Papež: Péče o společný domov je morální povinností všech mužů a žen

Papež František pozdravil písemným poselstvím organizátory a účastníky konference o odolnosti lidí a ekosystémů v podmínkách klimatického stresu, která se pod záštitou Papežské akademie věd v těchto dnech koná ve Vatikánu. Mimo jiné v něm připomíná, že péče o společný domov není pouhou utilitární snahou, ale morální povinností všech mužů a žen jako Božích dětí.

Fenomén změny klimatu se stal mimořádnou událostí, která již nemůže zůstat na okraji zájmu společnosti, zdůrazňuje František, ale naopak zaujímá ústřední místo. Nejenže totiž přetváří průmyslové a zemědělské systémy, ale také negativně ovlivňuje globální lidskou rodinu, zejména chudobu lidí žijících na ekonomické periferii našeho světa. Papež jmenuje dva hlavní problémy současnosti: zmírnění klimatických rizik skrze snížení emisí a přípravu lidí na přizpůsobení zhoršujícím se klimatickým podmínkám. Poté vybízí k zamyšlení nad vícerozměrným přístupem k ochraně jednotlivců i naší planety.

„Křesťanská víra v tomto ohledu nabízí zvláštní přínos. Kniha Genesis nám říká, že Hospodin viděl jako velmi dobré vše, co stvořil (srov. Gn 1,31), a svěřil lidem odpovědnost za správu jeho daru stvoření (srov. Gn 2,15). V Matoušově evangeliu Ježíš znovu potvrzuje dobrotu přirozeného světa tím, že připomíná Boží zájem o veškeré stvoření (srov. Mt 6,26.28-29).  Ve světle tohoto biblického učení není péče o náš společný domov, i bez ohledu na dopady klimatických změn, pouze utilitární snahou, ale morální povinností všech mužů a žen jako Božích dětí. S ohledem na to si každý z nás musí položit otázku: »Jaký svět chceme pro sebe a pro ty, kteří přijdou po nás?«“

V odpovědi na tuto otázku hovoří papež o ekologické konverzi (srov. Laudato si', č. 216-221), která vyžaduje změnu myšlení a závazek pracovat na odolnosti lidí a ekosystémů, v nichž žijeme. Toto obrácení má tři důležité duchovní prvky, vypočítává František: První zahrnuje vděčnost za Boží láskyplný a velkorysý dar stvoření. Druhý vyžaduje uznání, že jsme spojeni v univerzálním společenství mezi sebou navzájem a s ostatními tvory tohoto světa. Třetí požaduje, abychom problémy životního prostředí neřešili jako izolovaní jednotlivci, ale solidárně jako společenství.

„Na základě těchto prvků je zapotřebí odvážného, společného a perspektivního úsilí náboženských, politických, sociálních a kulturních vůdců na místní, národní a mezinárodní úrovni, aby našli konkrétní řešení vážných a rostoucích problémů, kterým čelíme. Mám na mysli například úlohu, kterou mohou hrát hospodářsky vyspělejší země při snižování emisí a nabízení finanční a technologické pomoci, aby je mohly následovat i tzv. méně prosperující oblasti světa. Klíčový je také přístup k čisté energii a čisté vodě, celosvětová podpora zemědělců při přechodu na zemědělství odolné vůči klimatu, závazek k udržitelnému rozvoji a střízlivějšímu životnímu stylu zaměřenému na zachování světových přírodních zdrojů a poskytování vzdělání a zdravotní péče nejchudším a nejzranitelnějším obyvatelům světa“.

Papež poté zmiňuje dva další problémy: úbytek biologické rozmanitosti (srov. Laudato si', 32-33) a četné války, které se vedou v různých oblastech světa a mají neblahé důsledky, včetně problémů s potravinovou bezpečností a rostoucího znečištění. Tyto krize spolu s klimatickou krizí ukazují, že „vše souvisí se vším“ (Fratelli tutti, 34) a že pro skutečnou ekologickou konverzi je zásadní podporovat společné dobro planety v dlouhodobém horizontu, vyzdvihuje papež a informuje o nedávném přistoupení Svatého stolce k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu a k Pařížské dohodě. Na závěr vyslovuje naději, že „zatímco na lidstvo postindustriálního období se bude možná vzpomínat jako na jedno z nejnezodpovědnějších v dějinách, lze doufat, že lidstvo počátku jedenadvacátého století na sebe vezme svou odpovědnost“ (Laudato si', 165).