Papežova homilie v L 'Aquile

Papež sloužil mši svatou na nádvoří baziliky Collemaggio a na základě evangelia této neděle se věnoval pojmům pokora, odpuštění a mírnost.

Papežovu homilii přinášíme v plném znění:

Svatí jsou fascinujícím vysvětlením evangelia. Jejich životy jsou privilegovaným úhlem pohledu, z něhož můžeme nahlédnout na dobrou zprávu, kterou přišel hlásat Ježíš, totiž že Bůh je náš Otec a každý je jím milován. To je jádro evangelia a Ježíš je důkazem této Lásky, jeho vtělením, jeho tváří.

Dnes slavíme eucharistii ve zvláštní den pro toto město a pro tuto církev: Celestýnskou slavnost odpuštění. Jsou zde uloženy ostatky svatého papeže Celestýna V. Zdá se, že tento muž si plně uvědomuje to, co jsme slyšeli v prvním čtení: "Čím větší jsi, tím více se pokořuj a najdeš milost před Hospodinem" (Sir 3,18). Mylně si pamatujeme postavu Celestýna V. jako "toho, kdo učinil velké odmítnutí", jak se vyjádřil Dante v Božské komedii; ale Celestýn V. nebyl mužem "ne", byl mužem "ano".

Ve skutečnosti neexistuje jiný způsob, jak uskutečnit Boží vůli, než přijmout sílu pokorných. Právě proto, že jsou takoví, vypadají pokorní v očích lidí jako slabí a poražení, ale ve skutečnosti jsou pravýmivítězi, protože jako jediní zcela důvěřují Pánu a znají jeho vůli. Bůh skutečně "zjevuje svá tajemství pokorným. [...] Skrze pokorné je oslaven" (Sir 3,19-20). V duchu světa, který ovládá pýcha, nás dnešní Boží slovo vyzývá, abychom byli pokorní a mírní. Pokora nespočívá v tom, že se znehodnocujeme, ale ve zdravém realismu, který nás nutí uvědomit si své možnosti, ale také svou bídu. Právě pokora, která vychází z naší bídy, nás nutí odvrátit se od sebe a obrátit svůj pohled k Bohu, který může všechno a také pro nás získává to, co sami nemůžeme mít. "Tomu, kdo věří, je možné všechno" (Mk 9,23).

Silou pokorných je Pán, ne strategie, lidské prostředky, logika tohoto světa, výpočty... ne. Je to Pán. V tomto smyslu byl Celestýn V. odvážným svědkem evangelia, protože žádná logika moci ho nemohla uvěznit a řídit. Obdivujeme v něm církev, která je svobodná od světské logiky a plně svědčí o Božím jménu, jímž je Milosrdenství. To je jádro evangelia, protože milosrdenství znamená vědět, že jsme milováni v naší bídě. Nelze pochopit milosrdenství, pokud nerozumíme vlastní bídě. Být věřícím neznamená přiblížit se obskurnímu a děsivému Bohu. List Židům to připomíná: "Nestanuli jste jako Izrael před tím, co je hmatatelné: před ‚hořícím ohněm, temnotou, mrákotou, bouří, zvukem polnice a před hlasem Božích slov‘, při němž posluchači prosili, aby toho byli ušetřeni." (12,18-19). Ne. Ne, drazí bratři a sestry, ne, přiblížili jsme se k Ježíši, Božímu Synu, který je milosrdenstvím Otce a láskou, která zachraňuje. Ale milosrdenství je On: jen milosrdenství může promluvit do vlastní bídy. Pokud si někdo z nás myslí, že může dosáhnout milosrdenství jinak než skrze vlastní utrpení, zvolil špatnou cestu. Proto je důležité porozumět vlastní realitě.

L'Aquila po staletí uchovává dar, který jí zanechal sám papež Celestýn V. Je to výsada připomínat všem, že s milosrdenstvím, a pouze s ním, může být život každého muže a ženy prožíván s radostí. Milosrdenství je zkušenost pocitu přijetí, obnovy, posílení, uzdravení, povzbuzení. Mít odpuštění znamená prožívat tady a teď to, co se nejvíce blíží vzkříšení. Odpuštění je přechod od smrti k životu, od zkušenosti úzkosti a viny ke svobodě a radosti. Kéž je tento chrám vždy místem, kde se můžeme smířit a zažít milost, která nás postaví na nohy a dá nám další šanci. Náš Bůh je Bohem možností: kolikrát, Pane? Jednou, sedmkrát, sedmdesátkrát sedmkrát... On je Bůh, který ti vždycky dá další šanci. Buďte chrámem odpuštění, ne jen jednou za rok, ale vždy, každý den, chápete? Takto se buduje mír - skrze přijaté a darované odpuštění.

