Papež: Synodalita vede Boží lid k podílu na společné odpovědnosti

Svatý otec František zaslal obsáhlé videoposelství na plenární zasedání Papežské komise pro Latinskou Ameriku, které dnes vrcholí v Římě. Ve španělsky pronesené promluvě se věnuje vztahu mezi synodalitou a společenstvím. Jak podotýká, při jeho absenci se synodalita stává církevním populismem.

Jak František vyzdvihuje v úvodu, před svoláním synody o synodalitě v církvi si přál, aby Papežská komise pro Latinskou Ameriku mohla diskutovat na toto téma, jelikož zkušenost církve na tomto kontinentu se po II. vatikánském koncilu projevila některými výrazně synodálními prvky. Aniž by se pouštěl do vyčerpávajícího výkladu, zmiňuje papež pouze, že výrazy „společenství“ a „účast“ byly klíčovými kategoriemi pro pochopení a realizaci III. generální konference latinskoamerického episkopátu, která se konala v Puebla. Na pozdější IV. generální konferenci v Santo Domingu bylo důležitým pojmem „pastorační obrácení“, které získalo ještě větší význam na V. generální konferenci v Aparecidě.

„Pastorační realita samotné latinskoamerické církve mě povzbuzuje k tomu, abych o ní uvažoval jako o zkušenosti, v níž synodalita již nějakou dobu zapouští kořeny a v níž si přesto musíme být více vědomi svých hranic, abychom na této cestě mohli dozrát a přinášet evangelijní ovoce. Není to nová cesta. Je to cesta, kterou církev na počátku šla a pak ji ztratila, než ji svatý Pavel VI. na konci koncilu opět uvedl do pohybu, když vytvořil sekretariát pro biskupskou synodu. To, co se ve východních církvích vždy zachovávalo, latinská církev ztratila. Nyní začínáme zřetelně formulovat synodální proces. Jako malé děti děláme nevelké, nemotorné krůčky. Najednou máme pocit, že naše malé synodální kroky jsou "velkým kairos", ale spíše dříve než později shledáme svou nepatrnost a objevíme potřebu většího osobního a pastoračního obrácení. To zůstává jedním z leitmotivů: osobní a pastorační konverze“.

Pokud máme správě interpretovat koncilní nauku, pokračuje papež, musíme se znovu naučit společné cestě, která čelí výzvám, pastoračním a sociálním problémům měnící se epochy. František připouští, že je alergický na myšlenky, které jsou již hotové a uzavřené. Duch svatý nám totiž ukazuje cestu jedině tehdy, když je naše myšlení neúplné, nikoli pokud si vystačí samo se sebou:

„Když si člověk myslí, že ví všechno, nemůže dar přijmout. Když si myslíme, že všechno víme, dar nás nevzdělává, protože nemůže vstoupit do srdce. Jinými slovy, pro synodalitu není nic nebezpečnějšího než se domnívat, že už všemu rozumíme a všechno ovládáme. Dar je nepředvídatelný, je překvapením a vždy nás přesahuje. Tento dar je zcela zdarma, neexistuje žádný způsob, jak ho získat, je nezasloužený a nikdo si ho nemůže přivlastnit, aby ho ovládal. Tímto darem je Duch svatý, který se nevnucuje násilím, ale jemně vyzývá naši náklonnost a svobodu, aby nás trpělivě a něžně formoval, a my tak mohli získat takovou podobu jednoty a společenství, jakou si přeje v našich vztazích“.

Když vnímáme hnutí Ducha, pokračuje papež František, život se postupně odkrývá jako dar a nelze jinak, než že svůj vlastní život učiníme neustálou službou druhým. Naopak, když si vinou uzavřeného vědění a myšlení či kvůli ambicím myslíme, že vše ovládáme, snadno podléháme pokušení totální kontroly, pokušení obsadit prostor, dosáhnout povrchní důležitosti toho, kdo chce být hlavním hrdinou jako v televizním seriálu. Obsazení prostoru je pokušení, otevření procesů je postoj, který umožňuje Duchu svatému působit, vyzdvihuje římský biskup.

