Papež: Svatost není osobní hrdinství, ale láska a služba druhým

Na zaplněném Svatopetrském náměstí dnes dopoledne vládla atmosféra velkých oslav při vyhlášení deseti nových svatých. Přinášíme vám papežovu homilii z kanonizační mše.

Právě jsme slyšeli několik slov, která Ježíš pronáší ke svým učedníkům před odchodem z tohoto světa k Otci, slov, která říkají, co znamená být křesťanem: "Jako jsem já miloval vás, i vy se milujte navzájem" (J 13,34). Toto je odkaz, který nám Kristus zanechal, základní kritérium, podle něhož poznáme, zda jsme skutečně jeho učedníci, nebo ne: přikázání lásky. Zastavme se u dvou základních prvků tohoto přikázání: Ježíšovy lásky k nám – jako jsem já miloval vás – a lásky, kterou po nás žádá, abychom žili – milujte se navzájem.

Za prvé, jak jsem já miloval vás. Jak nás Ježíš miloval? Až do konce, až do úplného sebeodevzdání. Je pozoruhodné, že tato slova pronáší za temné noci, kdy je atmosféra ve Večeřadle plná emocí a obav: emocí proto, že se Mistr chystá rozloučit se svými učedníky, a obav proto, že oznamuje, že jeden z nich ho zradí. Můžeme si představit, jaký zármutek nesl Ježíš ve své duši, jaká sklíčenost se snášela na srdce apoštolů a s jakou hořkostí sledoval Jidáše, který poté, co přijal sousto, jež pro něj Mistr namočil, opustil místnost, aby vstoupil do noci zrady. A právě v hodině zrady Ježíš potvrzuje svou lásku ke svým. V temnotách a bouřích života je totiž podstatné toto: Bůh nás miluje.

Bratři a sestry, ať je toto hlásání ústředním bodem vyznání a projevů naší víry: "Ne my jsme si zamilovali Boha, ale on si zamiloval nás" (1 Jan 4,10). Nikdy na to nezapomínejme. V centru není naše zdatnost ani naše zásluhy, ale Boží bezpodmínečná a bezplatná láska, kterou jsme si nezasloužili. Na počátku našeho křesťanství nejsou nauky a skutky, ale úžas nad tím, že jsme objevili, že jsme milováni, a to ještě před jakoukoli naší odpovědí. Zatímco svět nás často chce přesvědčit, že máme hodnotu jen tehdy, když přinášíme výsledky, evangelium nám připomíná pravdu o životě: jsme milováni. A to je naše hodnota: jsme milováni. Jeden duchovní mistr naší doby napsal: "Ještě než nás spatřil nějaký člověk, viděly nás milující Boží oči. Ještě než nás někdo uslyšel plakat nebo se smát, slyšel nás náš Bůh, který má pro nás sluch. Ještě než k nám kdokoli na tomto světě promluvil, promluvil k nám hlas věčné lásky" (H. NOUWEN, Sentirsi amati, Brescia 1997, 50).  Miloval nás jako první, čekal na nás. Miluje nás. On nás stále miluje, a to je naše identita: jsme milováni Bohem. V tom je naše síla: jsme milováni Bohem.

Tato pravda nás žádá, abychom změnili svou představu o svatosti, kterou často máme. Někdy přílišným důrazem na naše úsilí konat dobré skutky vytváříme ideál svatosti, který je příliš založen na nás, na osobním hrdinství, na schopnosti odříkání, na obětování se pro získání odměny. Někdy je to příliš pelagiánská vize života, svatosti. Tak jsme ze svatosti učinili nedosažitelný cíl, oddělili jsme ji od každodenního života, místo abychom ji hledali a přijímali v každodennosti, v prachu ulice, v námaze konkrétního života a, jak říkala svatá Terezie z Avily svým sestrám, "mezi hrnci v kuchyni".  Být Ježíšovými učedníky a jít cestou svatosti znamená především nechat se proměnit mocí Boží lásky. Nezapomínejme na přednost Boha před naším vlastním já, Ducha před tělem, milosti před skutky. A někdy přikládáme větší váhu, větší důležitost svému já, svému tělu než skutkům. Ne: primát Boha před vlastním já, primát Ducha před tělem, primát milosti před skutky.

