Papež odpověděl na dubia formulovaná pěti kardinály

Dikasterium pro nauku víry dnes zveřejnilo odpověď papeže Františka na pět pochybností formulovaných do stručných dotazů (latinsky dubia), které mu letos v červenci zaslali kardinálové Walter Brandmüller a Raymond Leo Burke, s podporou dalších tří kardinálů, Juana Sandovala Íñigueze, Roberta Sarah a Josepha Zen Ze-kiuna. Přinášíme vám český překlad papežových odpovědí.

1) Dubium ohledně tvrzení, že Boží Zjevení je třeba reinterpretovat na základě kulturních a antropologických změn, které jsou právě v kurzu.

V návaznosti na tvrzení některých biskupů, která nebyla ani opravena, ani odvolána, vyvstává otázka, zda má být Boží Zjevení v církvi reinterpretováno podle kulturních změn naší doby a podle nového antropologického vidění, které tyto změny prosazují; nebo zda je Boží Zjevení závazné navždy, neměnné, a proto mu nelze odporovat, podle výroku II. vatikánského koncilu, že Bohu, který zjevuje, náleží "poslušnost víry" (Dei Verbum 5); že to, co je zjeveno pro spásu všech, musí zůstat "navždy neporušené" a živé a musí být "předáváno všem generacím" (7) a že vývoj v chápání neznamená žádnou změnu v pravdivosti věcí a slov, protože víra byla "předána jednou provždy" (8) a magisterium není nadřazeno Božímu slovu, nýbrž učí jen to, co bylo předáno (10).

Odpověď papeže Františka

Drazí bratři,

jakkoli nepovažuji vždy za prozíravé odpovídat na otázky, které jsou mi adresovány přímo, a bylo by nemožné odpovědět na všechny, v tomto případě jsem považoval za vhodné tak učinit vzhledem k blízkosti synody.

Odpověď na první otázku

a) Odpověď závisí na významu, který přisuzujete slovu "reinterpretovat". Pokud je chápáno jako "vykládat lépe", je výraz platný. V tomto smyslu II. vatikánský koncil potvrdil, že je nutné, aby prostřednictvím práce exegetů, a já bych dodal, že i teologů, "dozrával úsudek církve" (II. vatikánský ekumenický koncil, dogmatická konstituce Dei Verbum, 12).

b) Je-li tedy pravda, že Boží Zjevení je neměnné a vždy závazné, musí být církev pokorná a uznat, že nikdy nevyčerpá jeho nezměrné bohatství a potřebuje růst v jeho pochopení.

c) V důsledku toho roste také v chápání toho, co sama potvrdila ve svém Magisteriu.

d) Kulturní změny a nové výzvy dějin nemění Zjevení, ale mohou nás podněcovat k lepšímu vyjádření některých aspektů jeho překypujícího bohatství.

e) Je nevyhnutelné, že to může vést k lepšímu vyjádření některých předcházejících výroků Magisteria, a skutečně se tak v průběhu dějin stalo.

f) Na druhé straně je pravda, že Magisterium není nadřazeno Božímu slovu, ale je také pravda, že jak texty Písma, tak svědectví Tradice vyžadují výklad, který umožní odlišit jejich trvalou podstatu od kulturní podmíněnosti. To je patrné například v biblických textech (jako je Exodus 21,20-21) a v některých výrocích magisteria, které tolerovaly otroctví (srov. Mikuláš V., bula Dum Diversas, 1452). Tento argument není druhořadý vzhledem k jeho těsnému spojení s věčnou pravdou o nezcizitelné důstojnosti lidské osoby. Tyto texty je třeba interpretovat. Totéž platí pro některé novozákonní úvahy o ženách (1 Kor 11,3-10; 1 Tim 2,11-14) a další texty Písma a svědectví Tradice, které nelze opakovat doslovně.

g) Je důležité zdůraznit, že nemůže být změněno to, co bylo zjeveno "pro spásu všech" (II. vatikánský ekumenický koncil, dogmatická konstituce Dei Verbum, 7). Církev proto musí neustále rozlišovat, co je pro spásu podstatné a co je pro tento cíl druhotné nebo méně bezprostředně související. Chtěl bych připomenout, co prohlásil svatý Tomáš Akvinský: "Čím více se sestupuje k jednotlivostem, tím více roste neurčitost" (Summa Theologiae 1-1 1, q. 94, čl. 4).