„Duch svatý je dar, nejedná tak, že by bral, ale dává, uvádí do pohybu, inovuje. Duch svatý není silou minulosti, ale Letnice se odehrávají i v naší době: Je to »Velký neznámý«, který nemá žádnou podobu, je stále aktuální a nikdy nás nepřestane doprovázet a utěšovat! Vytváří rozmanitost charismat. Vytváří určitý počáteční nepořádek - vzpomeňme si ráno o Letnicích na nepořádek, který vznikl a který přiměl ty, kdo ho viděli, říci: jsou opilí - vytváří počáteční nepořádek, ale pak vytváří harmonii všech rozdílů. Ipse est armonía, řekl svatý Basil. On je harmonie. Nejdříve však vytváří disharmonii se všemi různými charismaty“.

Jak František dále vysvětluje, synodalita je součástí pneumatologické eklesiologie a eucharistické teologie. Společenství s Kristovým tělem je znamením a nástrojem vztahového dynamismu, který utváří církev. Synodalita existuje pouze tehdy, když slavíme eucharistii a intronizujeme evangelium, takže pak naše účast není pouhým parlamentarismem, ale gestem církevního společenství, které se snaží uvést do pohybu. Všichni pokřtění jsou „synodoi“, přátelé, kteří doprovázejí Pána na cestě.

„Církev je navíc »lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého«. Ve skutečnosti, kterou nazýváme »synodalita«, tak můžeme najít bod, v němž se Trojice tajemně, ale skutečně sbližuje v dějinách. Slovo »synodalita« tedy neoznačuje více či méně demokratický a mnohem méně »populistický« způsob bytí církve, což jsou odchylky. Synodalita není organizačním výstřelkem ani projektem lidského přetváření Božího lidu. Synodalita je dynamickým, historickým rozměrem církevního společenství založeného na trinitárním společenství, které současně s péčí o smysl pro víru (sensus fidei) celého svatého věřícího Božího lidu, apoštolskou kolegialitou a jednotou s Petrovým nástupcem musí oživovat obrácení a reformu církve na všech úrovních“.

V závěru se František vyjadřuje k úloze Papežské komise pro Latinskou Ameriku v rámci římské kurie, jíž je vstup do tohoto synodálního způsobu bytí církve. Jedná se o službu, která pomáhá různým dikasteriím jednat v součinnosti a lépe porozumět sociální a církevní realitě Latinské Ameriky, aniž by se komise chovala jako celní úřad, který kontroluje tamní církevní dění. Jako organismus římské kurie, který má dva laické sekretáře – v současnosti jednoho muže a jednoho ženu, má přispívat k vytváření nové dynamiky, odpoutání od klerikálních návyků a co největší podpoře synodality.

„Společenství bez synodality se může snadno propůjčit k určitému nežádoucímu znehybnění a centralismu. Synodalita bez společenství se může stát církevním populismem. Synodalita by nás však měla vést k tomu, abychom intenzivněji prožívali církevní společenství, v němž se harmonicky snoubí rozmanitost charismat, povolání a služeb, oživovaných stejným křtem, který nás všechny činí syny a dcerami v Synu. Vyvarujme se osobního protagonismu a zavažme se, že budeme zasévat a podporovat procesy, které umožní Božímu lidu, který kráčí v dějinách, větší a lepší podíl na společné odpovědnosti, kterou všichni neseme za to, že jsme církví. Všichni jsme Boží lid. Všichni jsme učedníci povolaní učit se a následovat Pána. Všichni jsme spoluodpovědní za společné dobro a svatost církve“.

Uzavírá Petrův nástupce videoposelství adresované na zasedání Papežské komise pro Latinskou Ameriku, jejíž členy svěřuje do ochrany Panny Marie Guadalupské, Matky „pravého Boha, pro kterého žijeme“.