Papežova homilie z velikonoční vigilie

Homilie papeže Františka z velikonoční vigilie, kterou přednesl během bohoslužby předsedané kardinálem Re.

Krásu hvězdných nocí připomíná mnoho spisovatelů. Ale válečné noci jsou protkány světlými záblesky smrti. Bratři a sestry, nechme se v tuto noc vzít za ruku ženami evangelia, abychom spolu s nimi objevili úsvit Božího světla, které září v temnotách světa. Tyto ženy, když už noc pohasínala a první světlo úsvitu se bez hlesu probouzelo, šly ke hrobu, aby pomazaly Ježíšovo tělo. Tam je čekal ohromující zážitek: nejprve zjistili, že hrob je prázdný, pak uviděli dvě postavy v oslnivém rouchu, které jim řekly, že Ježíš vstal, a hned to běžely oznámit ostatním učedníkům (srov. Lk 24,1-10). Těmito třemi skutky vstupujeme i my do Pánových Velikonoc.

Ženy vidí. První zvěst o vzkříšení není svěřena formuli, které je třeba porozumět, ale znamení, které je nutné kontemplovat. Na hřbitově, u hrobu, kde by mělo být vše uspořádané a klidné, ženy "zjistily, že kámen je od hrobu odstraněn, a když vstoupily, tělo Pána Ježíše nenašly" (v. 2-3). Velikonoce tedy začínají změnou našich plánů. Přichází s darem překvapivé naděje. Není však snadné ji přivítat. Někdy – a to si musíme přiznat – nemá tato naděje v našich srdcích místo. Stejně jako u žen v evangeliu v nás převládají otázky a pochybnosti a naší první reakcí při setkání s nečekaným znamením je strach, "tvář skloněná k zemi" (srov. v. 4-5).

Příliš často se díváme na život a realitu s očima obrácenýma dolů, hledíme jen na to, co se děje dnes, jsme zklamaní z budoucnosti, uzavíráme se do svých potřeb, usazujeme se ve vězení apatie, zatímco si stále stěžujeme a myslíme si, že se věci nikdy nezmění. A tak zůstáváme nehybně stát před hrobem rezignace a fatalismu a pohřbíváme radost ze života. Pán nám však v tuto noc chce dát jiné oči, které budou osvětleny nadějí, že strach, bolest a smrt nad námi nemají poslední slovo. Díky Ježíšovým Velikonocům můžeme udělat skok z nicoty do života, "a smrt nás už nebude moci připravit o naši existenci" (K. RAHNER, Co znamenají Velikonoce, Brescia 2021, 28). Naše existence byla zcela a navždy zahrnuta bezmeznou Boží láskou. Je pravda, že nás to může vyděsit a ochromit. Ale Pán vstal z mrtvých! Vzhlédněme vzhůru, sejměme z očí závoj hořkosti a smutku, otevřeme se Boží naději!

Za druhé, ženy naslouchají. Když spatřily prázdný hrob, řekli jim dva muži v zářivých šatech: "Proč hledáte mezi mrtvými toho, který je naživu? Není zde, vstal z mrtvých" (v. 5-6). Dělá nám dobře, když slyšíme a opakujeme tato slova: Není tady! Pokaždé, když tvrdíme, že jsme o Bohu všechno pochopili, že ho dokážeme vměstnat do svých schémat, opakujme si: Není tu! Pokaždé, když ho hledáme jen ve svých emocích, často prchavých, nebo ve chvíli, kdy ho potřebujeme, abychom ho pak v konkrétních situacích a každodenních rozhodnutích odložili stranou a zapomněli na něj, opakujeme: On tu není! A když si myslíme, že ho uvězníme ve svých slovech, ve svých formulích, ve svých zvycích, ale zapomínáme ho hledat v nejtemnějších koutech života, tam, kde jsou ti, kdo pláčou, kdo bojují, trpí a doufají, opakujme: není tu!

