Papež: Prosme o oči, které vidí dobro

Jak je tradicí, papež František sloužil bohoslužbu ze svátku Uvedení Páně do chrámu ve společenství řeholníků a řeholic, zasvěcených mužů a žen žijících ve Věčném městě. V homilii, plné mnoha improvizovaných dodatků, si kladl otázky, co je hlavním hybatelem dnešních řeholních společenství, kam dnešní zasvěcení upírají pohled a zda drží ve svém náročí Krista jako Simeon. Homilii přinášíme v plném znění.

Dva staří lidé, Simeon a Anna, očekávají v chrámu naplnění příslibu, který Bůh dal svému lidu – očekávají příchod Mesiáše. Jejich čekání však není pasivní, je v něm mnoho pohybu. Podívejme se tedy na Simeonův pohyb: Nejprve je pohnut Duchem, pak spatří v Dítěti spásu a nakonec ho přijímá do své náruče (srov. Lk 2,26-28). Zastavme se nad těmito třemi úkony a nechme se proniknout některými otázkami, které jsou důležité pro nás, a zejména pro zasvěcený život.

První otázka zní: Co s námi dokáže pohnout? Simeon jde do chrámu "z vnuknutí Ducha” (v. 27). Hlavním aktérem této scény je Duch svatý: On je tím, kdo způsobil, že Simeonovo srdce hoří touhou po Bohu, On oživuje v jeho duši očekávání, On pobízí a směřuje jeho kroky do chrámu a činí jeho oči schopnými rozpoznat Mesiáše, přestože se zjevuje jako malé a chudé dítě. Takto působí Duch svatý – činí nás schopnými vnímat Boží přítomnost a jeho dílo nikoli ve velkých věcech, v okázalém zevnějšku, v projevech síly, nýbrž v malosti a křehkosti. Pomysleme na kříž! Také v něm je malost, křehkost, dokonce drama. Ale právě v něm je Boží síla. Výraz "z vnuknutí Ducha" připomíná to, čemu se v duchovním životě říká "duchovní pohnutí". Jsou to hnutí duše, která v sobě cítíme a kterým máme naslouchat, abychom rozlišili, zda pocházejí od Ducha svatého, nebo od nějakého jiného. Buďme pozorní k vnitřním hnutím Ducha.

Ptejme se tedy komu především dovolujeme, aby námi hýbal, Duchu svatému nebo duchu světa? To je otázka, kterou se všichni musíme poměřovat a zejména my, zasvěcení. Zatímco nás Duch vede k tomu, abychom rozpoznali Boha v malosti a křehkosti dítěte, nám někdy hrozí, že budeme o svém zasvěcení uvažovat v kategoriích výsledků, cílů a úspěchu. Necháváme se vést hledáním prostoru, viditelnosti a počtu – v tom je pokušení. Duch po nás ovšem nic takového nežádá. Přeje si, abychom pěstovali věrnost a dostáli malým věcem, které nám byly svěřeny. Jak krásná je věrnost Simeona a Anny! Každý den chodí do chrámu, každý den čekají a modlí se, přestože čas plyne a zdá se, že se nic zvláštního neděje. Čekají celý život, nepropadají malomyslnosti a nestěžují si, zachovávají věrnost každý den a rozdmýchávají plamen naděje, který Duch zapálil v jejich srdcích.

Ptejme se, bratři a sestry, co hýbe našimi dny? Jaká láska nás pohání vpřed? Duch svatý nebo momentální vášně, či cokoli jiného? Jak se pohybujeme v církvi a ve společnosti? I za zdánlivě dobrými skutky se někdy může skrývat červ narcismu nebo chuť prosazovat se. Jindy se zdá, že - jakkoli děláme mnoho věcí - jsou naše řeholní společenství poháněna spíše mechanickým opakováním, děláme věci ze zvyku, aby se něco dělalo, spíše než v nadšení z přilnutí k Duchu svatému. Všem nám prospěje, když dnes prověříme své vnitřní motivace, abychom rozlišili duchovní vnuknutí, protože obnova zasvěceného života vychází především odtud.

