Papež: Sami nedokážeme vyřešit rozpornost dějin ani svého srdce

Homilie papeže Františka při kajícné liturgii v bazilice sv. Petra, která vyvrcholila zasvěcením lidstva, a zejména pak Ruska a Ukrajiny, Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

V evangeliu dnešní slavnosti se archanděl Gabriel třikrát ujímá slova a obrací se k Panně Marii. Poprvé jí při pozdravu říká: „Raduj se, milostiplná! Pán s tebou!“ (Lk 1,28). Příčinu veselí a důvod k radosti odhaluje těchto pár slov: Pán je s tebou. Bratře, sestro, dnes můžeš slyšet, jak jsou tatáž slova adresována tobě, každému z nás, můžeš si je přisvojit pokaždé, když přistoupíš k Božímu odpuštění, protože v něm ti Pán praví: „Jsem s tebou“. Příliš často se domníváme, že zpověď spočívá v tom, že kráčíme k Bohu se svěšenou hlavou. Avšak nejsme to především my, kdo se vrací k Bohu, nýbrž Pán, který nás přichází navštívit, zahrnout svou milostí a potěšit svou radostí. Vyznat se ve zpovědi znamená dopřát Pánu radost z toho, že nás opět pozvedne. V jádru toho, co budeme prožívat, nestojí naše hříchy, ale Boží odpuštění. Zkusme si představit, že by středem svátosti byly naše hříchy: vše by záviselo na nás, našem pokání a úsilí, našich povinnostech. Ale tak to není – středem je On, který nás vysvobozuje a znovu staví na nohy.

Navraťme prvenství milosti a prosme o dar pochopení toho, že smíření není především naším krokem k Bohu, nýbrž jeho obemykající objetí, kterým nás přivádí k úžasu a pohnutí. Pán vstupuje do našeho domova stejně jako vešel k Marii v Nazaretě a vnáší do něj dříve neznámý údiv a radost: radost z odpuštění. Upřednostněme tento Boží zorný úhel a opětovně najděme ve zpovědi zalíbení. Potřebujeme to, neboť odsud, z Božího odpuštění, vychází každé vnitřní znovuzrození a každý duchovní obrat. Nezanedbávejme smíření, ale odkryjme v něm svátost radosti. Ano, radosti, v níž se zahanbující zlo stává příležitostí k tomu, abychom zakusili vřelost Otcova objetí, uzdravující Ježíšovu sílu a „mateřskou něhu“ Ducha svatého. Toto je podstata zpovědi.

Proto, drazí bratři a sestry, vydejme se přijmout odpuštění. Vy, bratři, kteří udílíte Boží odpuštění, hlásejte těm, kdo k němu přistupují, tuto radostnou zvěst: „Raduj se, Pán je s tebou“. Bez rigidity, překážek a rozpaků; nechť jsou dveře otevřeny milosrdenství! Zvláště při zpovědi jsme povoláni ztělesňovat Dobrého Pastýře, který bere své ovce do náručí a hladí je, být prostředníky milosti, která zavlažuje vyprahlá srdce živou vodou Otcova milosrdenství.

Podruhé anděl promluvil k Marii, když se ulekla nad oním pozdravem, a pravil: „Neboj se“ (v. 30). Když Bůh v Písmu předstupuje před člověka, který ho přijímá, rád pronáší tato dvě slova: Neboj se. Říká je Abrahámovi (Gn 15,1), opakuje je Izákovi (Gn 26,24), Jakubovi (Gn 46,3) a tak dále, až k Josefovi (srov. Mt 1,20) a Marii. Tímto způsobem k nám vysílá jasné a útěšné poselství: pokaždé, když se život rozvine k Bohu, strach nás již nezadržuje v zajetí. Strach nás totiž svazuje. Sestro, bratře, jestliže tě děsí tvé hříchy a zneklidňuje tvá minulost, pokud tě skličují tvé ustavičné pády a zdá se ti, že ztrácíš naději, neboj se. Bůh zná tvé poklesky a převyšuje tvé omyly. Bůh je větší než naše hříchy, mnohem větší! Žádá po tobě jediné – nezadržuj svou slabost a bídu ve svém nitru, přednes mu je a vlož je do Něj, aby se tak z příčiny zoufalství staly příležitostí ke zmrtvýchvstání. Neboj se! Pán se dožaduje našich hříchů...Přichází mi na mysl onen příběh pouštního mnicha, který Bohu dal všechno a vedl život v půstech, pokání a modlitbě. Pán od něj žádal víc, ale mnich se ohradil, že mu již odevzdal všechno. „Copak chybí?“ „Dej mi své hříchy“, ty si Pán žádá. Neboj se.

