Papež: Ve válce se netančí menuet, ale zabíjí

Papež František poskytl obsáhlé interview agentuře Télam. Vyzdvihuje v něm, že konflikty vznikají kvůli chybějícímu dialogu a vyjadřuje rozčarování nad neschopností OSN zabránit jim. Hodnotí téměř deset let svého pontifikátu za vědomí toho, že jednal jako katalyzátor požadavků, vznesených kardinálským sborem. A konečně vybízí svou rodnou Latinskou Ameriku, aby se vymanila z vykořisťovatelského imperialismu a podpořila setkání mezi lidem a suverenitou.

Fotogalerie

4

„Nemůžeme se vrátit k falešné jistotě politických a hospodářských struktur, které jsme měli dříve“ – to je jeden z významných výroků dlouhého papežova rozhovoru s novinářkou Bernardou Llorente z argentinské tiskové agentury Télam. Papež v něm uvažuje nad řadou témat – od pandemie, péče o společný domov a mladých lidí přes politickou angažovanost po církev v Latinské Americe a institucionální krizi. Vrací se také k velkému tématu, jímž je válka. A konečně se pokouší o bilanci vlastního pontifikátu, čímž se objevuje ústřední otázka, jak nakládat či nenakládat s krizemi a především jak se v nich pohybuje papež, který upozorňuje, že pokud se tento problém odkládá, krize se mění v konflikt. „A konflikt je cosi uzavřeného, hledá řešení ve svém rámci a ničí sám sebe“, podotýká František.

Afrika bez vakcín jako příklad špatného nakládání s pandemií
František také sleduje postoje, které se prosazují v souvislosti s koronavirovou epidemií a které, jak přiznává, se mu nelíbí. Uvádí jako příklad Afriku, která neměla k dispozici dostatek vakcín, což podle jeho soudu poukazuje na jiné zájmy při nakládání s pandemií, protože zde je zjevné, že „něco nezafungovalo“. Jak říká, „využívat krizi ku vlastnímu prospěchu znamená, že z ní vyjdeme špatně, a především, že z ní vyjdeme sami“. Papež kritizuje tuto domýšlivost jedné skupiny, která se domnívá, že se může z krize vyprostit: podle papeže se jedná o iluzi vzhledem k „částečné záchraně, která se týká hospodářství, politiky a některých mocenských sektorů“.

Válka je absencí dialogu
Jednou z nejdramatičtějších krizí je válka, jíž se papež široce věnuje v druhé části rozhovoru. Poukaz na Ukrajinu je zjevný, ovšem papež připomíná – v postupném chronologickém sledu – také tragédie, k nimž došlo ve Rwandě, Sýrii, Libanonu či Myanmaru. „Válka je bohužel každodenní krutostí. Ve válce se netančí menuet, ale zabíjí“, hořce konstatuje papež a opětovně obžalovává obchod se zbraněmi a jeho podporovatele. Vyjadřuje se také k pojmu „spravedlivé války“: „Může existovat spravedlivá válka, existuje právo na obranu, ale způsob, jakým se tento pojem dnes používá, musí být přehodnocen“, prohlašuje František a opětovně upozorňuje na důležitost vzájemného naslouchání – i v běžném životě, aby se tak vedl dialog a zamezilo jakékoli možnosti budoucích konfliktů. Vzpomíná rovněž na svou návštěvu na vojenském hřbitově v (severoitalské) Redipuglii u příležitosti stého výročí první světové války a na to, jak stěží zadržoval slzy. Totéž se mu přihodilo na vojenském hřbitově v Anziu. „Jaká krutost“, komentuje a při myšlence na vylodění v Normandii, kde kvůli nacismu zůstalo na pláži ležet třicet tisíc mrtvých těl mladých mužů, se táže: „Je něco takového ospravedlnitelné?“. Pak vybízí k návštěvám vojenských hřbitovů v Evropě, které napomáhají k pochopení.

Organizaci spojených národů chybí moc k zastavení válek
Z těchto úvah pak papež se svou příznačnou upřímností přechází k dnešní roli OSN, nad níž neskrývá své zklamání. Ačkoli Spojené národy přispívají k tomu, aby se odvrátily války, kupříkladu na Kypru, nedokáží jim zabránit. Podle papež se některé „zasloužilé instituce“ ocitly v krizi, k jejímuž řešení možná svítá nepatrná naděje, a jiné se zase zabývají výlučně vnitřními problémy.