Druhá otázka zní: Co vidí naše oči? Simeon, z vnuknutí Ducha, vidí a poznává Krista. A modlí se slovy: "Moje oči uviděly tvou spásu" (v. 30). To je velký zázrak víry: Otevírá oči, proměňuje pohled, mění perspektivu. Jak je zřejmé z mnoha Ježíšových setkání v evangeliích, víra se rodí ze soucitného pohledu, kterým na nás Bůh pohlíží, obměkčuje tvrdost našeho srdce, uzdravuje jeho rány, dává nám nové oči, abychom viděli sebe i svět. Nový pohled na sebe, na druhé, na všechny situace, které prožíváme, i na ty nejbolestivější. Nejde o naivní pohled, nikoli, jde o moudrý pohled. Nejde o naivitu, která utíká před skutečností nebo předstírá, že nevidí problémy; jde naopak o pohled, který umí "vidět dovnitř" a "vidět dál"; pohled, který se nezastavuje na povrchu, ale umí vstoupit také do trhlin křehkosti a selhání, aby tam postřehl Boží přítomnost.

Simeonovy staré oči, jakkoli znavené mnoha léty, vidí Pána, vidí spásu. A co my? Každý si může položit otázku: Co vidí naše oči? Jakou máme vizi zasvěceného života? Svět jej často vnímá jako "mrhání". (Můžeme zaslechnout věty jako) "Podívej, takový šikovný chlapec a vstoupil do řádu" nebo "taková šikovná dívka a stala se řeholnicí..." Jaká škoda, kdyby byl ošklivý nebo ošklivá... ale tihle jsou k světu, co za škodu". Svět vnímá zasvěcené jako věc minulosti, jako zbytečnost. Nicméně, co vidíme my, křesťanské společenství, řeholnice a řeholníci? Co vidíme? Ohlížíme se nostalgicky zpátky za tím, co tady už není, nebo jsme schopni dalekozrakého pohledu víry, který je zaměřen dopředu a promítá se dovnitř, je přesažný? Mít moudrost vidění, takovou, jakou dává Duch, dívat se dobře a dobře poměřovat vzdálenosti, chápat věci. Moc mne těší, když vidím starší řeholníky a řeholnice, jejichž jasné oči se stále usmívají a dodávají mladým naději. Vzpomeňme si na chvíle, kdy jsme se s takovým pohledem setkali a dobrořečmě za to Bohu. Jsou to pohledy plné naděje, otevřené budoucnosti. A možná by bylo dobré, kdybychom v těchto dnech navštívili své staré řeholní bratry a sestry, popovídali si s nimi, poptali se jich a vyslechli, co si myslí. Myslím, že by to byl dobrý lék.

Bratři a sestry, Pán nám nepřestává dávat znamení, která nás vybízejí k obnovení vize zasvěceného života. Je toho zapotřebí, ovšem ve světle a z vnuknutí Ducha svatého. Nemůžeme předstírat, že tato znamení nevidíme a pokračovat jako by nic, opakovat stále totéž, vléci se v setrvačném ulpívání na formách minulosti, ochromováni strachem ze změny. Mluvil jsem o tom už mnohokrát - o pokušení vracet se zpátky, pro jistotu, ze strachu, kvůli zachování víry, kvůli zachování zakladatelského charismatu... To je pokušení. Pokušení vrátit se zpět a ustrnule zachovávat "tradice". Zapamatujme si, že rigidita je zvrácenost a za každou rigiditou se skrývají vážné problémy. Ani Simeon, ani Anna nebyli strnulí, vůbec ne, byli svobodní a radovali se. Simeon chválil Pána a směle vyslovil před matkou proroctví. Anna, jako správná stařenka, chodila od jednoho k druhému a říkala: “Pohleďte, co se děje!” S radostí zvěstovali, co se událo, a jejich oči byly plné naděje. Žádná setrvačnost minulosti, žádná strnulost. Otevřme své oči skrze krize - ano, skutečně, krize tu jsou – je nás málo – (ale můžeme si říci) "Otče, nemáme povolání, tak se vydáme na ten či onen ostrov v Indonésii, a uvidíme, jestli se tam nějaká nenajdou" – ubývá nám sil  - a přeco Duch vybízí, abychom obnovili svůj život a svá společenství. A jak to uděláme? On nám ukáže cestu. My jen otevřeme svá srdce s odvahou a beze strachu. Otevřme srdce. Pohleďme na Simeona a Annu, třebaže jsou pokročilého věku, netráví své dny oplakáváním minulosti, která se už nevrátí, ale otevírají náruč budoucnosti, která jim přichází vstříc. Bratři a sestry, nepromarněme dnešek obracením se ke včerejšku, nebo ke snům o zítřku, který nikdy nepřijde, ale postavme se před Pána, klaňme se mu a prosme ho o oči, které dokáží vidět dobro a rozeznávají Boží cesty. Pán nám je ukáže, když o ně budeme prosit - s radostí, statečně a beze strachu.

