Papež: „Neučíme se, jsme zamilovaní do válek a Kainova ducha“

V dialogu s novináři při zpátečním letu z Malty František odpovídal na otázky týkající se možnosti cesty do Kyjeva a hrůz války. „Neučíme se! Kéž se nad námi Bůh smiluje, nad námi všemi, všichni jsme vinni!“ Papež František se při zpátečním letu z Malty setkal s novináři a po vzpomínce na to, co ho na ostrově zaujalo, se vrátil k tématu války.

Fotogalerie

2

Přinášíme vám kompletní přepis papežova rozhovoru s novináři na palubě zpátečního letu z Malty do Říma.

Tisková konference na palubě letadla

Andrea Rossitto (TVM): Děkujeme vám za vaši přítomnost na Maltě. Moje otázka se týká dnešního ranního překvapení v kapli, kde je pohřben svatý Giorgio Preca: Co vás motivovalo k tomu, abyste Malťany překvapil, a co si budete pamatovat ze své návštěvy Malty? A jak je na tom vaše zdraví? Viděli jsme vás během této velmi intenzivní cesty. Můžeme říci, že to dopadlo dobře. Děkuji mnohokrát.

Můj zdravotní stav je trochu rozmarný, mám problém s kolenem, které mi dělá problémy při chůzi, je to trochu nepříjemné, ale zlepšuje se to, alespoň můžu chodit. Před čtrnácti dny jsem nemohl dělat nic.  Je to pomalé, uvidíme, jestli se to vrátí, ale je tu pochybnost, že v tomto věku nevíte, jak ta hra skončí, doufejme, že to dopadne dobře.

A pak na Maltě: byl jsem s návštěvou spokojen, viděl jsem maltské reálie, viděl jsem působivé nadšení lidí, jak na Gozu, tak ve Vallettě a na dalších místech. Velké nadšení v ulicích mě ohromilo, bylo to trochu krátké - ten problém jsem viděl u vás - a také jedním z problémů je migrace.

Problém migrantů je vážný, protože Řecko, Kypr, Malta, Itálie, Španělsko, to jsou země, které jsou nejblíže Africe a Blízkému východu, a oni zde přistávají, přicházejí sem, migranty je třeba vždy přijímat! Problém je v tom, že každá vláda musí říct, kolik jich může normálně přijmout k pobytu. To vyžaduje dohodu s evropskými zeměmi, a ne všechny jsou ochotny migranty přijmout. Zapomínáme, že Evropu vytvořili migranti, že? Ale tak to prostě je, ale alespoň nenechávejte všechnu zátěž na sousedních zemích, které jsou tak štědré, a Malta je jednou z nich.

Dnes jsem byl v přijímacím středisku pro migranty a to, co jsem tam slyšel, je strašné, to utrpení těch lidí, když se sem dostanou, a pak ty lágry, jsou tam lágry, které jsou na libyjském pobřeží, když je posílají zpátky. To se zdá být trestné, že?

Proto si myslím, že je to problém, který se dotýká srdce každého z nás. Stejně jako Evropa velkoryse přijímá Ukrajince, kteří klepou na její dveře, stejně velkoryse přijme i ostatní, kteří přicházejí ze Středomoří.

Tímto bodem jsem návštěvu ukončil a velmi se mě to dotklo, protože jsem slyšel svědectví, utrpení, která jsou víceméně podobná těm, o kterých jsem vám myslím říkal, že jsou v té malé knížce "Hermanito", španělsky "malý bratr", a všechny Via Crucis těchto lidí. Jeden, který dnes mluvil, musel zaplatit čtyřikrát… Prosím vás, abyste se nad tím zamysleli. Děkuji

Jorge Antelo Barcia (RNA): Během letu na Maltu jste kolegovi řekl, že se uvažuje o cestě do Kyjeva, a už na Maltě jste se zmínil o své blízkosti k ukrajinskému lidu a v pátek v Římě vám polský prezident nabídl otevřené dveře k cestě na polské hranice. Dnes nás zaujaly záběry z vesnice Bucha nedaleko Kyjeva, kterou opustila ruská armáda a kde Ukrajinci našli desítky mrtvol pohozených na ulici, některé se svázanýma rukama, jako by byly "popraveny". Zdá se, že dnes je Vaše přítomnost tam stále potřebnější. Myslíte si, že je taková cesta proveditelná? A jaké podmínky by musely být splněny, abyste tam mohl jet?

Děkuji, že jste mi řekl tuto zprávu, kterou jsem ještě nevěděl. Válka je vždycky krutost, nelidská věc, která jde proti lidskému duchu, neříkám křesťanskému, lidskému. Je to duch Kainův, duch "kainovský"...

Jsem ochoten udělat všechno, co je třeba, a Svatý stolec, zejména diplomatická část, kardinál Parolin a monsignore Gallagher, dělají všechno, ale všechno - nemůžeme zveřejnit z opatrnosti, z důvodu důvěrnosti všechno, co dělají-, ale jsme na limitu naší práce.