Papež se poté vyslovuje k další krizi – oné ekologické, kterou nelze zanedbávat. František hovoří o pokřiveném nakládání s přírodou, která si ale za toto vytěžování dává zaplatit a přemůže nás. Neustále políčkujeme vesmír a špatně užíváme své síly, prohlašuje papež, kterého znepokojuje globální oteplování planety, což jej opětovně přivádí k tomu, aby vyprávěl o zrodu encykliky Laudato Si’. Upřesňuje přitom, že příroda není mstivá, ale neodpouští, pokud spustíme procesy, kvůli kterým chátrá.

Papež důvěřuje mladým lidem navzdory jejich znechucení
Důležité místo v rozhovoru zaujímá svět mladých lidí. Papež se dotýká zejména jejich neochoty k politické angažovanosti, která se jeví jako nevyhnutelná. „Jsou znechuceni“, říká papež a vyjmenovává příčiny tohoto rozčarování: korupci a mafiózní úmluvy. František naopak radí mladým lidem k tomu, aby se učili umění politiky, soužití, ale též politického boje, který „nás očišťuje od sobectví a přispívá k pokroku“. Papež nicméně vkládá důvěru do mladých lidí. Ačkoli třeba běžně nechodí na mši, je třeba jim pomáhat v růstu a doprovázet je.

Tradice neznamená zpátečnictví
Poté papež cituje skladatele Gustava Mahlera a připomíná, že „tradice je zárukou budoucnosti, nikoli muzejní exponát. Dokud dopřává růst, dodává život, ale něco zcela jiného je kráčet zpět – v tom případě se jedná o nezdravý konzervatismus“.

Alterita vítězí nad narcismem
Papež František se dále snaží proniknout do postojů, které v naší době považuje za škodlivé: narcismus, malomyslnost, pesimismus, což jsou neduhy, pramenící v přílišném psychologickém sebezrcadlení. Podle jeho názoru se vyvažují zlidšťujícím smyslem pro humor a vzájemnou konfrontací, tedy filozofií alterity.

Desetiletí pontifikátu přineslo výsledky předkonklávní debaty
Vzhledem k blížícímu se desátému výročí volby na Petrův stolec, které připadne na příští rok, argentinská novinářka požádala papeže o bilanci jeho dosavadní činnosti. František vyzdvihuje, že shromáždil vše, co kardinálové vyslovili na jednáních před posledním konkláve. „Nemyslím si, že by v tom bylo něco původního z mé strany“, vysvětluje, „pouze jsem spustil to, co jsme všichni společně rozhodli“. V podstatě se jedná o styl pontifikátu, který vedl ke vzniku nové apoštolské konstituce Praedicate Evangelium jako výsledku osmi a půlleté práce a konzultací, které probíhaly již předtím. Takto vyšla najevo misionářská zkušenost církve. Papež naléhá na to, že mu nelze přisoudit bezvýhradné otcovství těchto změn, protože byl jakýmsi katalyzátorem celého procesu: „Nejsou to tedy mé nápady, aby bylo jasno, nýbrž představy celého kardinálského sboru, který se těchto změn dožadoval“.

Papež Bergoglio nicméně přiznává, že existuje osobitě latinskoamerický způsob, jaký být církví v dialogu s Božím lidem, který se nevyhnutelně otiskl do jeho magisteria. V tomto ohledu využívá příležitost, aby připomněl skutečnost, že latinskoamerická církev byla znetvořena, když se lid nemohl projevit, čímž se stala církví vedenou panovačnou autoritou a pastoračními agenty. František doporučuje četbu argentinského filozofa Kushe, „který nejlépe zachytil, co je to lid“. Poté upřesňuje, že latinskoamerický lid mohl projevit svůj skutečný protagonismus v náboženské oblasti, avšak neopomíná také pokusy o ideologizaci církve, která se v teologii osvobození měla stát nástrojem k marxistickému rozboru reality. „Jednalo se o ideologickou manipulaci, proces osvobození – chceme-li to tak nazvat – latinskoamerické lidové církve. Ale lid a populismus jsou něco jiného“, důrazně prohlašuje František.