Láska, kterou dostáváme od Hospodina, je silou, která proměňuje náš život: rozšiřuje naše srdce a předurčuje nás k lásce. Proto Ježíš říká – zde je druhý aspekt –  "jako jsem já miloval vás, tak se i vy milujte navzájem". To není jen výzva k napodobování Ježíšovy lásky; znamená to, že můžeme milovat jen proto, že on miloval nás, že dává našim srdcím svého vlastního Ducha, Ducha svatosti, lásku, která nás uzdravuje a proměňuje. Proto se můžeme rozhodovat a konat skutky lásky v každé situaci a s každým bratrem a sestrou, které potkáme, protože jsme milováni a máme sílu milovat. Jak jsem milován, tak mohu milovat. Láska, kterou dávám, se vždy spojuje s Ježíšovou láskou ke mně: tak to je. Jako on miloval mě, tak i já mohu milovat. Je to tak jednoduché, křesťanský život je tak jednoduchý! Děláme si to složitější tolika věcmi, ale je to tak jednoduché...

A co konkrétně znamená žít tuto lásku? Než nám Ježíš zanechal toto přikázání, umyl učedníkům nohy; poté, co to řekl, vydal sám sebe na dřevě kříže. Milovat znamená toto: sloužit a dávat svůj život. Sloužit, to znamená nestavět na první místo vlastní zájmy, oprostit se od jedů chamtivosti a soutěživosti, bojovat proti rakovině lhostejnosti a proti rakovině sebezahleděnosti, dělit se o charismata a dary, které nám Bůh dal. Konkrétně se ptát sám sebe: "Co dělám pro druhé?" To je láska. A žít každodenní věci v duchu služby, s láskou a bez křiku, aniž bych si něco nárokoval.

A pak darování vlastního života, což není jen nabídka něčeho, jako je část vlastního majetku druhým, ale darování sebe sama. Rád se ptám lidí, kteří mě žádají o radu: "Řekněte mi, dáváte almužnu?". - "Ano, otče, dávám almužnu chudým." - "A když dáváš almužnu, dotýkáš se ruky toho člověka, nebo ... tu almužnu hodíš a odtáhneš ruku?" A oni zčervenají: "Ne, nedotýkám se." "Když dáváš almužnu, díváš se tomu, komu pomáháš, do očí, nebo se díváš jinam?" - "Nedívám se." Dotýkejte se a dívejte se, dotýkejte se a dívejte se na Kristovo tělo trpící v našich bratrech a sestrách. To je velmi důležité. To darování života je právě toto. Svatost se neskládá z několika hrdinských gest, ale z mnoha každodenních projevů lásky. "Jsi zasvěcená žena nebo zasvěcený muž? –  Je jich tu dnes mnoho. – Jsi zasvěcená žena nebo zasvěcený muž? Buďte svatí tím, že budete žít svůj dar s radostí. Jste ženatý nebo vdaná? Buďte svatí tím, že budete milovat svého manžela nebo manželku a pečovat o ně, jako to dělá Kristus s církví. Jsi dělník, dělnice? Buď svatý tím, že budeš poctivě a kvalifikovaně vykonávat svou práci ve službě svým bratřím a sestrám a že budeš bojovat za spravedlnost pro své spolupracovníky, aby nezůstali bez práce, aby vždy dostávali spravedlivou mzdu ... Jsi rodič, babička nebo dědeček? Buď svatým tím, že trpělivě učíš děti následovat Ježíše. Řekněte mi: máte autoritu? A je zde mnoho lidí, kteří mají autoritu! A já se vás ptám: máte autoritu? Buďte svatí tím, že budete bojovat za společné dobro a zřeknete se svých osobních zájmů" (Apoštolská exhortace Gaudete et exsultate, 14). To je cesta ke svatosti - tak jednoduchá! Vždy však hledejte Ježíše v druhých.

Sloužit evangeliu a svým bratřím a sestrám, obětovat svůj život bez odplaty – to je tajemství: obětovat bez odplaty -, aniž bychom hledali nějakou světskou slávu: k tomu jsme povoláni i my. Naši dnes kanonizovaní spolupoutníci zakusili svatost tímto způsobem: nadšeně přijali své povolání – někteří jako kněží, jiní jako zasvěcené ženy, další jako laici -, vydali se kvůli evangeliu, objevili radost, která nemá obdoby, a stali se zářivým odrazem Boha v dějinách. To je to, co je světec: zářivý odraz Boha v dějinách. Pokusme se o to také my: cesta ke svatosti není uzavřená, je univerzální, je výzvou pro každého z nás, začíná křtem, není uzavřená. Zkusme to také, protože každý z nás je povolán ke svatosti, k jedinečné a neopakovatelné svatosti. Svatost je vždy originální, jak řekl blahoslavený Carlo Acutis: neexistuje žádná svatost ve formě fotokopie, svatost je originální, je moje a tvoje, každého z nás. Je jedinečná a neopakovatelná. Ano, Bůh má pro každého z nás plán lásky, má sen pro tvůj život, pro můj život, pro život každého z nás. Co chcete, abych vám ještě řekl? Žijte ten sen s radostí.

Děkuji.

Přeložil: Petr Vacík