Papež: Teologie bez soucitu a milosrdenství je bezduchým řečněním o Bohu

Papež František dnes přijal formátory milánského arcibiskupského semináře spolu s redaktory a spolupracovníky seminárního časopisu, zvaného „Katolická škola“, který slaví půldruhého století existence. Odložil připravený proslov a hovořil s nimi spatra. V předané promluvě se papež nicméně zamýšlí nad úlohou a povoláním všech teologických učilišť, které představuje ve třech bodech.

Fotogalerie

4

Teologie ve službě živé víře

Jak papež píše, teologie má být v prvé řadě službou živé víře v rámci církve: „Mnozí se domnívají, že užitečnost teologických věd se týká formace budoucích kněží, řeholníků a řeholnic a snad i pastoračních pracovníků a učitelů náboženství. (...) Občas se zdá, že rovněž zodpovědní v církvi nepovažují za nezbytnou onu čilost věřícího rozumu, která ovšem poskytuje cennou službu životodárnosti víry“. Církevní společenství totiž potřebuje práci těch, kteří se snaží víru vykládat, tlumočit a zpřístupňovat, činit ji srozumitelnou, předkládat ji novými slovy, což je práce, jíž se nově musí ujímat každá generace.

„Církev povzbuzuje tuto snahu nově definovat obsah víry v každé době, v dynamismu tradice. Proto má být teologický jazyk ustavičně živý, dynamický, nemůže se zříci vývoje, musí usilovat o srozumitelnost. Mnohdy posloucháme kázání nebo katecheze, tvořené z větší části moralismy, které tudíž nejsou dostatečně »teologické«, protože k nám jen málo promlouvají o Bohu a neodpovídají na otázky po smyslu, které provázejí životy lidí, ačkoli často neexistuje odvaha k jejich otevřené formulaci.“

Jedním z největších neduhů naší doby je ztráta smyslu, podotýká František, a přisuzuje právě teologii nebývalou odpovědnost v podněcování a nasměrování hledání dnešního člověka. Ptejme se sami sebe, vyzývá papež, jak dnes sdílet pravdy víry a současně dbát na jazykové, sociální a kulturní proměny, aniž bychom předávaný obsah rozředili, oslabili anebo přenesli na virtuální rovinu. Svatý otec doporučuje formátorům, aby si uchovali radost z víry v Ježíše Krista a zdravý neklid – ono prospěšné chvění srdce před Božím tajemstvím, aby tak mohli druhé lidi provázet v jejich hledání.

Teologie znalá všeho lidského a blízká lidem

Lidé, kteří zaslechnou duchovní povolání, se neobjeví náhle jako houby po dešti, pokračuje papež. Zrod, doprovázení a rozlišování povolání je dlouhodobým procesem, vyžadujícím poddajnost a důvěru, stejně jako trpělivou péči formátorů. Při rozlišování, zda se člověk může vydat na cestu povolání, je třeba ho důkladně prozkoumat a zhodnotit: zvážit jeho způsob života, jeho náklonnosti, vztahy, prostor, role, odpovědnost, ale i jeho slabosti, obavy a nerovnováhu.

Celý tento proces má vést k utváření zralých kněží a zasvěcených osob, kteří by nebyli činovníky posvátna, ale vynikali by v lidskosti a blízkosti vůči lidem. Papež proto vyzdvihuje otevřený postoj formátora, který zvažuje a chápe všechny rozměry lidské osobnosti (od sexuality přes afektivitu po vztahovost), a zároveň vlastním příkladným životem vydává takové svědectví, které formovanému umožní, aby si osvojil poslušnost, pracovitost, velkorysost vůči chudým, či otcovský, a nikoli majetnický vztah.

„Vhodnost ke službě je provázána s radostnou a nezištnou ochotou, projevovanou vůči druhým. Svět potřebuje kněze, kteří oznamují Pánovu dobrotu těm, kteří zhřešili a selhali, kněze, kteří jsou znalí všeho lidského, pastýře ochotné ke sdílení radostí i námahy svých bratrů, muže, kteří naslouchají volání trpícího“, zdůrazňuje papež.

Teologie ve službě hlásání evangelia

Úlohou teologie – stejně jako každého křesťana a celého Božího lidu – je hlásání evangelia, přičemž teologie se na této cestě nemůže zříci dialogu se světem, kulturami a náboženstvími. „Dialog je formou přijetí a teologie hlásající evangelium je teologií, která se sytí dialogem a přijetím“, vysvětluje František. „Oděvem“ teologa proto má být duchovnost, pokorná srdcem a otevřená nekonečné novosti Ducha, který nás uvádí do Tajemství a dodává podnět církevní misii.

„Bez pokory Duch prchá pryč, bez pokory není soucitu a teologie zbavená slitovnosti a milosrdenství se umenšuje na neplodnou rozpravu o Bohu, možná krásnou, leč prázdnou, bezduchou, neschopnou sloužit vůli Boha, který se chce vtělit, být přítomen, promlouvat k srdci, neboť plnost pravdy – do níž Duch uvádí – není završena, pokud se nevtělí.“

Proto potřebujeme živou teologii, která kromě poznání dodává ztracenou chuť oné pověstné evangelní soli, je základem seriózního církevního dialogu a synodálního rozlišování, jež má probíhat v místních společenstvích, aby se oživila víra v dnešních kulturních proměnách, uzavírá papež František.