h) A konečně, formulace jedné singulární pravdy nemůže být nikdy správně pochopena, pokud je předkládána izolovaně, vytržena z bohatého a harmonického kontextu celého Zjevení. "Hierarchie pravd" také předpokládá uvedení každé pravdy do náležité souvislosti se zásadnějšími pravdami a s učením církve jako celkem. To může nakonec vést k různým způsobům výkladu téhož učení, i když těm, kteří sní o monolitním učení hájeném všemi bez nuancí, se to může zdát jako nedokonalý rozptyl. Ve skutečnosti však taková rozmanitost pomáhá lépe projevit a rozvinout různé aspekty nevyčerpatelného bohatství evangelia (Evangelii gaudium, 40). Každý teologický proud má svá rizika, ale také své příležitosti.

2) Dubium ohledně tvrzení, že rozšířená praxe žehnání svazkům osob stejného pohlaví je v souladu se Zjevením a Magisteriem (KKC 2357).

Podle Božího Zjevení, dosvědčeného Písmem svatým, kterému církev "z Božího pověření a s pomocí Ducha svatého zbožně naslouchá, které svátostně uchovává a věrně vykládá" (Dei Verbum 10): Na počátku stvořil Bůh člověka ke svému obrazu, jako muže a ženu je stvořil a požehnal jim, aby byli plodní (srov. Gn l, 27-28), přičemž apoštol Pavel učí, že popírat pohlavní rozdílnost je důsledkem popírání Stvořitele (Řm l, 24-32). Nabízí se otázka: může se církev od této "zásady" odchýlit, považovat ji v rozporu s tím, co učí Veritatis splendor 103, za pouhý ideál a přijímat jako "možné dobro" objektivně hříšné situace, jako jsou svazky osob stejného pohlaví, aniž by se odchýlila od zjeveného učení?

Odpověď papeže Františka na druhou otázku

a) Církev má velmi jasné pojetí manželství: výlučný, stabilní a nerozlučitelný svazek mezi mužem a ženou, přirozeně otevřený plození dětí. Pouze tento svazek lze nazývat "manželstvím". Ostatní formy svazku jej realizují pouze "částečným a analogickým způsobem" (Amoris laetitia 292), takže je nelze striktně nazývat "manželstvím".

b) Nejde jen o pojmenování, ale skutečnost, kterou nazýváme manželstvím, má jedinečnou esenciální konstituci, která vyžaduje výlučné pojmenování, nepoužitelné pro jiné skutečnosti. Je to nepochybně mnohem více než pouhý "ideál".

c) Z tohoto důvodu se církev vyhýbá jakémukoli obřadu či svátosti, které by mohly být v rozporu s tímto přesvědčením a naznačovat, že za manželství uznáváme něco, co jím není.

d) Ve vztahu k lidem však nesmíme ztratit pastorační lásku, která musí prostupovat všechna naše rozhodnutí a postoje. Obhajoba objektivní pravdy není jediným projevem této lásky, jejíž součástí je také laskavost, trpělivost, porozumění, něha a povzbuzení. Proto nemůžeme být soudci, kteří pouze popírají, odmítají a vylučují.

e) Pastorační obezřetnost proto musí správně rozlišovat, zda existují formy požehnání, o které žádá jedna nebo více osob, a které nevyjadřují chybné pojetí manželství. Když totiž někdo prosí o požehnání, vyjadřuje tím žádost o pomoc od Boha, prosbu o možnost žít lépe, důvěru v Otce, který nám může pomoci žít lépe.

f) Na druhé straně, i když existují situace, které z objektivního hlediska nejsou morálně přijatelné, tatáž pastorační láska vyžaduje, abychom s jinými lidmi, jejichž vina nebo odpovědnost může být oslabena různými faktory, které ovlivňují subjektivní odpovědnost, nezacházeli jednoduše jako s "hříšníky" (srov. sv. Jan Pavel II., Reconciliatio et Paenitentia, 17).

g) Rozhodnutí, která mohou být za určitých okolností součástí pastorační obezřetnosti, se nemusejí stát normou. To znamená, že není vhodné, aby diecéze, biskupská konference nebo jakákoli jiná církevní struktura trvale a oficiálně schvalovala postupy nebo obřady ke každé otázce, protože vše, "co je součástí praktického rozlišování tváří v tvář konkrétní situaci, nelze povýšit na úroveň normy", protože by to "vedlo k neúnosné kazuistice" (Amoris laetitia 304). Kanonické právo by nemělo a ani nemůže pokrývat vše, ani by to neměly vyžadovat biskupské konference se svými různými dokumenty a protokoly, protože život církve plyne mnoha jinými kanály než normativními.