A konečně třetí otázka: Co držíme v náručí? Simeon bere Ježíše do náručí (srov. v. 28). Je to scéna líbezná a obtěžkaná významy, jediná toho druhu v evangeliích. Bůh nám vložil do náruče svého Syna, protože přijmout Ježíše je naprostým základem, je to jádro víry. Někdy nám hrozí, že se ztratíme a rozptýlíme v tisecerých věcech, že se zaměříme na podružné aspekty nebo se ponoříme do věcí, které je třeba udělat, středem všeho však je Kristus, kterého máme přijmout jako Pána svého života.

Když Simeon bere Ježíše do náruče, jeho rty pronášejí slova požehnání, chvály a úžasu. A my, po tolika letech zasvěceného života, neztratili jsme schopnost žasnout? Máme ji stále? Zpytujme to v sobě a pokud někdo snad tuto schopnost už nenajde, ať prosí o milost údivu, úžasu nad zázraky, které v nás Bůh koná, věci stejně skryté jako událost v chrámu, když se Simeon a Anna setkali s Ježíšem. Pokud zasvěceným lidem nedostávají slova, která dobrořečí Bohu a druhým, pokud chybí radost, pokud chybí odhodlanost, pokud je bratrský život jenom námahou, pokud chybí úžas, není to proto, že bychom byli obětí něčeho nebo někoho. Pravým důvodem je, že ve své náruči už nedržíme Ježíše. A když náruč zasvěceného muže, zasvěcené ženy neobjímá Ježíše, drží prázdnotu, kterou se snaží zaplnit jinými věcmi – prázdnota však zůstává. Obejmout svýma rukama Ježíše - to je znamení, to je cesta, to je "návod" k obnově. Pokud totiž neobjímáme Ježíše, naše srdce se uzavře v hořkosti. Je smutné vidět zasvěcené muže a ženy, kteří zahořkli, uzavírají se do sebe a stěžují si na věci, které se nikdy nedaří. Vždycky si na něco stěžují: na představeného, představenou, spolubratry, komunitu nebo kuchyni… Bez stížností neumějí žít. My však musíme obejmout Ježíše v adoraci a prosit o oči, které dokáží vidět dobro a rozeznávají Boží cesty. Naopak, pokud přijmeme Krista s otevřenou náručí, budeme s důvěrou a pokorou přijímat i ostatní. Pak se nebudou vyostřovat konflikty, vzdálenosti nebudou rozdělovat a vyhasne pokušení zneužívat moc a zraňovat důstojnost některého ze sester nebo bratří.  Otevřeme svou náruč Kristu a bratřím! Právě tam je Ježíš.

Drazí bratři, drahé sestry, obnovme dnes s entuziasmem své zasvěcení! Ptejme se sami sebe, jaké pohnutky vedou naše srdce a naše činy, v čem spočívá nová vize, kterou jsme povolání pěstovat a především vezměme do náručí Ježíše. I když zažíváme únavu a vyčerpání – a to se stává, nebo také zklamání – i to se stává, jednejme jako Simeon a Anna, kteří trpělivě očekávají Pánovu věrnost a nenechávají se připravit o radost ze setkání. Pojďme vstříc radosti ze setkání s Ním, v tom je velká krása! Postavme ho znovu do středu a vyjděme radostně vpřed.