Papež při setkání s chudými lidmi a uprchlíky: Pravá víra mluví jazykem milosrdné lásky

Druhým bodem sobotního dopoledního programu apoštolské cesty papeže Františka do Maďarska bylo setkání s klienty maďarské Charity – chudými lidmi a ukrajinskými uprchlíky, kteří jej očekávali v kostele sv. Alžběty Durynské. Setkání se zúčastnilo asi šest set lidí, na venkovním prostranství se jich shromáždila asi tisícovka.

Papeže Františka přivítal ředitel maďarské Charity a poté zaznělo trojí svědectví – jedné řecko-katolické rodiny, dále rodiny ukrajinských uprchlíků a manželského páru, kde manžel vykonává službu stálého jáhna. Svědectví citlivě a vkusně prokládala hudba v provedení mladého houslového virtuosa, kostelních varhan či romské kapely, která vyzpívala papeži své požehnání.

Papež František reagoval na tato svědectví a ve své promluvě vyšel z odkazu sv. Alžběty Uherské (či Durynské), uctívané maďarské světice, královské dcery, která se vzdala bohatství a světské marnosti a stejně jako sv. František z Assisi pocítila volání k péči o nejpotřebnější. Hovořila jazykem milosrdné lásky, který by si měla osvojit celá církev, prohlásil papež:

„Nikdy nezapomínejme, že chudí a potřební stojí v jádru evangelia. Ježíš totiž přišel, aby „přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18). Jsou tedy pro nás vzrušující výzvou k tomu, aby víra, kterou vyznáváme, nezůstávala uvězněna v bohoslužbě vzdálené životu a nestala se kořistí jakéhosi „duchovního sobectví“, tedy spirituality, kterou si sám utvářím na míru svému vnitřnímu klidu a uspokojení. Pravá víra je naopak nepohodlná, riskuje, pobízí, abychom vycházeli chudým vstříc, a uschopňuje nás k tomu, abychom hovořili jazykem milosrdné lásky. (…) Potřebujeme církev, která by tímto jazykem plynně hovořila, protože je to univerzální jazyk, jemuž všichni naslouchají a každý mu rozumí, včetně lidí nejvzdálenějších i těch, kteří nevěří.“

Papež poděkoval maďarské církvi za její charitativní činnost a velkorysé přijetí mnoha ukrajinských uprchlíků, kteří tak navzdory bolesti a utrpení nalezli odvahu k další cestě a sílu k víře v lepší budoucnost. Vyzdvihl také, že se Charita nezajímá jen o hmotné potřeby lidí, nýbrž věnuje pozornost také jejich příběhu a zraněné důstojnosti, ujímá se jejich samoty, deficitu sebelásky a mnohdy nedostatečné schopnosti přijímat lásku ze strany druhých lidí.

„Totéž platí pro celou církev: nestačí dát chléb, aby se naplnil žaludek, je třeba nasytit lidské srdce. Milosrdná láska není pouhá hmotná a sociální pomoc, ale zajímá se o člověka v jeho celistvosti a přeje si jej postavit na nohy prostřednictvím Ježíšovy lásky. Je to láska, která lidem napomáhá, aby opětovně nabyli krásy a důstojnosti. Uplatňovat tuto lásku znamená sebrat odvahu a pohlédnout druhému do očí (…), dotknout se ho. Takto zahájíš společnou cestu s tímto potřebným člověkem, abys pochopil, nakolik sám potřebuješ Boží pohled a podanou ruku.“