3) Dubium ohledně tvrzení, že synodalita je "konstitutivní dimenzí církve" (Const. Ap. Episcopalis Communio 6), z čehož by plynulo, že církev má být ze své podstaty synodální.

Vzhledem k tomu, že biskupská synoda nezastupuje kolegium biskupů, ale je pouze poradním orgánem papeže, neboť biskupové jako svědkové víry nemohou delegovat své vyznání pravdy, ptáme se, zda může být synodalita nejvyšším regulačním kritériem trvalé vlády v církvi, aniž by narušila její konstitutivní strukturu, kterou si přál její zakladatel, podle níž nejvyšší a plnou moc církve vykonává jak papež z titulu svého úřadu, tak kolegium biskupů spolu se svou hlavou, římským papežem (Lumen gentium 22).

Odpověď papeže Františka na třetí otázku

a) Ačkoli uznáváte, že nejvyšší a plnou autoritu církve vykonává jak papež z titulu svého úřadu, tak kolegium biskupů spolu se svou hlavou, římským papežem (srov. II. vatikánský ekumenický koncil, dogmatická konstituce Lumen gentium, 22), samotnými otázkami dáváte najevo svou potřebu účastnit se, svobodně vyjádřit svůj názor a spolupracovat, a žádáte tak o určitou formu "synodality" při výkonu mé služby.

b) Církev je "tajemstvím misijního společenství", ale toto společenství není pouze afektivní nebo éterické, ale nutně předpokládá skutečnou účast: nejen hierarchie, ale celý Boží lid může různými způsoby a na různých úrovních vyjádřit svůj hlas a cítit se součástí cesty církve. V tomto smyslu můžeme říci, že synodalita jako styl a dynamika je podstatným rozměrem života církve. Svatý Jan Pavel II. k tomuto bodu řekl velmi krásné věci v Novo millennio ineunte.

c) Něco jiného je sakralizovat nebo vnucovat určitou synodální metodiku, která vyhovuje jedné skupině, a udělat z ní normu a povinnou cestu pro všechny, protože to by vedlo pouze k "zamrznutí" synodální cesty, ignorování různých charakteristik různých partikulárních církví a pestrého bohatství univerzální církve.

4) Dubium ohledně některými pastýři a teology podporované teorie, že "teologie církve se změnila", a proto lze kněžské svěcení udělovat ženám.

Po výrocích některých prelátů, které nebyly ani opraveny, ani odvolány, že s II. vatikánským koncilem se změnila teologie církve a význam mše svaté, vyvstává otázka, zda je stále platné učení II. vatikánského koncilu, že "všeobecné kněžství věřících a služebné kněžství se liší podstatně, a ne pouze stupněm" (Lumen gentium 10), a že presbyteři na základě "posvátné moci, přijaté svěcením, přinášet svatou oběť a odpouštět hříchy" (Presbyterorum ordinis 2) jednají ve jménu a osobě Krista Prostředníka, skrze něhož se duchovní oběť věřících zdokonaluje? Ptáme se také, zda je stále platné učení apoštolského listu svatého Jana Pavla II. Ordinatio Sacerdotalis, který učí jako pravdu, jíž je třeba se definitivně držet, že ženám nelze udělit kněžské svěcení, takže toto učení již nepodléhá změnám ani svobodné diskusi pastýřů či teologů.

