papež.  Protilátkou je bratrská láska, která se pro kněze “neomezuje na malou skupinu”. Kněžskou identitu nelze chápat bez příslušnosti ke svatému věřícímu Božímu lidu, zopakoval František a upřesnil, že lid není logická ani mýtická kategorie. Lid si žádá „pastýře, nikoli odborníky na posvátno či státní kněžské úředníky, hledá pastýře, kteří znají soucit, odvážné muže, schopné podat ruku zraněným, kontemplativní muže, kteří ve své blízkosti lidu mohou na ranách světa zvěstovat sílu Vzkříšení”.

V naší „společnosti se hojně vyskytuje pocit osiřelosti, jsme propojeni se vším a se všemi, ale chybí nám zkušenost sounáležitosti, která je mnohem víc než jen propojení”, všímal si dále František, podle něhož dokáže „pastýřova blízkost svolávat společenství a podporovat růst pocitu sounáležitosti”. „Pokud se pastýř ztratí, odejde, i ovce se rozprchnou a budou v dosahu jakéhokoli vlka”, upozornil František. Právě sounáležitost se stává „protilátkou proti deformaci kněžského povolání, která vzniká tehdy, když se zapomíná, že kněžský život je dluhem vůči druhým: je dlužný Pánu a lidem, které mu svěřil”. Opakem kýžené sounáležitosti se stávají “klerikalismus a rigidita”, které papež nazval zvráceností, a to nejen v případě kněží. „Když hovořím o klerikalismu, mám na mysli rovněž klerikalizaci laiků”, vyzdvihl papež, “na podporu malé elity, která se utváří kolem kněze a nakonec narušuje i základní poslání laiků”.

Audience pro účastníky sympozia o kněžství v aule Pavla VI.

(jag)