Papež vysídleným obyvatelům Jižního Súdánu: Jste zárodkem růstu vaší země

V Džubě se František v doprovodu anglikánského primase Welbyho a moderátora Valného shromáždění Skotské církve Greenshieldse setkal v Sále svobody se zástupci obyvatel jednotlivých táborů.

"Jsem s vámi, trpím za vás a s vámi." František přišel mezi vysídlené obyvatele Jižního Súdánu, kteří ho přivítali v Síni svobody, přišli z tábora poblíž hlavního města i z jiných částí země, pro tuto příležitost si oblékli své nejlepší ozdoby, několik dní nacvičovali tance a písně. Papež je objímá slovy, která vyjadřují společnou touhu setkat se a která se dnes po dlouhém čekání naplňuje.  Dívá se jim do očí, podává jim ruku, jim, obětem této země zničené násilím a nenávistí, vedle něj arcibiskup z Canterbury Welby a moderátor Skotské církve Greenshields, "bratři", kteří ho doprovázejí na "této pouti za mír". Pak jeho zvolání:

"Všechny se srdcem na dlani žádám: přijďme na pomoc Jižnímu Súdánu, nenechávejme jeho lid, který tolik trpěl a trpí, samotný!”

Jejich oči se od papeže neodtrhnou, nerozumějí italsky, ale vědí, že mluví k nim a za ně, že je jejich hlasem. František znovu vyzývá vládce, aby ukončili všechny konflikty a vážně obnovili mírový proces, aby skončilo násilí a lidé se vrátili k důstojnému životu."

“Právě kvůli devastaci způsobené násilím a povodněmi musely miliony našich bratrů a sester, jako jste vy, včetně mnoha matek s dětmi, opustit svou zemi a své vesnice a domovy. Bohužel se v této sužované zemi stalo vysídlení nebo uprchlictví běžnou a kolektivní zkušeností.”

Pouze mír, stabilita a spravedlnost mohou těmto lidem zaručit "rozvoj a reintegraci", ale nemůžeme ztrácet čas, nemůžeme čekat:

“Obrovské množství dětí narozených v těchto letech poznalo pouze realitu táborů pro vysídlené osoby, zapomnělo vůni domova, ztratilo spojení se svou vlastí, se svými kořeny, se svými tradicemi.”

Budoucnost nemůže být v táborech pro vysídlené osoby, protože děti musí chodit do školy a hrát fotbal, odpovídá papež Josefovi, který je tlumočníkem utrpení těch nejmenších. Jihosúdánská společnost se musí otevřít, stát se jedním národem, mluvit všemi jazyky, kterými se v zemi mluví, naučit se přijímat ty, kteří jsou odlišní, znovu objevit smířené bratrství a budovat svou budoucnost společně s budoucností celého společenství:

“A je naprosto nezbytné vyhnout se marginalizaci skupin a vytváření  ghett. Pro všechny tyto potřeby však existuje nutnost míru. A pomoc mnoha lidí, vlastně všech.”

V Jižním Súdánu přetrvává "největší uprchlická krize v Africe", František vyjmenovává dramata, která zemi sužují: 4 miliony vysídlených osob, dvě třetiny obyvatelstva postižené nedostatkem potravin a podvýživou, prognóza humanitární tragédie, která se hrozí zhoršit. Poté se obrací s poděkováním na Saru Beysolow Nyantiovou, zástupkyni zvláštního zástupce mise OSN v Jižním Súdánu, a opakuje její slova:

Matky, ženy jsou klíčem k přeměně země: pokud dostanou správné příležitosti, díky své pracovitosti a svému postoji vážit si života, budou schopny změnit tvář Jižního Súdánu, dát mu klidný a soudržný rozvoj!

Ženy, všechny, od dívek po babičky, musí být chráněny a respektovány, ceněny a ctěny, jinak nebudou mít žádnou budoucnost. Ekumenická pouť do Jižního Súdánu chce dát "křídla" naději těch, kteří ji nikdy neztratili, těm, kteří mají sílu modlit se a zpívat, těm, jejichž ruce jsou prázdné, ale srdce plné víry, těm, kteří navzdory tomu, že jsou zraněni bolestí, nepřestávají "snít o lepší budoucnosti", protože i z holé země vysídleného tábora se může zrodit nové osivo, které přinese ovoce.

“Rád bych vám řekl: jste zárodkem nového Jižního Súdánu, zárodkem plodného a prosperujícího růstu vaší země. Jste to vy, ze všech různých etnických skupin, vy, kteří jste trpěli a trpíte, ale nechcete na zlo odpovídat dalším zlem. Vy, kteří se rozhodujete pro bratrství a odpuštění, vytváříte lepší zítřek.”

Oběti bratrovražedného a ničivého násilí mohou být semeny naděje, stromy, které pohlcují znečištění násilí, aby vrátily kyslík bratrství, přestože jsou dnes "zasazeny" v nepohodlí a nejistotě, což jim však nebrání "zažít", že jsou "zakořeněny ve stejném lidství".

František vyzývá všechny k novému "příběhu setkání", aby opustili ten, který se vyznačuje násilím, a vydali se na cestu jiného, mírového příběhu, jehož předními stranami mohou být mladí lidé různých etnik:

“Jestliže konflikty, násilí a nenávist vytrhly z dobré paměti první stránky života této republiky, kéž jste to vy, kdo znovu napíše její mírovou historii! Děkuji vám za sílu vašeho ducha a za všechny vaše dobré skutky, které jsou Bohu tak milé a činí každý váš den vzácným.”

František děkuje všem, kdo pracují pro tuto zemi, od církevních společenství přes misionáře až po humanitární a mezinárodní organizace, zejména OSN, protože Jižnímu Súdánu, přestože má "území tak bohaté na zdroje", je třeba pomáhat zvenčí. Připomněl humanitární pracovníky, kteří tam přišli o život, a vysvětlil, že je třeba doprovázet obyvatelstvo "na cestě k rozvoji" a podporovat ho v samostatném růstu, například podporou zemědělství a chovu dobytka. Poslední papežova myšlenka směřuje ke všem uprchlíkům, kteří museli opustit zemi, k těm, kteří se nemohou vrátit, jejichž území bylo okupováno, přáním je, aby se "mohli vrátit a být protagonisty budoucnosti své země a přispívat k jejímu rozvoji konstruktivním a mírovým způsobem". A pak následovalo zvláštní požehnání všem dětem Jižního Súdánu, o které požádala Nyakuor Rebecca, malá vysídlená dívka z tábora v Džubě:

""My tři jako bratři udělíme požehnání: spolu s mým bratrem Justinem a mým bratrem Iainem udělíme požehnání společně. Kéž k vám spolu s ním doputuje požehnání mnoha křesťanských bratří a sester z celého světa, kteří vás obejmou a povzbudí, protože vědí, že ve vás, ve vaší víře, ve vaší vnitřní síle a ve vašich snech o míru září celá krása lidského bytí.”