Odpověď papeže Františka na čtvrtou otázku

a) “Všeobecné kněžství věřících a služebné kněžství se od sebe liší podstatně" (II. vatikánský ekumenický koncil, dogmatická konstituce Lumen gentium, 10). Není vhodné argumentovat rozdílem ve stupni, který by znamenal považovat společné kněžství věřících za něco druhořadého nebo méněcenného (nižší stupeň). Obě formy kněžství se navzájem osvětlují a podporují.

b) Když svatý Jan Pavel II. učil, že je třeba "definitivně" potvrdit, že není možné udělit kněžské svěcení ženám, v žádném případě tím nehanil ženy a nepřiznával nejvyšší moc mužům. Svatý Jan Pavel II. potvrdil i jiné věci. Například, že když mluvíme o kněžské moci, "pohybujeme se v oblasti funkce, nikoliv důstojnosti a svatosti". (Svatý Jan Pavel II., Christifideles Laici, 51). To jsou slova, která jsme si dostatečně neosvojili. Jasně také potvrdil, že ačkoli eucharistii předsedá pouze kněz, tyto úkoly "nezakládají nadřazenost jedněch nad druhými" (svatý Jan Pavel II, Christifideles laici, pozn. 190; srov. Kongregace pro nauku víry, Deklarace Inter Insigniores, VI). Potvrdil také, že pokud je kněžská funkce "hierarchická", nesmí být chápána jako forma nadvlády, ale "je cele uspořádána ke svatosti Kristových údů" (sv. Jan Pavel II., Mulieris dignitatem, 27). Pokud toto nepochopíme a nevyvodíme praktické důsledky z těchto rozdílů, bude obtížné přijmout, že kněžství je vyhrazeno pouze mužům, a nebudeme schopni uznat práva žen ani potřebu jejich účasti, a to různými způsoby, na vedení církve.

c) Na druhé straně, abychom byli důslední, přiznáváme, že dosud nebylo vyčerpávajícím způsobem vypracováno jasné a kvalifikované učení o přesné povaze "definitivního prohlášení”. Nejedná se totiž o dogmatickou definici, přesto ji musí všichni přijmout. Nikdo jí nemůže veřejně odporovat, a přesto může být předmětem studia, jako v případě platnosti svěcení v anglikánském společenství.

5) Dubium ohledně výroku "odpuštění je lidské právo" a o tom, že Svatý otec trvá na povinnosti rozhřešit každého a vždy, jako by pokání nebylo nutnou podmínkou svátostného rozhřešení.

Ptáme se, zda stále platí učení tridentského koncilu, podle něhož je pro platnost svátostné zpovědi nutná lítost kajícníka, která spočívá v odporu ke spáchanému hříchu s úmyslem už nehřešit (zasedání XIV, kapitola IV: DH 1676), takže kněz je nucen odložit rozhřešení, když je jasné, že tato podmínka není splněna.

Odpověď papeže Františka na pátou otázku

a) Pokání je nezbytné pro platnost svátostného rozhřešení a předpokládá úmysl nehřešit. Nejedná se však o žádnou matematiku a musím znovu připomenout, že zpovědnice není celnice. Nejsme pány, ale pokornými správci svátostí, které živí věřící, protože tyto dary Pána, spíše než relikvie, které je třeba střežit, jsou pomocí Ducha svatého pro život lidí.

b) Existuje mnoho způsobů, jak vyjádřit pokání. U lidí s velmi zraněným sebevědomím je často přiznání viny krutým mučením, ale už samotný akt přistoupení ke zpovědi je symbolickým vyjádřením pokání a hledání Boží pomoci.

c) Chci také připomenout, že "někdy nás stojí hodně úsilí dát v pastoraci prostor bezpodmínečné Boží lásce" (Amoris laetitia 311), ale je třeba se to naučit. V návaznosti na svatého Jana Pavla II. tvrdím, že bychom od věřících neměli vyžadovat příliš přesné a určité úmysly nápravy, které nakonec skončí jako abstraktní nebo dokonce narcistické, ale ani předvídatelnost nového pádu "neoslabuje autenticitu úmyslu" (sv. Jan Pavel II., List kard. Williamu W. Baumovi a účastníkům výročního kurzu Apoštolské penitenciárie, 22. března 1996, 5).

d) Konečně musí být jasné, že všechny podmínky, které se obvykle kladou na zpověď, obecně neplatí, když je člověk v situaci agonie nebo s velmi omezenými duševními a psychickými schopnostmi.