Poslechněme si také otázku adresovanou ženám: "Proč hledáte mezi mrtvými toho, který je živý?" Velikonoce nemůžeme uskutečnit, pokud budeme i nadále setrvávat ve smrti, pokud zůstaneme zajatci minulosti, pokud v životě nebudeme mít odvahu nechat si odpustit od Boha, který odpouští všechno, odvahu změnit se, skoncovat se zlými skutky, rozhodnout se pro Ježíše a jeho lásku, pokud budeme i nadále redukovat víru na amulet a dělat z Boha krásnou vzpomínku na minulé časy, místo abychom se s ním dnes setkali jako s živým Bohem, který chce proměnit nás i svět. Křesťanství, které hledá Pána mezi přežitky minulosti a zavírá ho do hrobu zvyku, je křesťanstvím bez Velikonoc. Ale Pán vstal z mrtvých! Nezdržujme se u hrobů, ale jděme a znovu objevme Jeho, Živého! A nebojme se ho hledat také ve tvářích našich bratří a sester, v dějinách těch, kdo doufají a sní, v bolesti těch, kdo pláčou a trpí: Bůh je tam!

Nakonec ženy oznamují. Co oznamují? Radost ze vzkříšení. Velikonoce se nedějí proto, aby důvěrně utěšily ty, kdo truchlí nad Ježíšovou smrtí, ale aby otevřely jejich srdce mimořádné zvěsti o Božím vítězství nad zlem a smrtí. Světlo Zmrtvýchvstání tedy nechce udržovat ženy v extázi osobní radosti, netoleruje usedlé postoje, ale vytváří misionářské učedníky, kteří se "vracejí od hrobu" (srov. v. 9) a přinášejí evangelium Zmrtvýchvstalého všem. Proto ženy po tom, co viděly a slyšely, běží oznámit učedníkům radost ze vzkříšení. Vědí, že by mohly být považovány za blázny, a to do té míry, že evangelium říká, že jejich slova zněla "jako blouznění" (v. 11), ale nedbají o svou pověst, o ochranu svého obrazu; neměří své pocity, nepromýšlejí svá slova. Měly jen oheň v srdci, aby přinesly zprávu, oznámení: "Pán vstal z mrtvých!"

A jak krásná je církev, která takto prochází ulicemi světa! Beze strachu, bez taktizování a oportunismu, pouze s touhou přinášet všem radost evangelia. K tomu jsme povoláni: zakoušet vzkříšeného Pána a dělit se o to s ostatními; odvalit kámen z hrobu, v němž jsme Pána často uzavřeli, a šířit jeho radost ve světě. Dejme vstát z mrtvých Ježíši, živému, z hrobů, do kterých jsme ho zavřeli; osvoboďme ho od formalit, do kterých jsme ho často uvěznili; probuďme ho ze spánku klidného života, do kterého jsme ho někdy uložili, aby nás už nerušil a netrápil. Vnášejme ho do svého každodenního života: projevy pokoje v této době poznamenané válečnými hrůzami; skutky smíření v narušených vztazích a soucitem s těmi, kdo jsou v nouzi; skutky spravedlnosti uprostřed nerovnosti a pravdy uprostřed lží. A především skutky lásky a bratrství.

Bratři a sestry, naše naděje se jmenuje Ježíš. Vstoupil do hrobu našeho hříchu, přišel na nejvzdálenější místo, kde jsme byli ztraceni, prošel spletí našich strachů, nesl tíhu našich útlaků a z nejtemnějších hlubin naší smrti nás probudil k životu a proměnil náš smutek v tanec. Oslavme Velikonoce s Kristem! Je živý a stále tudy prochází, proměňuje, osvobozuje. Při něm už zlo nemá moc, selhání nám nemůže zabránit začít znovu, smrt se stává průchodem pro začátek nového života. Protože s Ježíšem, Zmrtvýchvstalým, není žádná noc nekonečná a i v té nejhustší tmě září jitřenka.

(Papež pak oslovil starostu ukrajinského Melitopolu Ivana Fedorova a další hosty z Ukrajiny:) V této temnotě, ve které žijete, pane starosto, dámy a pánové poslankyně a poslanci, v temnotě války, krutosti, se všichni modlíme, modlíme se s vámi a za vás tuto noc. Modlíme se za tolik utrpení. My vám můžeme jen poskytnout naši společnost, naši modlitbu a říci: "Odvahu! Doprovázíme vás!" A také vám sdělit to největší, co dnes slavíme: Christòs voskrés! [Kristus vstal z mrtvých!]

Přeložil Petr Vacík