Latinská Amerika musí přesáhnout ideologie a pracovat na suverenitě lidu
„Latinskoamerická církev se v některých případech projevuje ideologickou podřízeností“, pokračuje papež. „Tyto aspekty zde byly a budou, protože se jedná o lidské meze. Je však církví, která dokázala a stále nejlépe umí vyjádřit svou lidovou zbožnost“. František vyzdvihuje, že je nutno pohlížet na svět z existenciálních a sociálních periferií, právě vzhledem k tomuto sepětí mezi periferiemi a lidem. Vybízí k navštěvování starých lidí a penzistů, dětí, k docházce do městských čtvrtí, továren či univerzit, „kde se odehrává každodennost, protože právě tam se projevuje lid“. František se na svůj rodný světadíl dívá jako na oblast pomalu se ubírající k jednotě a zápasící o ni, ve shodě se sny Josého de San Martín a Simóna Bolívara. „Tento světadíl byl vždy obětí a nadále jí bude, dokud se nevymaní ze všech vykořisťovatelských imperialismů“, ozřejmuje papež, byť připouští, že tento problém mají všechny země. Vybízí proto, aby se, nehledě na ideologie, pracovalo na setkání „celého latinskoamerického lidu se suverenitou, aby tak každý národ vnímal svou vlastní identitu a současně potřeboval identitu druhého“. To ovšem, jak papež přiznává, není jednoduché.

Pozor na mediální pokřivení reality: sázet na poctivost
V souvislosti s novinářčiným poukazem na důležitost papežova hlasu ve světě, a to jak na společenské, tak na politické rovině, František poukazuje na důslednost mezi vyřčeným a tím, co vyslechne od Boha. Právě Boží hlas totiž řídí jeho konání a veškerá jeho prohlášení. Jak dodává, nedělá si starosti s tím, zda vlivem jeho výroků skutečně nastane změna, přestože by byl rád, kdyby k něčemu posloužily. Poté uvažuje nad tím, že je třeba dávat velký pozor na mediální manipulaci jeho myšlenek a jako příklad uvádí kontroverzi, podle níž v rámci svých vyjádření o válce na Ukrajině opomněl odsoudit Putina. K tomu podotýká: „Skutečnost je taková, že válečný stav je něco mnohem všeobecnějšího a vážnějšího, nejsou zde dobří a zlí. Všichni neseme spoluodpovědnost a právě to se zde máme naučit“. V širším slova smyslu František varuje před sklonem některých sdělovacích prostředků vedoucím k pokřivení reality, ačkoli komunikace by měla obnášet poctivou snahu. V této souvislosti papež vypočítává čtyři hlavní komunikační hříchy: dezinformaci (tedy sdělovat výlučně to, co se nám hodí), očerňování (smyšlené pomluvy na úkor nějakého člověka), nactiutrhání (přisuzování názorů, které se mezitím změnily) a koprofilii (tedy zálibu ve špíně a skandálech). „Komunikace je cosi posvátného a je nutno se jí zhostit poctivě a autenticky“, vyzdvihuje papež a požaduje od sdělovacích prostředků prospěšnou objektivnost, což ovšem neznamená, že mají „nabízet destilovanou vodu. Jestliže má někdo dobře komunikovat, musí to být korektní člověk“, prohlašuje papež.

Život je krásný, když dokážeme čekat podle Božího stylu
V závěrečné části rozhovoru se František vrací ke dnům konkláve a tomu, jakou životní změnu znamenalo jeho zvolení papežem, ale vzpomíná rovněž na svůj předchozí život: „Můj život se odvíjel vpřed díky mnoha Božím darům, za mnoha selhání z mé strany“, vyznává, „a mnoha postojů, které nebyly příliš všeobecné. Postupem života se člověk učí této univerzalitě, větší shovívavosti, a je tak méně zlý“. Papež hovoří o výšinách i pádech na své životní pouti a děkuje mnoha přátelům, kteří mu pomohli a provázeli ho, takže se nikdy necítil sám. A v jakémsi rozhovoru se svým obrazem v zrcadle, k němuž ho vybídla argentinská novinářka, papež se špetkou ironie říká: „Chudáku, to jsi dopadl! Ale nakonec být papežem není tak tragické, člověk může být dobrým pastýřem.“ Rozhovor se uzavírá určitou sebeanalýzou Bergogliovy osobnosti od té doby, co se stal papežem: „Ve svém životě jsem prožil rigidní údobí, kdy jsem příliš mnoho vyžadoval. Pak jsem pochopil, že touto cestou nelze jít, že je třeba umět vést. Takové je Boží otcovství“. Papež se nezdráhá kritizovat své biskupské chování, v němž rozpoznává nadměrnou přísnost. A dodává, že život je krásný, pokud umíme čekat tak, jak to s námi dělá Bůh – k tomuto rysu Božího stylu on sám dozrál teprve postupem času. „Bude zde s námi papež František ještě nějaký čas?“, ptá se nakonec Bernarda Llorente. „Ať o tom rozhodne Ten nahoře“, glosuje papež.

PLNÉ ZNĚNÍ ROZHOVORU  v angličtině, italštině a španělštině.