Papež: Zpovědní tajemství se vztahuje na vše vyřčené

Papež František dnes v aule Pavla VI. přijal kněze, kteří se účastnili 32. kurzu o významu vnitřního oboru svědomí (forum internum), každoročně pořádaného Apoštolskou penitenciárií. Papež se zaměřil na klíčová slova, podstatná pro zpovědníkovu službu: vstřícnost, naslouchání, doprovázení. Nevyhnutelně k nim náleží radost, která se k nim vždy druží.

Fotogalerie

5

V úvodu papež vyzval nejen účastníky kurzu, který letos bylo osm set, ale též všechny ostatní zpovědníky, aby si v postní době přečetli a promeditovali „Nótu Apoštolské penitenciárie o důležitosti vnitřního oboru svědomí a nedotknutelnosti svátostné pečeti“ (2019), která se dotýká aktuálních aspektů svátostného smíření.

„V jednom nedávném rozhovoru jsem použil poněkud nezvyklý výraz, když jsem prohlásil, že »odpuštění je lidské právo«. (...) Odpuštění je »právo« v tom smyslu, že Bůh, v Kristově velikonočním tajemství, je celistvě a nezvratně daroval každému člověku, který je ochoten k jeho přijetí v pokorném a kajícném srdci. Pokud jako zpovědníci velkoryse udílíme Boží odpuštění, spolupracujeme na uzdravení lidí a světa, na uskutečňování oné lásky a pokoje, po kterých mocně touží každé lidské srdce. Přispíváme – dovolte mi to slovo – k duchovní »ekologii« světa“.

Svatý otec poté rozvíjel další promluvu na základě tří zásadních rozměrů zpovědní služby: vstřícnost, naslouchání a doprovázení – tří tváří lásky, které ustavičně doplňuje radost.

„Vlídné přijetí má být základní zpovědníkovou vlastností, neboť tak kajícníkovi pomáhá, aby ke svátosti přistupoval ve správném duchu, nestahoval se do sebe a vlastního hříchu, nýbrž otevřel se vůči Božímu otcovství a daru milosti. Přijetí je měřítkem pastorační lásky (...), které oplývá plody jak pro kajícníka tak pro zpovídajícího, který jako otec marnotratného syna prožívá své otcovství a raduje se nad synovým návratem. Máme takovou vstřícnost a  radost? Vyrovnanost zpovědníka, který dokáže ve dne či večer příchozího přivítat, vyzvat k usednutí a nechat ho mluvit? Umíme navodit atmosféru pokoje a radosti?“

Naslouchat je více než jen slyšet, pokračoval papež v souvislosti s druhým hlediskem a varoval před zlozvykem, jímž je zpovědníkovo naslouchání sobě sama.

„Při některých zpovědích není zapotřebí téměř anebo vůbec nic vyslovit – berte to jako radu a výzvu, ale pouze vyslechnout a odpustit. Prosím, vyvarujte se jakékoli zvídavosti...(...) Nejste mučitelé, ale milující otcové. Zvědavost náleží ďáblu, pomyslete, kdyby tak Ježíš nakládal s vámi. Naslouchání je forma lásky, která druhému člověku dává pocítit, že je milován“.

Zpověď se totiž někdy stává zpytováním svědomí pro samotného zpovědníka, který se takříkajíc oprošťuje od vlastního ega, aby přijal druhého člověka v důvěře v Boží moc a úkol svěřený Pánem. Zpovědník nerozhoduje namísto věřícího, nenahrazuje jeho svědomí, nýbrž má jej doprovázet k poznání pravdy a Boží vůle v konkrétním prožitku.

„Někdy stačí dvě, tři správná slova, nemusí to být nedělní kázání. Kajícník chce totiž odejít co nejdříve, což je pochopitelné. Je nezbytné, abychom trvale rozlišovali mezi skutečnou zpovědí, vázanou na zpovědní tajemství, a dialogem při duchovním doprovázení, který též vyžaduje rezervovanost, byť v odlišné formě“.

V této souvislosti papež upozornil na neporušitelnost zpovědního tajemství, která se týká všeho, co bylo ve zpovědnici vyřčeno – jak vyznání hříchů, tak veškerých dalších údajů. Pečeť zpovědního tajemství se váže k celému trvání zpovědi, od jejího počátku až do konce, alespoň za tohoto pontifikátu, vyzdvihl František. V závěru půlhodinové promluvy se papež vrátil k osobním vzpomínkám na dva zpovědníky, ztělesňující Boží milosrdenství, kteří ovlivnili jeho život – již zesnulého buenosaireského eucharistiána, o. Aristiho, a kapucína, dosud působícího v témže měste, o. Luise Dli.