Papež: Vyděračství několika mocných dusí hlas volající po míru

Ptejme se svého osobního a kolektivního svědomí, zda je Kristova chudoba věrnou družkou našich životů, vybízí papež František v poselství k VI. Světovému dni chudých, který letos připadne na 13. listopad. Tento den vyhlásil Petrův nástupce v závěru Roku milosrdenství, aby se stal konkrétní připomínkou mimořádného Svatého roku, a to pokaždé o neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Poselství papeže Františka pod titulem: „Ježíš Kristus (...) stal se pro vás chudým“ (2 Kor 8,9) dnes ve Vatikánu přiblížil brífink v Tiskovém středisku Svatého stolce. Jak papež podotýká v jeho úvodu, také letos se vrací Světový den chudých, aby nás vyprovokoval k prospěšné úvaze o osobním životním stylu a mnoha formách bídy, přítomných ve světě, který sotva vybředl z pandemického hospodářského propadu, aby byl vzápětí stržen novou, válečnou pohromou.

Vyděračství několika mocných dusí hlas volající po míru

„Válka na Ukrajině se přidružila k regionálním válkám, které v těchto letech kosí oběti a rozsévají zkázu. Její rámec se jeví složitěji vzhledem k přímému zásahu „supervelmoci“, která vnucuje svou vůli na úkor zásady sebeurčení jednotlivých národů“, píše František a dodává: „Opakují se tragické scény zasuté v paměti a opětovné vzájemné vyděračství několika mocných přehlušuje hlas lidstva volající po míru“. Tato nesmyslná válka znovu plodí množství bídy, konstatuje papež, jemuž přicházejí na mysl žalmistova slova z babylónského vyhnanství. Jak patřičně odpovědět tolika lidem, zmítaným nejistotou?

Sdílet nemnoho, co mám, s tím, kdo nemá nic

Především tím, že odpovědně dostojíme svým počátečním závazkům a obnovíme původní motivaci, vyzdvihuje papež. S prodlužováním válečného konfliktu se totiž prohlubují jeho důsledky a národy, které přijaly uprchlíky, se stále větší námahou pokračují v pomoci, která přesáhla okamžitý krizový rozměr. Avšak, jak František připomíná, ačkoli válka dopadá na všechny, solidarita spočívá právě v tom, že sdílíme ono málo, které máme, s těmi, kteří nemají vůbec nic, aby tak nikdo netrpěl. „Jako členové občanské společnosti bděme nad hodnotami svobody, odpovědnosti, bratrství a solidarity. A jako křesťané zakládejme své bytí a jednání na ustavičné lásce, víře a naději“.

Kristova chudoba je milostí

Obdobně vyzýval sv. Pavel korintskou obec k dobročinnosti vůči jeruzalémským křesťanům poté, co po počáteční ochotě jejich horlivost poněkud poklesla: „Teď tedy doveďte to dílo ke konci, aby té ochotné vůli také odpovídal vykonaný skutek ‒ ovšem podle vašich možností“ (8,11). Apoštol nicméně nikoho nenutí („Neříkám to jako rozkaz, ale chtěl bych na horlivosti druhých vyzkoušet, že také vaše láska je pravá“; 2 Kor 8,8) k velkorysosti, jejímž nejsilnějším zdůvodněním by mělo být rozhodnutí pro Božího Syna, který se sám stal chudým. Sv. Pavel hovoří o Kristově „vysvlečení“ a dobrovolném přiodění chudobou jako o milosti, konkrétně o „milosti našeho Pána Ježíše Krista, který, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby“ (8,9). Pouze přijetím této milosti nabývá naše víra konkrétnosti a důslednosti.

Nikdo není zproštěn starosti o chudé a sociální spravedlnost

V opačném případě totiž ve vztahu k chudým nastupuje lhostejnost a nadměrné přilnutí k majetku, jimiž se projevují slabá víra a chabá, krátkozraká naděje. Papež poznamenává, že peníze jako takové nejsou problémem – spíše se máme zamyslet nad hodnotou, kterou jim přikládáme. Nikdo se nemůže cítit zproštěn starosti o chudé a sociální spravedlnost, přičemž, jak vysvětluje apoštol Korinťanům, jedná se o nastolení rovnosti: „Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání“ (8,13). Nejsme na světě proto, abychom přežívali, nýbrž aby byl všem lidem umožněn důstojný a šťastný život, zdůrazňuje dále František s poukazem na Ježíšovo poseltví, které odhaluje dvojí typ chudoby: ponižující bídu, jež zabíjí, a jinou, Kristovu chudoba, která naopak osvobozuje a přivádí k pokoji.

Ponižující a osvobozující chudoba

Ona vražedná a zoufalá chudoba je dcerou nouze, nespravedlnosti, vykořisťování, násilí a nerovného rozdělení zdrojů. Tím, že člověka vhání do krajní bídy, narušuje rovněž jeho duchovní rozměr, který bývá zcela zanedbán, avšak nikoli proto neexistuje anebo nemá cenu. Osvobozující chudoba plyne z vědomého rozhodnutí, které se oprošťuje od veškeré přítěže a míří k podstatě – pravé a nezištné lásce. Taková chudoba – paradoxně – osvobozuje, jak učí Pán. Ačkoli, stejně jako v Ježíšově době, zní toto učení jako „tvrdá řeč“ (Jan 6,60), je jedinou cestou k tomu, aby život zvítězil nad smrtí a důstojnost byla vykoupena z nespravedlnosti, všímá si papež.

Svatý Charles de Foucauld: chudý spolu s Kristem a bratr všech

V závěru poselství František cituje sv. Charlese de Foucauld, muže, „který se narodil bohatý, ale všeho se vzdal, aby následoval Krista a spolu s ním se stal chudým a bratrem všech“. Nedávno kanonizovaný světec varuje před pohrdlivým postojem vůči nuzným lidem, kteří podle jeho soudu ztělesňují „obraz Ježíše a jeho svatých rodičů. Staňme se tudíž bratry a druhy chudých, buďme nejchudšími z chudých jako Ježíš a spolu s ním chudé milujme a obklopujme se jimi“, naléhá francouzský světec, pro něhož, jak papež upozorňuje, se nejednalo o planá slova, nýbrž konkrétní životní styl.