Papež o ekumenismu: „Buď kráčíme společně, nebo stojíme na místě“

Papež František se dnes, 6. května 2022, obrátil se svým proslovem na účastníky plenárního zasedání Papežské rady pro jednotu křesťanů. Upozornil na obtíže, které v ekumenickém snažení přinesla epidemie covidu. Zároveň ale připomněl, že tato nemoc obnovila vědomí společné zranitelnosti a bratrství všech lidí. Na závěr vyzval ke spojení oslav jubilejního roku 2025 s výročím 1700 let od zahájení prvního ekumenického synodu v Nikáji, u něhož zdůraznil jeho synodální rozměr.

Po úvodních pozdravech a poděkování papež pokračoval:

"Dnešním dnem končí plenární zasedání vaší Rady, které se konečně mohlo konat za vaší fyzické přítomnosti poté, co bylo několikrát odloženo kvůli pandemii. Pandemie, která má tragický dopad na společenský život celého světa, silně podmínila i ekumenické aktivity a v posledních dvou letech znemožnila realizaci obvyklých kontaktů a nových projektů. Zdravotní krize však byla zároveň příležitostí k posílení a obnově vztahů mezi křesťany.

Prvním významným ekumenickým důsledkem pandemie bylo obnovené vědomí příslušnosti k jedné křesťanské rodině, vědomí, které vychází ze zkušenosti sdílení stejné křehkosti a schopnosti důvěřovat pouze v Boží pomoc. Paradoxně nás pandemie, která nás donutila držet si odstup, přiměla uvědomit si, jak blízko k sobě máme a jak jsme za sebe navzájem zodpovědní. Je nezbytné, abychom toto vědomí nadále rozvíjeli a podnikali iniciativy, které tento pocit bratrství zřetelně vyjádří a posílí.

A k tomu bych chtěl zdůraznit: dnes není pro křesťana možné, není průchozí, aby šel sám s vlastní konfesí. Buď půjdeme společně, všechna bratrská vyznání, nebo nepůjdeme. Dnes je povědomí o ekumenismu takové, že si nelze představit, že bychom se vydali na cestu víry bez společnosti bratří a sester z jiných církví nebo církevních společenství. A to je skvělá věc. Nikdy sami. Nemůžeme. Na tuto hlubokou pravdu – a je to skutečně pravda - je totiž snadné zapomenout. Když se to stane křesťanským společenstvím, jsme vážně vystaveni riziku domnělé soběstačnosti a sebereferenciality, které jsou vážnou překážkou ekumenismu. A vidíme to. V některých zemích dochází k egocentrickému oživení některých křesťanských komunit, což znamená, že se obracejí zpět a nejsou schopny jít kupředu. Dnes buď půjdeme všichni společně, nebo nebudeme moci jít vůbec. Toto vědomí je skutečnou pravdou a Boží milostí.

Ještě předtím, než skončila zdravotní krize, byl celý svět konfrontován s novou tragickou výzvou, probíhající válkou na Ukrajině. Od konce druhé světové války není nouze o regionální války, mnohé… Vzpomeňme například na Rwandu před 25 lety, abych zmínili jen jednu, ale vzpomeňme na Myanmar, vzpomeňme... Ale jak jsou vzdálené, nevidíme je. A tato je blízko a nutí nás reagovat. O regionální války není nouze. A to do té míry, že často mluvím o třetí světové válce po částech, roztroušené všude možně. Tato válka, stejně krutá a nesmyslná jako každá jiná, má však větší rozměr, ohrožuje celý svět a nemůže neklást otázky svědomí každého křesťana a každé církve. Musíme si položit otázku: co církve udělaly a co mohou udělat, aby přispěly k "rozvoji světové komunity, která bude naplňovat ideu bratrství mezi lidmi a národy uskutečňováním sociálního přátelstvíí" (Fratelli tutti, 154)? Je to otázka, o níž musíme uvažovat společně.

V minulém století vědomí, že skandál rozdělení křesťanů má historickou váhu při vzniku zla, které otrávilo svět zármutkem a nespravedlností, pohnulo věřící společenství, aby pod vedením Ducha Svatého toužila po jednotě, za kterou se Pán modlil a položil svůj život. Dnes, tváří v tvář válečnému barbarství, je třeba tuto touhu po jednotě znovu živit. Ignorovat rozdělení mezi křesťany ze zvyku nebo z rezignace znamená tolerovat znečištění srdcí, které je živnou půdou pro konflikty. Hlásání evangelia míru, evangelia, které odzbrojuje srdce ještě dříve než vojska, bude věrohodnější pouze tehdy, budou-li jej zvěstovat křesťané konečně smíření v Ježíši, Knížeti pokoje; křesťané oživení jeho poselstvím univerzální lásky a bratrství, které přesahuje hranice jejich vlastní komunity a národa. Vraťme se k tomu, co jsem řekl: dnes buď kráčíme společně, nebo stojíme na místě. Nemůžeme jít sami. Ale ne proto, že je to moderní, ne: protože Duch svatý v nás probudil smysl pro ekumenismus a bratrství.

Z tohoto pohledu je vaše úvaha o tom, jak ekumenicky oslavit 1700. výročí I. nicejského koncilu, které se bude konat v roce 2025, cenným příspěvkem. Navzdory neklidným událostem při jeho přípravě a zejména následnému dlouhému období jeho přijetí byl první ekumenický koncil pro církev událostí smíření, když synodálním způsobem potvrdila svou jednotu kolem vyznání víry. Styl a rozhodnutí nicejského koncilu by měly osvítit dnešní ekumenickou cestu a vést k novým konkrétním krokům k cíli, jímž je úplné obnovení jednoty křesťanů. Vzhledem k tomu, že 1700. výročí prvního nicejského koncilu připadá na jubilejní rok, doufám, že oslava nadcházejícího jubilea bude mít odpovídající ekumenický rozměr.

Vzhledem k tomu, že první ekumenický koncil byl aktem synodálním a ukázal i na úrovni univerzální církve synodalitu jako způsob života a uspořádání křesťanského společenství, chci zdůraznit výzvu, kterou vaše Rada spolu s generálním sekretariátem synody adresovala biskupským konferencím a požádala je, aby hledaly způsoby, jak během současného synodálního procesu katolické církve naslouchat také hlasům bratří a sester jiných vyznání v otázkách, které jsou výzvou pro víru a službu v dnešním světě. Chceme-li skutečně naslouchat hlasu Ducha, nemůžeme neslyšet, co řekl a říká všem, kdo se znovu narodili "z vody a Ducha" (Jn 3,5).

Jít kupředu, kráčet společně. Je pravda, že teologická práce je velmi důležitá a musíme ji reflektovat, ale nemůžeme čekat, až se teologové dohodnou na cestě k jednotě. Jednou mi jeden velký pravoslavný teolog řekl, že ví, kdy se teologové shodnou. Kdy? "Den po posledním soudu", mi řekl. Ale mezitím? Jděte jako bratři, společně se modlete, konejte skutky lásky a hledejte pravdu. Jako bratři. A toto bratrství je pro nás všechny.

Drazí přátelé, povzbuzuji vás, abyste pokračovali ve své náročné a důležité službě, a vyjadřuji vám svou ustavičnou blízkost a vděčnost. Prosím Pána aby vám požehnal a prosím vás, abyste se za mě nezapomínali modlit. Děkuji."

(pb)