Panna Maria nás provází – sama totiž svěřila svůj neklid Bohu, když jí andělovo zvěstování zavdalo vážné důvody k obavám. Navrhoval jí něco nemyslitelného, co přesahovalo její síly a co sama nemohla zvládnout kvůli přílišným těžkostem, problémům s mojžíšovským zákonem, Josefem, lidmi z jejího města i národa. Maria ovšem neodporovala, spokojila se s oním „Neboj se“, postačilo jí toto Boží ujištění. Přimknula se k Němu, jako to chceme učinit dnes večer. Často činíme pravý opak: vycházíme ze svých jistot a, teprve když jich pozbýváme, vydáváme se za Bohem. Matka Boží nás naopak učí, abychom vycházeli z Boha, v důvěře, že vše ostatní nám bude přidáno (srov. Mt 6,33). Zve nás, abychom šli k pramenům, k Pánu, a rázně se tak vyléčili ze strachu a životní bolesti. Jak připomíná jeden krásný výrok nad jednou vatikánskou zpovědnicí, který se k Bohu obrací těmito slovy: „Vzdálit se od Tebe je pádem, návrat k Tobě vzkříšením, prodlévání v Tobě je bytím“ (srov. sv. Augustin: Soliloquium I,3).

V těchto dnech do našich domovů nadále vstupují výjevy smrti a zprávy o umírání, zatímco bomby ničí domovy našich bezbranných ukrajinských bratrů a sester. Krutá válka, která na mnohé dolehla a jíž všichni trpí, vzbuzuje v každém člověku děs a hrůzu. V nitru pociťujeme svou bezmoc a neschopnost a potřebujeme slyšet: „Neboj se“. Nepostačuje však jen lidské ujišťování, je nezbytná Boží přítomnost, jistota božského odpuštění, jediného, které zahlazuje zlo, tlumí zášť, navrací srdci pokoj. Vraťme se k Bohu a jeho odpuštění.

Anděl promlouvá potřetí a sděluje Marii: „Sestoupí na tebe Duch svatý“ (Lk 1,35). Takto Bůh zasahuje do dějin: darem svého Ducha, poněvadž když na něčem záleží, naše síly nepostačují. Sami nedokážeme vyřešit rozpornost dějin ani svého srdce, potřebujeme moudrou a mírnou boží sílu, tedy Svatého Ducha. Potřebujeme Ducha lásky, pod nímž roztaje nenávist, vyhasne zloba, vyhyne lačnost. Ducha, který nás vymaní z lhostejnosti, onoho Ducha, který nás uvede v soulad, protože sám je harmonií. Neobejdeme se bez Boží lásky, protože naše láska kolísá a nepostačuje. Dožadujeme se na Pánu mnohého, ale často zapomínáme prosit o to nejdůležitější, čím si nás přeje obdarovat: Ducha svatého, sílu k lásce. Co totiž bez lásky nabídneme světu? Kdosi řekl, že křesťan bez lásky je jako jehla, která nesešívá: píchá a zraňuje, avšak pokud nešije, netká a nespojuje, je k ničemu. Odvážil bych se říci, že není křesťanem. Proto potřebujeme z Božího odpuštění čerpat sílu lásky, čerpat téhož Ducha, který sestoupil na Marii.

Chceme-li tedy změnu světa, musí se především změnit naše srdce, a proto dovolme Marii, aby nás vzala za ruku. Hleďme na její Neposkvrněné Srdce, v němž spočinul Bůh, na jediné lidské Srdce bez poskvrny. Maria je „milostiplná“ (v.28), a tudíž hříchu zbavená, nejsou v ní stopy zla, a proto v ní mohl Bůh zahájit nové dějiny spásy a pokoje. Zde nastal obrat v dějinách. Bůh je změnil, když zaklepal na Mariino Srdce.

Rovněž my tedy klepejme na ono Srdce poté, co nás obnovilo odpuštění. Ve spojení s biskupy a věřícími celého světa bych rád slavnostně předložil Neposkvrněnému Mariinu Srdci vše, co prožíváme; znovu Marii zasvětil církev a celé lidstvo a zvláště národy Ukrajiny a Ruska, které ji se synovskou úctou uctívají jako Matku. Nejde o magické zaříkávání, ale o duchovní úkon. Je to gesto naprostého svěření dětí, které se v soužení této kruté a nesmyslné války, ohrožující svět, utíkají k Matce, jako vyděšené děti, které se jdou k mamince vyplakat a hledat u ní ochranu. Uchylujeme se k Matce, vyléváme do jejího Srdce svůj strach i bolest a odevzdáváme se jí. Vkládáme do tohoto čirého, nedotčeného Srdce, v němž se zrcadlí Bůh, cenné statky bratrství a pokoje, vše, co máme a čím jsme, aby nás Ona, Matka, kterou nám Pán daroval, chránila a opatrovala.

Z Mariiných rtů vytryskla ta nejkrásnější věta, s níž se anděl mohl vrátit k Bohu: „Ať se mi stane podle tvého slova“. Není to jakési pasivní či rezignované svolení, nýbrž živá touha po přilnutí k Bohu, který „vše zamýšlí pro naše blaho, a ne pro utrpení“ (Jer 29,11). Je to ta nejtěsnější účast na Božím plánu pokoje v tomto světě. Zasvěcujeme se Marii, abychom vešli do tohoto plánu a dali se Bohu k plné dispozici. Boží Matka se po svém přitakání vydala na dlouhou cestu stoupající do hornatého kraje, aby navštívila svou těhotnou sestřenici (Lk 1,39). Maria spěchala – rád přemýšlím o této spěchající Matce, která tak jedná pokaždé, aby nám pomohla, aby nás opatrovala. Kéž nás dnes vezme za ruku na naší pouti a vede ji strmými a namáhavými stezkami bratrství a dialogu na cestu pokoje.

Přeložila Jana Gruberová