Papež o Armidě Barelliové: Učinila ze své laickosti protilék na sebevztažnost

„Životní příběh Armidy Barelliové předjímá rozhodující zvrat v pohledu na laiky v církvi: nikoli minoritní postavení, nýbrž cesta ke svatosti v rámci všeobecného povolání ke svatosti celého Božího lidu“. Těmito slovy papež v kostce přibližuje budoucí blahoslavenou, italskou angažovanou laičku, františkánskou terciářku, spoluzakladatelku Katolické univerzity a dlouholetou předsedkyni Katolické akce, jejíž právě vycházející životopis opatřil předmluvou.

Fotogalerie

3

Ač se v případě Armidy Barelliové (1882-1952) nejedná o ženu příliš známou, v italské společnosti první poloviny dvacátého století zanechala nesmazatelnou stopu. De facto zorganizovala ženské katolické hnutí v Itálii, čímž významně ovlivnila postavení ženy v této zemi, pomohla ji vymanit z analfabetismu a přispěla k integraci mezi italským severem a jihem. Po více než čtyři desetiletí působila ve vedení Katolické akce (1918-1949), jejíž mládežnickou dívčí odnož založila, a díky jazykovému vzdělání se pohybovala nenuceně rovněž v evropském kontextu laických hnutí, kde razila vnímavost vůči laickému zasvěcení ante litteram, tedy dávno před druhým vatikánským koncilem.

V jejím duchovním hledání a vědomé volbě laického povolání, zasvěceného apoštolátu, jí podporovalo několik kněží a řeholníků – jezuita Mattiussi a zejména o. Agostino Gemelli, s nímž Armida rozvinula celoživotní duchovní společenství a spolupráci, jež vyústily v rozhodnutí pro „celistvé františkánství“, novou úctu k Nejsvětějšímu Srdci, „laické zasvěcení ve světě“, a sociální projekt, který měl opětovně přivést odkřesťanštěnou Itálii ke Kristu a jehož hmatatelným projevem bylo založení Katolické univerzity v Miláně.

Toto vše papež připomíná v knize nazvané „Boží tulačka. Příběh ženy, která změnila epochu“ (“La zingara del buon Dio, storia di una donna che ha cambiato un’epoca”, San Paolo), vycházející péčí vicepostulátora beatifikační kauzy Ernesta Preziosiho. Titul svazku odkazuje k četným Armidiným cestám v rámci italského poloostrova, spojených se zakládáním ženských katolických sdružení, jimž požehnal papež Benedikt XV. Papež František zaznamenává též osobní vzpomínku – a sice setkání Barelliové s jeho babičkou Rózou ve městě Asti (roku 1924).

Podle papeže ztělesňovala Armida Barelliová spojitost mezi slyšeným a žitým, syntézu Slova a života, která mění víru ve vtělený prožitek, a to prostřednictvím formace, která ovšem nepodléhá aktivistické bulimii, nýbrž řídí se svobodou evangelia. „Tato žena učinila ze své laickosti protilék na sebevztažnost“, píše papež a dodává: „Mezi mladými ženami své doby utvářela takovou náboženskou mentalitu, která je uschopňovala k aktivnímu začlenění do společnosti a vedla je k tomu, aby se poměřovaly se společenskými novinkami za pomoci vlastního úsudku a jednání“. Barelliová tak přispěla k duchovnímu ukotvení mnoha mladých žen a jejich emancipaci, pokračuje František. „Na tomto základě se v poválečné Itálii utvářela vědomá participace žen na sociálním a politickém životě, která rozhodující měrou ovlivnila budování demokracie v této zemi.“