Ale začít je třeba od vlastní bídy a hledat v ní, jak dojít k odpuštění, protože i ve vlastní bídě vždy najdeme něco ze světla, které je cestou k Pánu. Je to On, kdo v bídě vytváří světlo. Dnes ráno jsem si na to například vzpomněl, když jsme dorazili do L'Aquily a nemohli přistát: hustá mlha, všechno bylo tmavé, nešlo to. Pilot vrtulníku kroužil, kroužil, kroužil... na konci uviděl malou díru a (udělá gesto) vletěl tam, podařilo se mu to: je to mistr. A já jsem si pomyslel: totéž se děje s bídou, s naší vlastní bídou. Tolikrát se tam díváme, kdo jsme: nic, méně než nic; a kroužíme, kroužíme... ale někdy Pán udělá malou skulinku: "Vejdi tam, to jsou Pánovy rány." A milosrdenství existuje, ale je ve vaší bídě. Tam je prostor, který ti Pán ve tvé bídě udělá, abys do něj mohl vstoupit. Milosrdenství, které přichází ve tvé, v mé, v naší bídě.

Drazí bratři a sestry, zemětřesení vás velmi zasáhlo a jako lid se snažíte vstát a postavit se na nohy. Ti, kdo trpěli, si však musí umět svého utrpení vážit, musí pochopit, že v temnotě, kterou prožili, dostali také dar pochopit bolest druhých. Můžete uchovávat dar milosrdenství, protože víte, co znamená ztratit všechno, vidět, jak se rozpadá to, co jste vybudovali, opustit to, co vám bylo nejdražší, cítit ztrátu těch, které jste milovali. Milosrdenství si dokážete vážit, protože jste zažili trápení.

Každý člověk může v životě, aniž by nutně musel zažít zemětřesení, zažít takříkajíc "zemětřesení duše", které ho postaví do kontaktu s jeho vlastní křehkostí, omezeností a bídou. Při této zkušenosti může člověk přijít o všechno, ale může se také naučit opravdové pokoře. Za takových okolností se člověk může nechat životem rozběsnit, nebo se může naučit mírnosti. Pokora a mírnost jsou tedy vlastnosti člověka, jehož úkolem je střežit milosrdenství a vydávat o něm svědectví. Ano, protože když k nám přichází milosrdenství, je to proto, že ho střežíme, a také proto, abychom o tomto milosrdenství mohli vydávat svědectví. Je to dar pro mě ubohého: milosrdenství - ale toto milosrdenství musí být předáváno i druhým jako dar od Pána.

Je tu však i varovný signál, který nás upozorňuje, že jdeme špatnou cestou, a dnešní evangelium nám to připomíná (srov. Lk 14,1.7-14). Jak jsme slyšeli, Ježíš je pozván na oběd do domu jednoho farizeje a pozorně sleduje, jak se mnozí předhánějí, aby získali nejlepší místa u stolu. To mu dává podnět k vyprávění podobenství, které zůstává platné i pro nás dnes: "Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: ‚Uvolni mu své místo!‘ a ty pak musíš s hanbou dozadu" (v. 8-9). Lidé si příliš často myslí, že jejich hodnota závisí na tom, jaké místo na tomto světě zaujímají. Člověk není místo, které zaujímá; člověk je svoboda, které je schopen a kterou plně projevuje, když zaujímá poslední místo, nebo když je pro něj vyhrazeno místo na kříži. Křesťan ví, že jeho život není kariérou na způsob tohoto světa, ale kariérou na způsob Boha, který o sobě řekne, že přišel, aby sloužil, a ne aby si nechal sloužit (srov. Mk 10,45). Dokud nepochopíme, že revoluce evangelia spočívá v tomto druhu svobody, budeme i nadále svědky válek, násilí a nespravedlnosti, které nejsou ničím jiným než vnějším projevem nedostatku vnitřní svobody. Kde není vnitřní svoboda, tam se prosazuje sobectví, individualismus, egoismus, útlak a všechna tato neštěstí. A ta se pak ujímají vedení.

Bratři a sestry, kéž je L'Aquila skutečně hlavním městem odpuštění, hlavním městem míru a smíření! Kéž L'Aquila dokáže všem nabídnout onu proměnu, kterou Maria zpívá v Magnificat: "Mocné svrhl z trůnů, ponížené povýšil" (Lk 1,52); tu, kterou nám Ježíš připomněl v dnešním evangeliu: "Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen" (Lk 14,11). A právě Marii, kterou uctíváte titulem Spása lidu L'Aquily, chceme svěřit rozhodnutí žít podle evangelia. Kéž na její mateřskou přímluvu dosáhne odpuštění a pokoje pro celý svět. Vědomí vlastní bídy je krásou milosrdenství.

Přeložil Petr Vacík