Mezi možnostmi je i cesta; jsou dvě možné cesty: jedna byla žádána polským prezidentem, abych poslal kardinála Krajewského navštívit Ukrajince, kteří byli přijati v Polsku; už tam byl dvakrát, přivezl dvě sanitky a zůstal tam s nimi, ale udělá to ještě jednou, je ochoten to udělat. Na druhou cestu, na kterou se mě někdo nejednou ptal, jsem upřímně řekl, že jsem měl na mysli jet, že jsem vždycky k dispozici. Není žádné ne, jsem k dispozici.

Co si myslíte o cestě - takhle zněla otázka: "Slyšeli jsme, že uvažujete o cestě na Ukrajinu." Řekl jsem, že je to na stole, je to tam jako jeden z návrhů, který přišel, ale nevím, jestli se to dá udělat, jestli je to vhodné udělat a jestli by to bylo nejlepší. Také jestli je to vhodné udělat a zda to musím udělat, to všechno je ve vzduchu.

Pak se nějakou dobu uvažovalo o setkání s patriarchou Kirillem. Na tom pracujeme. Přemýšlíme o tom udělat to na Blízkém východě. Je to v tomto stádiu.

Gerry O'Connel (America Magazine): Během této cesty jste několikrát hovořil o válce. Všichni se ptají, zda jste od začátku války mluvil s prezidentem Putinem, a pokud ne, co byste mu řekl dnes?

Věci, které jsem řekl autoritám na obou stranách, jsou veřejné. Nic z toho, co jsem řekl, pro mě není důvěrné. Když jsem mluvil s patriarchou, tak on pak pěkně popsal, co jsme si řekli.

Na konci roku se mi ozval ruský prezident, když mi zavolal, aby mi popřál vše dobré. Prezident Ukrajiny se mi ozval dvakrát.

První den války jsem si řekl, že bych měl jít na ruské velvyslanectví a promluvit si s velvyslancem, který je zástupcem lidu, a zeptat se ho na otázky a sdělit mu své dojmy.

Toto jsou oficiální kontakty, které jsem měl. S Ruskem jsem to udělal přes ambasádu. Vyslechl jsem také vyššího kyjevského arcibiskupa, monsignora Schevchucka.

Pak se mi pravidelně každé dva nebo tři dny ozve jedna z vás, Elisabetta Piqué, která byla ve Lvově a nyní je v Oděse. Říká mi, jak se věci mají. Mluvil jsem také s rektorem semináře. Ale jak jsem řekl, jsem také v kontaktu s jednou z vás.

Když už jsme u toho, rád bych vyjádřil soustrast vašim kolegům, kteří padli. Nezáleží na tom, na čí straně byli. Vaše práce je pro společné dobro a oni padli ve službě pro společné dobro. Kvůli informacím.

Nezapomínejme na ně. Byli odvážní a já se za ně modlím, aby Pán jejich práci odměnil.

To jsou dosavadní kontakty.

Ale jaký by byl vzkaz Putinovi, kdyby měl možnost (s ním mluvit)?

Zprávy, které jsem předal všem orgánům, jsem předal veřejně. Neříkám nic dvojím způsobem. Vždycky dělám totéž.

Myslím, že ve vaší otázce je také pochybnost o spravedlivých a nespravedlivých válkách. Každá válka se rodí z nespravedlnosti, vždy. Protože je tu vzorec války. Nemáme ale žádný vzorec míru.

Například investice do nákupu zbraní. Říkají: "Ale my je potřebujeme, abychom se mohli bránit." To je vzorec války. Když skončila druhá světová válka, všichni si přáli "nikdy válku" a mír.  Vlna práce pro mír začala také dobrou vůlí nedávat zbraně, tehdy atomové, pro mír po Hirošimě a Nagasaki. Byla to velká dobrá vůle.

O sedmdesát let později jsme na to všechno zapomněli. Takto se prosazuje vzorec války. Do práce OSN se tehdy vkládalo tolik naděje. Válečný vzorec se však znovu prosadil. Nemůžeme myslet na jiný vzorec, nejsme již zvyklí myslet na vzorec míru.

Byli tu velcí lidé jako Ghándí a další, které zmiňuji na konci encykliky Fratelli tutti, kteří vsadili na myšlenku míru. Ale my jako lidstvo jsme tvrdohlaví. Jsme zamilovaní do válek, do Kainova ducha. Ne náhodou se na začátku Bible objevuje tento problém: "kainovský" duch zabíjení namísto ducha pokoje. Otče, to nejde! Řeknu vám něco osobního: když jsem v roce 2014 jel do Redipuglie a viděl jména těch chlapců, rozplakal jsem se. Opravdu jsem brečel z hořkosti. O rok nebo dva později, na Den zemřelých, jsem šel do Anzia a viděl jsem jména chlapců, kteří tam padli. Všichni mladí muži a já jsem tam také plakal. Opravdu. Je nutné plakat na hrobech.

Respektuji to, protože jde o politický problém. Když se konala vzpomínková akce na vylodění v Normandii, sešli se k ní předsedové vlád. Ale nevzpomínám si, že by někdo mluvil o 30 000 mladých lidí, kteří zůstali na těch plážích. Na mladých nezáleží. To mě nutí přemýšlet. Je mi smutno.

Neučíme se. Kéž se nad námi Bůh smiluje, nad námi všemi. Všichni jsme vinni!

Přeložil Petr Vacík